ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.46.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: E. P., s. r. o.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem se sídlem Jindřišská 34, Praha 1,
proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004,
sp. zn. 10 Ca 22/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu
proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 28872/603-2003. Citovaným rozhodnutím předseda Českého telekomunikačního úřadu
zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu („žalovaný“)
ze dne 11. 9. 2003, č. j. 16902/2003 - 611, o uložení pokuty stěžovateli za porušení
ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách ve výši 100 000 Kč.
Důvodem odmítnutí žaloby městským soudem byla její opožděnost ve smyslu
ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).
Žalobou napadené rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu totiž bylo
stěžovateli doručeno dne 28. 11. 2003, žaloba však byla podána k poštovní přepravě až dne
28. 1. 2004. Nebyla tak zachována lhůta 30 dnů podle ustanovení §17 odst. 6 zákona
č. 526/1990 Sb., která platí přednostně před obecnou dvouměsíční lhůtou k podání žaloby
podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného
usnesení městského soudu a uplatňuje tak důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. d), e) s. ř. s. V důsledku pochybení tohoto soudu došlo rovněž k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že předmětné správní řízení
nebylo vedeno pouze podle zákona č. 526/1990 Sb. Cenové rozhodnutí totiž vydává žalovaný
na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení §95 bod 7. tehdy platného zákona
č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, a to k provedení ustanovení §78 odst. 2, 5 stejného
zákona. Žalovaný tak postupoval podle obou citovaných zákonů, které aplikoval,
nikoliv pouze podle zákona č. 526/1990 Sb. K vyloučení obecné dvouměsíční lhůty
pro podání žaloby proto nemělo dojít, jelikož v případě správních žalob proti správním
rozhodnutím vydaným na základě zákona č. 151/2000 Sb. platí právě tato obecná lhůta.
Touto otázkou se však městský soud vůbec nezabýval a v tomto směru je proto jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále z ústavně zaručeného základního práva
na spravedlivý proces dovozuje, že v případě souběhu dvou různě dlouhých lhůt pro podání
žaloby je nutno výkladem dovodit vždy lhůtu příznivější pro toho, kdo žádá soudní přezkum.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušit.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žaloba byla podána skutečně
opožděně, jelikož v daném případě bylo rozhodnuto o uložení pokuty podle ustanovení
§17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb. a že proto městský soud rozhodl v souladu
se zákonem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že za procesní situace, kdy kasační stížnost napadá rozhodnutí
městského soudu o odmítnutí návrhu (žaloby), omezuje se přezkum prováděný Nejvyšším
správním soudem na opodstatněnost naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Vadami správního řízení, s nimiž počítá kasační důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., se za tohoto stavu soud zabývat nemůže, jelikož důvod
podle písm. e) cit. ustanovení je nutno aplikovat přednostně a pokud by Nejvyšší správní soud
skutečně dospěl k závěru, že k odmítnutí žaloby došlo nezákonně (tzn. že tento kasační důvod
byl naplněn), musel by napadené rozhodnutí městského soudu zrušit a otevřít tím procesní
prostor tomuto soudu, aby se meritorně vypořádal s podanou žalobou. Kasační důvod
obsažený v písm. d) cit. ustanovení totiž předpokládá, že vada nepřezkoumatelnosti
je relevantní tehdy, může-li mít za následek nezákonné rozhodnutí „ve věci samé“,
přičemž ze shora provedené rekapitulace je zřejmé, že napadeným usnesením městský soud
nerozhodoval meritorně (o věci samé), nýbrž že se jedná toliko o rozhodnutí výhradně
procesní povahy.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že mezi účastníky řízení není sporu ohledně
skutkových okolností věci, tzn. v daném případě o tom, kdy bylo doručeno rozhodnutí
správního orgánu II. stupně a kdy proti němu byla podána správní žaloba. K tomu nicméně
zdejší soud poznamenává, že skutkové závěry, obsažené v odůvodnění napadeného
usnesení městského soudu, zcela nekorespondují s obsahem správního a soudního spisu,
z nichž je patrno, že předmětné správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno ve skutečnosti
již dne 27. 11. 2003 (a nikoliv 28. 11. 2003, jak v žalobě tvrdil stěžovatel) a správní žaloba
byla předána k poštovní přepravě dne 28. 1. 2004.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že již v minulosti judikoval, že „jedním z právních
předpisů, které stanoví odchylnou lhůtu pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí,
je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Podle jeho ustanovení §17 odst. 6 činí tato lhůta 30 dnů
ode dne doručení rozhodnutí. Žaloba podaná po této lhůtě je opožděná a soud ji odmítne
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ (usnesení ze dne 27. 5. 2003, č. j. 5 A 4/2002, in: Sb. NSS
č. 175/2004). Městský soud tedy učinil správné právní závěry ohledně vztahu ustanovení
§17 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb. a ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel však namítá, že předmětné správní řízení nebylo vedeno pouze podle
zákona č. 526/1990 Sb., nýbrž také podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích
a za situace souběhu dvou různě dlouhých lhůt pro podání žaloby je nutno výkladem dovodit
vždy lhůtu příznivější pro toho, kdo žádá soudní přezkum.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že již v minulosti opakovaně judikoval,
že smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování
práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu
rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Stanovení lhůty pro uplatňování
práv účastníky řízení proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným
způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio
iustitiae (odepření spravedlnosti). Proto také je soudu vlastní - v obecné rovině - právní názor,
podle něhož pokud zákonná úprava umožňuje různé způsoby interpretace, je nutno
vždy zvolit takový, který je vstřícnější k ochraně základních práv a svobod (viz čl. 1 odst. 1
Ústavy ČR). Jestliže by tedy skutečně existovala možnost „vybrat si“ ze dvou rozdílných lhůt
k podání žaloby, bylo by nutno upřednostnit řešení svědčící pro delší lhůtu, neboť takovýto
přístup vyšší měrou garantuje právo na spravedlivý proces, zakotvené především v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V projednávané věci však zákonná úprava možnost „vybrat si“ jednu ze dvou
žalobních lhůt neposkytuje, neboť se jedná o kogentní úpravu těchto lhůt, kdy jejich vztah
je vztahem obecné a zvláštní úpravy, takže pokud správní orgán rozhoduje podle zákona
č. 526/1990 Sb., je nutno tuto zvláštní úpravu v souladu s obvyklými výkladovými metodami
aplikovat přednostně. Z obsahu správního spisu a obou vydaných správních rozhodnutí
je přitom zcela nesporné, že žalovaný při udělení pokuty postupoval podle zákona
č. 526/1990 Sb., resp. že správní orgány procesně postupovaly podle tohoto zákona.
Nelze proto racionální úvahou dospět k závěru, že jakkoliv procesně postupovaly správní
orgány v celém řízení podle tohoto zákona, v případě lhůty pro podání správní žaloby
by mohlo dojít k „odklonu“ od této zvláštní úpravy směrem k obecné žalobní lhůtě, upravené
v jiném zákoně.
Nemůže obstát ani argumentace stěžovatele, že ve skutečnosti správní orgány
postupovaly podle dvou zákonů, tzn. i podle zákona č. 151/2000 Sb. Právní řád
totiž představuje vnitřně souladný a hierarchicky uspořádaný normativní systém, kdy orgány
veřejné moci rozhodující o právech a povinnostech fyzických a právnických osob musí
komplexnost tohoto fenoménu vnímat a respektovat. Svůj postup proto nemohou izolovat
toliko na některý právní předpis. Pokud však v daném případě správní orgány postupovaly
rovněž podle zákona č. 151/2000 Sb., činily tak toliko ve smyslu kompetenčního vymezení
žalovaného k řízení v této věci (§95 bod 7. cit. zákona) a pokud stěžovatel argumentuje
též ustanovením §78 tohoto zákona, k jehož porušení právě mělo dojít, je nutno připomenout,
že podle odst. 6 tohoto ustanovení „o sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje
Úřad podle zvláštního právního předpisu.“ Tímto zvláštním předpisem je právě zákon
č. 526/1990 Sb. (viz též poznámka pod čarou), takže žalovaný se zcela správně a v souladu
se zákonnou úpravou při svém procesním postupu řídil právě zákonem č. 526/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že lhůta k podání žaloby byla v projednávané věci
skutečně dána zvláštní úpravou, obsaženou v ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb.,
která musela být použita přednostně před obecnou lhůtou zakotvenou v ustanovení
§72 odst. 1 s. ř. s. Protože stěžovatel tuto lhůtu 30 dnů nerespektoval, městský soud správně
jeho žalobu odmítl pro opožděnost.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že k závěru o opožděnosti podané žaloby
by bylo nutno dospět i tehdy, pokud by se vycházelo z obecné lhůty upravené v ustanovení
§72 odst. 1 s. ř. s. Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného, k doručení správního rozhodnutí
orgánu II. stupně došlo již dne 27. 11. 2003 (a nikoliv až 28. 11. 2003, jak stěžovatel uvedl
v žalobě a toto tvrzení městský soud převzal i v odůvodnění napadeného usnesení),
takže dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula podle ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s.
dne 27. 1. 2004. Žalobou, podanou k poštovní přepravě dne 28. 1. 2004, proto nebyla
zachována ani tato dvouměsíční lhůta.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že tato není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Českému telekomunikačnímu úřadu náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu