ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.3.2005
sp. zn. 2 As 3/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
M. CH., zastoupený JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Palackého 359,
500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, sídlo: Vršovická 1429/68,
Praha 10, adresa pro doručování: Ministerstvo obrany, Personální sekce, nám. Svobod 471/27,
160 00 Praha 6, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. 10. 2004, č. j. 5 Ca 92/2004 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 11. 3. 2004, č. j. 421/3-451-1/2001/DP-7542,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení ze dne 8. 1. 2004, č. j. 621115/0286/602-2, o přiznání výsluhového
příspěvku.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil
právní otázky důležité pro jeho rozhodnutí, a navrhl rozsudek soudu zrušit. Uvedl, že v době
trvání svého služebního poměru vojáka z povolání byl zařazen na místo staršího důstojníka
skupiny předepsaných prací a oprav elektrického a speciálního vybavení opravny proudových
letounů technické letky oprav vojenské techniky 34. základny speciálního letectva V. v. s. GŠ
AČR. Práci vykonával ve ztíženém pracovním prostředí a z tohoto důvodu mu byl vyplácen
příplatek 250 Kč měsíčně podle skupiny I., části E, bodu 1. nařízení vlády č. 252/1992 Sb.,
tedy za práci v hluku přesahujícím výši N 115. Podle svého názoru měl stěžovatel v době
služebního poměru též nárok na přiznání příplatku podle skupiny I., části B, bodu 6.
citovaného nařízení vlády, tedy za práci se zdroji ionizujícího záření. Byl totiž podle svého
přesvědčení ve služebním zařazení spojeném s výkonem služby zahrnující bezprostřední
činnost mimo jiné s nebezpečným ionizujícím a elektromagnetickým zářením. Toto své
přesvědčení dovozoval zejména z rozhodnutí Ministerstva obrany při výkonu dozoru nad
radiační ochranou č. j. 20214/97/2002-1236 ze dne 21. 11. 1992, z nějž vyplývá, že stěžovatel
byl zařazen podle ustanovení vyhlášky č. 307/1992 Sb. do kategorie „B“ a pracoviště, na
němž byl zařazen, do I. kategorie. Zařazení pracoviště do I. kategorie podle stěžovatele
znamená, že se jedná o pracoviště, kde se používají tzv. jednoduché zdroje ionizujícího záření
(podle §11 odst. 1 vyhlášky č. 307/2002 Sb.) a zařazení stěžovatele samotného do kategorie
„B“ pak podle stěžovatele dokládá, že se v jeho případě jednalo o radiačního pracovníka, tedy
pracovníka ohroženého v tomto případě ionizujícím zářením nikoli nevýznamného rozsahu.
Příplatek z tohoto titulu, o který stěžovatel již v době trvání služebního poměru žádal, mu
velitelem jeho útvaru nebyl přiznán, o tomto však nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by
mohl stěžovatel následně napadnout. Podle názoru stěžovatele, pokud mu nebyl příplatek
poskytován v důsledku pochybení služebního orgánu, v jehož pravomoci bylo určit výši
příplatku, je nutno při rozhodování o přiznání výluhového příspěvku tuto skutečnost
zohlednit.
Podle stěžovatele z nařízení vlády č. 252/1992 Sb., konkrétně z jeho §3, vyplývá,
že veškeré činnosti uvedené v příloze tohoto nařízení jsou činnostmi, za jejichž vykonávání
se příplatek poskytuje. Ze shora zmíněného rozhodnutí Ministerstva obrany při výkonu
dozoru nad radiační ochranou, konkrétně z jeho bodu 3., podle stěžovatele vyplývá,
že stěžovatel pracoval se zdroji ionizujícího záření. Z vyjádření velitele VÚ 2436 P. ze dne
31. 12. 2003, ze sdělení Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany ze dne
27. 11. 2003, č. j. 305-02262-20-03-5, jakož i ze stěžovatelem napadeného správního
rozhodnutí žalovaného pak podle stěžovatele vyplývá, že tyto orgány považují nárok
stěžovatele na příplatek za práci se zdroji ionizujícího zařízení za možný, nikoli
však jednoznačný, a rozhodnutí tedy přesouvají na soud. Pokud tedy stěžovateli příplatek
vyplácen nebyl, i když podmínky pro jeho přiznání stěžovatel splňoval, považuje to stěžovatel
za nezákonné, a stejně tak považuje za nezákonný postup žalovaného, který mu na základě
toho nepřiznal zvýšený zápočet služby vojáka z povolání. Pokud Městský soud v Praze dospěl
k závěru, že u stěžovatele nelze dobu od 1. 12. 1999 do 30. 11. 2003 považovat za dobu
služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti, jelikož u něho nebyla splněna
podmínka výplaty zvláštního příplatku za tuto službu (§2 vyhlášky č. 268/1999 Sb.), dospěl
soud podle stěžovatele k nesprávnému právnímu závěru.
Žalovaný odkázal ve svém vyjádření ke kasační stížnosti na vyjádření, které podal
k žalobě stěžovatele; toto ve své podstatě koresponduje se závěry, k nimž dospěl Městský
soud v Praze.
Městský soud v Praze odůvodnil svůj rozsudek tím, že posouzení, zda služba
stěžovatele byla službou zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti [§143 odst. 1
písm. a) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zák. o vojácích z povolání“)], což by zakládalo nárok stěžovatele na vyšší výluhový
příspěvek, závisí na splnění podmínek podle §2 písm. k) vyhlášky č. 268/1999 Sb.,
kterou se pro účely výsluhových náležitostí stanoví, kdo je považován za výkonného letce
a která služba je službou zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti, a postup
při výplatě výsluhových náležitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška
č. 268/1999 Sb.). Podle tohoto ustanovení je nutno zároveň (současně) splnit dvě
podmínky - službou zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti je služba, kdy byl
voják ve služebním zařazení spojeném s výkonem služby zahrnující bezprostřední činnost
s nebezpečnými výbušnými, chemickými, otravnými a radioaktivními látkami, laserovým
zářením, nebezpečným elektromagnetickým zářením a původci zvlášť nebezpečných nákaz,
včetně činnosti vykonávané s prokázanými chemickými karcinogeny nebo v prostředí
s rizikem chemické karcinogenity (1. podmínka) po dobu, po kterou za tuto činnost pobíral
zvláštní příplatek podle nařízení vlády č. 252/1992 Sb., o podmínkách pro poskytování a výši
zvláštního příplatku za vykonávání činností ve ztížených a zdraví škodlivých pracovních
podmínkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 252/1992 Sb.“)
(2. podmínka). Stěžovatel sice pobíral zvláštní příplatek podle nařízení vlády č. 252/1992 Sb.,
avšak nikoli za výkon služby zahrnující bezprostřední činnost se zdroji ionizujícího záření
(kterou stěžovatel podle svého tvrzení vykonával), nýbrž zvláštní příplatek za práci v hluku
přesahujícím výši N 115, a proto dobu pobírání zvláštního příplatku nelze v jeho případě
za službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti. Skutečnost, že stěžovatel
o přiznání zvláštního příplatku za práci se zdroji ionizujícího záření podle skupiny I., části B,
bodu 6., nařízení vlády č. 252/1992 Sb. žádal, avšak do vydání stěžovatelem napadeného
rozhodnutí mu žádný takový příplatek nebyl přiznán, byla podle Městského soudu v Praze
z hlediska posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného nerozhodná, neboť pro toto posouzení
je podstatné, že stěžovatel fakticky zvláštní příplatek za výkon služby zahrnující
bezprostřední činnost s radioaktivními látkami nepobíral. Obiter dictum pak soud uved,
že stěžovatel ani ve skutečnosti nepracoval v takovém prostředí, aby mu mohl být zvláštní
příplatek za výkon služby zahrnující bezprostřední činnost s radioaktivními látkami přiznán,
neboť v prostředí, kde pracoval, ztížené a zdraví škodlivé pracovní podmínky souvisejí
s rizikem tohoto druhu nepřevládaly, jak vyžaduje §2 nařízení vlády č. 252/1992 Sb.,
neboť v prostředí s ionizujícím zářením stěžovatel pracoval maximálně 8 hodin v kalendářním
roce.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podmínky vzniku nároku a výši výluhového příspěvku vojáka z povolání upravují
§132 a násl. zákona o vojácích z povolání. Podle §132 odst. 1 zákona o vojácích
z povolání voják, jehož služební poměr zanikl podle §18 písm. a), h) a i) nebo podle
§19 odst. 1 písm. a), b), c), e) a g) až l) cit. zákona, má nárok na výsluhový příspěvek,
jestliže jeho služební poměr trval alespoň po dobu 15 let. Podle odst. 2 zmíněného paragrafu
pak základní výše výsluhového příspěvku činí za 15 let služby 5 % průměrného měsíčního
hrubého platu. Tato výše se zvyšuje za šestnáctý a každý další ukončený rok služby o 6,2 %,
za dvacátý první a každý další ukončený rok služby o 2,5 % a za dvacátý sedmý a každý další
ukončený rok služby o 1 % průměrného měsíčního hrubého platu. Podle §133 odst. 1 věty
první výše výsluhového příspěvku může činit nejvíce 55 % průměrného měsíčního hrubého
platu. Podle věty druhé téhož odstavce však, byl-li voják zařazen jako výkonný letec
nebo konal službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti alespoň po dobu
5 let anebo konal službu v zahraničí za zvlášť nebezpečných podmínek podle §120 odst. 3,
může výše výsluhového příspěvku činit nejvíce 60 % průměrného měsíčního hrubého platu.
Ministerstvo obrany je v §133 odst. 2 zmocněno stanovit vyhláškou, kdo je považován
za výkonného letce a která služba je službou zvláštní povahy nebo zvláštního stupně
nebezpečnosti. Pro výši výsluhového příspěvku a odbytného se doba služby výkonného letce
a doba služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti hodnotí
jedenapůlnásobně, přičemž zvýšený zápočet doby služby se stanoví jen za celé kalendářní
měsíce.
Podle §2 písm. k) vyhlášky č. 268/1999 Sb., vydané na základě zmocnění podle
§133 odst. 2 a §143 odst. 11 zákona o vojácích z povolání, se službou zvláštní povahy
nebo zvláštního stupně nebezpečnosti rozumí kromě jiných taxativně definovaných druhů
služebního zařazení též služba, kdy byl voják ve služebním zařazení spojeném
(vyhláška používá nesprávný tvar tohoto slovesa – namísto „spojeném“ uvádí
„spojeným“ - pozn. Nejvyššího správního soudu) s výkonem služby zahrnující bezprostřední
činnost s nebezpečnými výbušnými, chemickými, otravnými a radioaktivními látkami,
laserovým zářením, nebezpečným elektromagnetickým zářením a původci zvlášť
nebezpečných nákaz, včetně činnosti vykonávané s prokázanými chemickými karcinogeny
nebo v prostředí s rizikem chemické karcinogenity po dobu, po kterou za tuto činnost pobíral
zvláštní příplatek (za současného právního stavu míněn zvláštní příplatek podle nařízení vlády
č. 252/1992 Sb.). Ustanovení §2 písm. k) vyhlášky č. 268/1999 Sb. tedy stanovuje,
že k tomu, aby určité služební zařazení bylo službou zvláštní povahy, je třeba současného
(kumulativního) splnění dvou podmínek: První podmínkou je, že musí jít o služební zařazení
spojené s výkonem služby zahrnující bezprostřední činnost s určitými chemickými látkami
nebo v určitém prostředí. Druhou podmínkou pak je, že toto služební zařazení se považuje
za službu zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti jen po dobu, po kterou
dotyčný voják z povolání za tuto činnost (tj. za služební zařazení spojené s výkonem služby
zahrnující bezprostřední činnost s určitými chemickými látkami nebo v určitém prostředí,
nikoli za jiné služební zařazení, za které zvláštní příplatek také náleží) pobíral (tedy měl
přiznán a také skutečně dostával) zvláštní příplatek.
Uvedené ustanovení vyhlášky nevyvolává pochyb o jeho zákonnosti a ústavnosti,
neboť nepřekračuje rozsah zmocnění podle §133 odst. 2 zákona o vojácích z povolání
a kritéria pro posouzení určité služby jako služby, která se má výhodnějším způsobem
zohlednit ve výluhovém příplatku, jsou v něm stanovena racionálně, když jsou vázána
na vykonávání služby takové povahy či v takovém prostředí, které pro vojáka z povolání
představovalo významné a dlouhodobé a nikoli zcela bezvýznamné či ojedinělé zdravotní
riziko. Druhá z podmínek (skutečné pobírání zvláštního příplatku) tím, že odkazuje
na přiznání zvláštního příplatku podle nařízení vlády č. 252/1992 Sb., ve své podstatě právě
pouze definuje kritérium významnosti a dlouhodobosti daného zdravotního rizika. Přiznání
zvláštního příplatku podle nařízení vlády č. 252/1992 Sb. je totiž možné pouze za vykonávání
činností v prostředí, v němž převládají ztížené a zdraví škodlivé pracovní podmínky,
které souvisejí s rizikem škodlivého působení tam definovaných typů vlivů (§2 cit. nařízení);
tyto činnosti jsou pak podrobně katalogizovány v jednotlivých položkách přílohy
k uvedenému nařízení. Nařízení rovněž počítá s tím, že zaměstnanec může být vystaven
vícero škodlivým vlivům současně – tato skutečnost, stejně jako další rozhodné skutečnosti,
a sice míra rizika, intenzita a doba působení škodlivých vlivů, jsou pak kritériem pro určení
konkrétní výše zvláštního příplatku zaměstnavatelem. Pokud tedy ustanovení §2 písm. k)
vyhlášky č. 268/1999 Sb. považuje určité služební zařazení za službu zvláštní povahy
nebo zvláštního stupně nebezpečnosti jen tehdy, jestliže voják z povolání po dobu služebního
zařazení spojeného s výkonem služby zahrnující bezprostřední činnost s určitými chemickými
látkami nebo v určitém prostředí za toto služební zařazení pobíral zvláštní příplatek,
nevyžaduje nic jiného než to, aby existenci uvedených zvláštních podmínek zasluhujících
zákonem definované finanční zvýhodnění autoritativně konstatoval služební orgán,
který vojákovi určuje platové náležitosti v průběhu trvání jeho služebního poměru.
Ve stěžovatelově případě je mezi účastníky nesporné, že stěžovatel
pobíral zvláštní příplatek, ovšem z důvodu práce v hluku přesahujícím výši N 115 (skupina I.,
část E – fyzikální vlivy, bod 1. přílohy k nařízení vlády č. 252/1992 Sb.), nikoli z některých
z důvodů, které by byly současně podřaditelné pod §2 písm. k) vyhlášky č. 268/1999 Sb.
Stěžovatel pak tvrdí, že měl pobírat zvláštní příplatek též kvůli výkonu činnosti zařazené
do skupiny I., části B – ionizující a elektromagnetické záření, práce s lasery, bodu 1. přílohy
k nařízení vlády č. 252/1992 Sb., a to z důvodu práce s otevřenými zářiči o aktivitě
nepřesahující aktivity povolené pro pracoviště I. kategorie [I. kategorie ve smyslu §12
písm. a) vyhlášky č. 307/2002 Sb. o radiační ochraně, (dále jen „vyhláška č. 307/1992 Sb.“)].
Pokud stěžovatel měl za to, že mu přísluší zvláštní příplatek i za jiný druh činnosti,
než za jaký mu byl přiznán, a sice za činnost na pracovišti s ionizujícím zářením (přímý styk
se zdrojem ionizujícího záření), měl se pomocí právních prostředků upravených v zákoně
o vojácích z povolání (§144 a násl. tohoto zákona) domáhat nápravy. Na okraj dlužno
poznamenat, že od 1. 1. 2003, tedy od účinnosti s. ř. s., stěžovatel nepochybně měl k dispozici
i právní nástroj proti případné nečinnosti příslušného správního orgánu (žalobu podle §79
a násl. s. ř. s .). Stěžovatel však až do skončení svého služebního poměru svá tvrzená práva
dostupnými zákonnými prostředky neprosazoval a se stížností v této věci se na inspekci
ministra obrany obrátil až 26. 3. 2004 (viz zápis ze šetření stížnosti ze dne 17. 5. 2004,
č. j. 5317-6/2004-1216, který je součástí správního spisu); lze se domnívat, že tak učinil
v závislosti na pro něho nepříznivém výsledku správního řízení u Vojenského úřadu
důchodového zabezpečení a následně u žalovaného. Stížnost byla shledána neoprávněnou,
když bylo konstatováno, že stěžovatel podmínky pro přiznání zvláštního příplatku podle
§2 písm. b) nařízení vlády č. 252/1992 Sb. (vykonávání činností v prostředí,
v němž převládají ztížené a zdraví škodlivé pracovní podmínky, které souvisejí s rizikem
škodlivého působení vlivu ionizujícího a elektromagnetického záření nebo práce s lasery)
nesplnil, neboť do přímého styku se zdrojem ionizujícího záření sice přicházel, ale ve zcela
nevýznamné míře (0,5 hodiny v roce 1997, 1 hodinu v roce 1998, 7 hodin v roce 1999,
8 hodin v roce 2000, 0 hodin v roce 2001, 3,5 hodiny v roce 2002 a 0 hodin v roce 2003).
Zvláštní příplatek podle §2 písm. b) nařízení vlády č. 252/1992 Sb. byl podle zjištění
inspekce ministra obrany poskytován v případech srovnatelných se služebním zařazením
stěžovatele pouze v případech, kdy přímý styk dotčené osoby se zdrojem ionizujícího záření
byl v průběhu kalendářního roku několikanásobně delší než v případě stěžovatele. Pokud pak
stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ministerstva obrany při výkonu dozoru nad radiační
ochranou č. j. 20214/97/2002-1236 ze dne 21. 11. 1992, z nějž vyplývá, že stěžovatel byl
zařazen podle ustanovení §16 vyhlášky č. 307/1992 Sb. do kategorie „B“ a pracoviště,
na němž byl zařazen, do I. kategorie, ani to na věci nic nemění. Samotné zařazení určitého
pracoviště mezi pracoviště I. kategorie [§11, §12 písm. a) vyhlášky č. 307/2002 Sb.],
konkrétně proto, že jde o pracoviště s drobnými zdroji ionizujícího záření, ani zařazení
radiačních pracovníků [fyzických osob vystavených profesnímu ozáření, přičemž není
podstatné, zda se jedná o zaměstnance či o fyzické osoby vykonávající činnost v jiném
právním vztahu – viz §2 písm. y) zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné
energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů] na tomto pracovišti do kategorie „B“ (§16 odst. 2, část věty
za středníkem vyhlášky č. 307/2002 Sb.) ještě neznamená, že všichni takto zařazení
pracovníci musí pobírat zvláštní příplatek z důvodu zařazení ve skupině I., části B – ionizující
a elektromagnetické záření, práce s lasery, bodu 1. přílohy k nařízení vlády č. 252/1992 Sb.,
neboť přiznání či nepřiznání tohoto zvláštního příplatku konkrétnímu radiačnímu
pracovníkovi závisí na tom, zda v případě jeho pracovního či služebního zařazení u něho
tyto ztížené a zdraví škodlivé pracovní podmínky převládají (viz §2 nařízení vlády
č. 252/1992 Sb.). Jestliže v konkrétním případě stěžovatele nebylo příslušným orgánem
shledáno, že mu má náležet zvláštní příplatek kvůli výkonu činnosti zařazené do skupiny I.,
části B – ionizující a elektromagnetické záření, práce s lasery, bodu 1. přílohy k nařízení
vlády č. 252/1992 Sb. (obiter dictum nutno poznamenat, že – alespoň podle následných
zjištění inspekce ministra vnitra – důvodně), pak stěžovatel jednu z podmínek pro zařazení
jeho služby do kategorie služby zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti
ve smyslu §2 písm. k) vyhlášky č. 268/1999 Sb. nesplnil. Výsluhový příspěvek
mu proto z tohoto titulu nebylo možno zvýšit. Pokud se Městský soud v Praze ztotožnil
s takovýmto právním hodnocením věci, jak k němu dospěl žalovaný, rozhodně nepochybil
a právní otázku, která byla základem jeho rozhodnutí, posoudil zcela správně.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti
k závěru, že není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu