ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.67.2004
sp. zn. 2 As 67/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. N.,
zastoupený JUDr. Stanislavou Vohradskou, advokátkou se sídlem Novodvorská 994, Praha 4,
proti žalovanému: Krajský soud v Praze se sídlem nám. Kinských 5, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004,
sp. zn. 5 Ca 95/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2004,
č. j. Spr. 4022/2003. Citovaným rozhodnutím byl stěžovatel odvolán z funkce znalce,
a to z důvodu hrubého porušení povinností znalce.
Důvodem odmítnutí žaloby městským soudem byla její opožděnost ve smyslu
ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).
Žalobou napadené rozhodnutí předsedkyně krajského soudu totiž bylo stěžovateli doručeno
dne 13. 5. 2003, takže lhůta k podání žaloby skončila dne 14. 7. 2003 (§72 odst. 1 s. ř. s.).
Žaloba sepsaná dne 24. 3. 2004 a doručená Nejvyššímu správnímu soudu dne 29. 3. 2004
proto byla městským soudem shledána opožděnou. Napadené rozhodnutí předsedkyně
Krajského soudu v Praze sice neobsahovalo poučení o odvolání, nicméně soudní řád správní
pro tyto případy neobsahuje žádné ustanovení, kterým by se v těchto případech prodlužovala
lhůta k podání žaloby. Tato žaloba by byla ostatně opožděná i v případě, když by konečným
správním rozhodnutím v této věci bylo rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, doručené
stěžovateli dne 26. 6. 2003.
Stěžovatel ve včas podané kasační stížnosti zejména uvádí, že shora citované
rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Praze neobsahovalo poučení o odvolání.
Toto rozhodnutí stěžovatel obdržel dne 13. 5. 2003 a v zachované lhůtě 15 dnů (§54 odst. 2
správního řádu) podal žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí ministru spravedlnosti,
který však podle ustanovení §57 správního řádu nepředložil odvolání se spisem odvolacímu
orgánu (tzn. Městskému soudu v Praze), nýbrž stěžovateli odpověděl, že odvolání znalce
se neřídí správním řádem a ministrovi proto nepřísluší ani přezkoumat uvedené rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdí, že k podání žaloby podle s. ř. s. byl donucen skutečností, že ministr
spravedlnosti nepostupoval podle správního řádu.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušit.
Krajský soud v Praze ve vyjádření ke kasační stížnosti považuje za nesporné,
že žaloba byla podána opožděně a k námitce, že ministr spravedlnosti měl předložit odvolání
městskému soudu, uvádí, že stěžovatel nepochopil zásady řízení před správním soudem,
které zaměňuje s odvolacím řízením dle správního řádu. Žalovaný konečně odkazuje
na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 178/03, podle něhož postup
při jmenování a odvolávání znalců není správním řízením a nevztahuje se na něj správní řád.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoliv stěžovatel výslovně neoznačuje kasační důvody, je z povahy a obsahu kasační
stížnosti zjevné, že relevantním stížnostním důvodem je důvod zakotvený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tzn. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Podstata
námitek totiž spočívá v tvrzení, že městský soud se dopustil nezákonnosti, když odmítl
podanou žalobu pro opožděnost.
K tomu je nutno – s odkazem na obsah správního a soudního spisu – především uvést,
že rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2004, č. j. Spr. 4022/2003,
o odvolání stěžovatele z funkce znalce bylo stěžovateli doručeno dne 13. 5. 2003 (č. l. 21).
Žaloba, sepsaná dne 24. 3. 2004 a podaná proti tomuto rozhodnutí k Nejvyššímu
správnímu soudu dne 29. 3. 2004, je proto podaná zjevně opožděně, jak správně konstatoval
v napadeném usnesení městský soud. Stěžovatel se v tomto směru dopouští
omylu, když v kasační stížnosti uvádí, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula dne
14. 7. 2004 a žaloba byla podána dne 29. 3. 2004, když ve skutečnosti žalobní lhůta uplynula
již dne 14. 7. 2003, tzn. o rok dříve. Nad tento rámec Nejvyšší správní soud akceptuje správný
poukaz městského soudu obsažený v napadeném usnesení, že stěžovatel sám v žalobce uvádí,
že dne 26. 6. 2003 obdržel dopis Ministerstva spravedlnosti, jehož obsahem je též informace
o nemožnosti přezkumu rozhodnutí předsedkyně krajského soudu ministrem. I pokud by proto
žaloba brojila proti tomuto rozhodnutí ministra (což však stěž ovatel neučinil), byla podána
opožděně.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že v usnesení č. j. Na 163/2004 - 5,
kterým citovanou žalobu stěžovatele postoupil Městskému soudu v Praze, mimo
jiné konstatoval, že z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. plyne, že znalce jmenuje
pro jednotlivé obory ministr spravedlnosti nebo předseda krajského soudu v rozsahu,
v němž je ministrem spravedlnosti k tomu pověřen. Podle ustanovení §20 stejného zákona
orgán, který znalce jmenoval, jej odvolá a zařídí vyškrtnutí ze seznamu pro některý
z taxativně vymezených zákonných důvodů. Je tedy zřejmé, že předseda krajského soudu
má v těchto věcech delegovanou pravomoc. Pověřením předsedy krajského soudu
ke jmenování (a tedy i odvolání) znalce proto není možno dovodit dvojinstančnost
tohoto značně specifického typu správního řízení, nicméně zároveň musí platit, že rozhodnutí
o odvolání znalce, vydané ministrem nebo předsedou krajského soudu, musí podléhat stejné
procesní ochraně. V tomto směru Nejvyšší správní soud vycházel rovněž z ustanovení
§30 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož předseda
a místopředsedové krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu
krajského soudu a státní správu okresních soudů, které patří do jeho obvodu, v rozsahu
stanoveném tímto zákonem. Podle ustanovení §119 stejného zákona jsou orgány státní správy
soudů – mimo jiné - předsedové a místopředsedové krajských soudů.
V tomto právním názoru je obsažena rovněž odpověď na námitku stěžovatele,
že k opožděnosti podání žaloby došlo v důsledku chybného postupu Ministerstva
spravedlnosti, které údajně nerespektovalo ustanovení §57 správního řádu. Citované
ustanovení totiž upravuje možnost tzv. autoremedury a povinnost správního orgánu,
který napadené rozhodnutí vydal, předložit spisový materiál odvolacímu orgánu nejdéle
do 30 dnů. Jak je však patrno ze shora uvedeného, v daném případě se jednalo
o jednostupňové správní řízení, v němž ministerstvo vůbec nevystupovalo a nemohlo
proto ani postoupit spisový materiál odvolacímu orgánu prostě proto, že žádný takovýto orgán
neexistoval. Pokud stěžovatel za odvolací orgán považuje městský soud, zaměňuje správní
řízení se soudním přezkumem správních rozhodnutí. Ustanovení §57 správního řádu
se na tyto případy vůbec nevztahuje, jelikož neupravuje komunikaci mezi správními orgány
a soudy, nýbrž toliko mezi správními orgány navzájem. Městský soud v Praze proto v dané
věci nemohl vystupovat jako odvolací správní orgán, nýbrž výhradně jako správní soud,
což ostatně také z důvodu podání správní žaloby učinil. K meritornímu projednání této žaloby
by však mohl přistoupit teprve poté, co by tato žaloba splňovala všechny zákonem stanovené
procesní podmínky, a to včetně její včasnosti, což však v daném případě splněno nebylo.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že jakkoliv akt odvolání znalce podléhá
přezkumu v rámci správního soudnictví (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 2. 2004,
sp. zn. 6 A 57/2002), i na tento soudní přezkum se v plné míře vztahuje procesní úprava,
obsažená v soudním řádu správním, a to včetně lhůty pro podání žaloby.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní
žaloba byla podána zjevně opožděně. Kasační stížnost tedy není důvodná a proto ji soud
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Krajskému soudu v Praze náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na ná hradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu