ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.51.2004
sp. zn. 2 As 51/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci navrhovatelů:
a) J. A., b) D. A., oba zastoupení JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5,
Ústí nad Labem, proti odpůrci: Krajský úřad v Ústí nad Labem, odbor územního
plánování a stavebního řádu, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2004,
sp. zn. 15 Ca 75/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Odpůrci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Navrhovatelé (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým soud odmítl jejich návrh
na povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 15 Ca 218/01 s tím,
že po obnoveném řízení požadovali zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích
(poznámka soudu: působnost okresního úřadu následně přešla na Krajský úřad Ústeckého
kraje, dále též „odpůrce“) ze dne 10. 5. 2001, č. j. RRR/SŘ/286/2001-5.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení především uvedl, že podle
ustanovení §111 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) se řízení
ukončené pravomocným rozsudkem na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy
nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení
uplatněny, jestliže výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější. Podle ustanovení
§114 stejného zákona je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení
o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí.
V daném případě sice stěžovatelé tvrdili, že rozsudek krajského soudu ze dne
6. 12. 2001, č. j. 15 Ca 218/01 - 18, byl vydán v řízení o ochraně před zásahem správního
orgánu, ve skutečnosti však se jednalo o rozsudek vydaný v řízení o žalobě na zrušení
správního rozhodnutí podle tehdy platné hlavy páté občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Proto soud návrh na obnovu řízení odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a namítají tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Uvádějí, že shora citovaným rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2001 nebyli shledáni účastníky stavebního řízení, ačkoliv jsou
tzv. mezujícími sousedy. Odpůrce však následně přípisem ze dne 27. 1. 2004 přehodnotil svůj
dosavadní právní názor a stěžovatelé proto podali žádost o obnovu řízení. Přitom
však uvádějí, že „kasační stížnost podávají jenom proto, že doufají, že z odůvodnění
kasačního soudu se mohou dozvědět, jakým způsobem se proti sousedovi mohou vůbec
bránit, popř. jakým způsobem by měli ve stavebním řízení postupovat.“
Proto navrhují napadené usnesení krajského soudu zrušit.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatelé chybně označili důvod
kasační stížnosti jako důvod podřazený ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoliv
na projednávanou věc dopadá speciální důvod, zakotvený v písm. e) stejného zákonného
ustanovení („Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“). Jak je totiž patrno ze shora uvedeného,
v daném případě byl návrh odmítnut. Protože však každé podání je posuzováno z hlediska
jeho obsahu a nikoliv formy, zaměřil se Nejvyšší správní soud v dalším na naplnění kasačního
důvodu obsaženého v citovaném ustanovení písm. e).
V projednávané věci byl návrh na obnovu řízení odmítnut jako nepřípustný,
jelikož stěžovatelé tuto obnovu navrhovali proti rozsudku vydanému v řízení o žalobě
na zrušení správního rozhodnutí, nikoliv v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu.
K tomu Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na svoji konstantní judikaturu
(viz např. Sb. NSS č. 275/2004), podle níž „rozhodnutí soudu vydané podle části páté
občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, je rozhodnutím ve správním
soudnictví, bez ohledu na to, zda šlo o rozhodnutí v řízení o žalobě nebo o opravném
prostředku, či zda se jednalo o rozhodnutí správního orgánu ve veřejnoprávní
či soukromoprávní věci. Proti takovému rozhodnutí není přípustná obnova řízení ani podle
ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s.“
Jelikož v daném případě stěžovatelé nikterak nezpochybnili (a ani z předloženého
soudního správního a soudního spisu nevyplývá nic, tuto skutečnost relativizující),
že se skutečně domáhají obnovy soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,
je nutno s odkazem na kogentní znění ustanovení §114 odst. 1 s. ř. s. a rovněž na citovaný
judikát Nejvyššího správního soudu konstatovat, že krajský soud zcela správně a v souladu
se zákonem tento návrh odmítl jako nepřípustný.
K upřímně vyjádřené skutečné motivaci stěžovatelů k podání kasační stížnosti
(„dozvědět se možnosti obrany proti sousedovi ve stavebním řízení“) Nejvyšší správní soud
uvádí, že v řízení o kasační stížnosti přezkoumává napadené rozhodnutí krajského soudu.
Tímto rozhodnutím byl v projednávané věci odmítnut návrh stěžovatelů a jelikož Nejvyšší
správní soud je vázán důvody a rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), zásadně
mu přísluší vyjadřovat se pouze k zákonnosti tohoto procesního postupu krajského soudu,
vrcholícího odmítnutím návrhu. Jak je patrno ze shora uvedeného, zvolený procesní postup
byl zcela v souladu se zákonem a kasační stížnost proto musí být shledána nedůvodnou.
Navádět a inspirovat stěžovatele k dalším možnostem obrany proti předmětnému stavebnímu
řízení soudu nepřísluší, a to již z toho důvodu, že by tím porušoval ústavně garantovaný
princip rovnosti účastníků řízení tím, že by jednoho z účastníků dalších potencionálních řízení
poučil o jeho procesních možnostech. Orgány veřejné moci, mezi něž samozřejmě spadají též
soudy, musí v takovýchto otázkách zůstat neutrální a nezbývá proto než stěžovatelům
připomenout, že nejdůležitějším prostředkem ochrany práva, jehož by mělo být při úvahách
o vlastním procesním postupu využíváno, je institut advokáta, který by především v tomto
smyslu měl svým klientům poskytnout kvalifikované právní služby.
Ze shora uvedených důvodů kasační stížnost není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji proto zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.), neboť neshledal nezákonnost napadeného usnesení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a odpůrci Krajskému úřadu Ústeckého kraje náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se odpůrci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu