ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.116.2005
sp. zn. 2 Azs 116/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. R.,
zastoupeného JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem Lannova 2, 370 01 České
Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2005,
č. j. 65 Az 16/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 10. 2004, č. j. OAM-2948/VL-07-04-2004, E. č. V051193.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a bylo rozhodnuto,
že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti označil její důvody jako spadající pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že došlo k nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a k vadám řízení
spočívajícím v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech.
Ve včasném doplnění své kasační stížnosti na výzvu soudu pak stěžovatel dodal,
že nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem spatřuje v tom, že soud neshledal
důvody k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, třebaže stěžovatel má
odůvodněný strach z pronásledování v důsledku zastávání protivládní politiky ve státě
Ukrajina, jehož má občanství. I jeho ekonomické důvody pro setrvání v ČR jsou pro něho
životně důležité, když v rámci své pracovní kvalifikace nemá na Ukrajině uplatnění a žije
tam v bídě. Dále uvedl, že důvodem pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu
u něho je okolnost, že má na území ČR nezletilé dítě a s jeho matkou hodlá uzavřít
manželství.
Obecný vývod o vadách řízení před správním orgánem stěžovatel přes výzvu
doručenou mu krajským soudem nedoplnil o žádná konkrétní a k osobě a situaci stěžovatele
se vztahující skutková tvrzení či právní výtky, třebaže byl ve výzvě řádně poučen o tom,
že nedoplnění kasační stížnosti v souladu s výzvou bude mít za následek její odmítnutí.
V doplnění kasační stížnosti požádal stěžovatel též o přiznání jejího odkladného
účinku.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost s tím, že podle
jeho názoru přesně a úplně zjistil skutkový stav a i po právní stránce věc správně posoudil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jednak
je [jako důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] namítáno nesprávné posouzení existence
důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, důvodů pro udělení azylu podle
§13 a důvodů pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Dále
je [jako důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] namítána vada řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, což však neučinil. Rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
V první řadě nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat důvody
kasační stížnosti opřenými o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatel přes
výzvu krajského soudu k doplnění jeho podání ve vztahu k těmto důvodům neuvedl žádná
konkrétní skutková tvrzení či konkrétní právní výtky vztahující se k jeho osobě a situaci,
na základě nichž by se bylo možno jeho kasační stížností z hledisek §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. zabývat.
Co se týče důvodů kasační stížnosti opřených o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
zde stěžovatel uvedl konkrétní skutečnosti i konkrétní právní výtky, o něž svoji kasační
stížnost opřel, takže bylo možno se jí věcně zabývat. Kasační stížnost ovšem nebyla důvodná.
V žádosti o azyl stěžovatel uvedl, že na Ukrajině neměl práci, jsou tam nízké mzdy
a z vlasti do ČR odjel za prací; na cestu do ČR si půjčil peníze, které nevrátil. O azyl
požádal, aby získal možnost v ČR legálně žít, neboť zde má syna a družku. Neuvedl,
že by se na Ukrajině jakkoli politicky angažoval; naopak, podle svých slov nikdy nebyl
členem žádné politické strany či organizace. V pohovoru k žádosti o azyl uvedené důvody
potvrdil a upřesnil, když uvedl, že podobně jako řada jiných obyvatel Ukrajiny měl problém
se získáním takového zaměstnání, které by jej uživilo, a proto roku 1999 vycestoval za prací
do ČR. Zde pobýval v Českých Budějovicích a legálně pracoval – zaměstnavatel mu vždy
prodlužoval vízum; poté mu však nebylo vízum vzhledem k záznamu v rejstříku trestů
prodlouženo. Vzhledem k tomu, že si v mezidobí našel v roce 2002 družku a koncem roku
2003 se družce narodil jejich syn, nechce se vrátit na Ukrajinu, a to ani dočasně na dobu
vyřízení nového víza k pobytu v ČR. Jiné důvody, pro které žádá o azyl, neuvedl. Podle svých
slov neměl na Ukrajině nikdy žádné problémy se státními orgány, soudy či policií.
Pokud žalovaný zejména na základě těchto informací poskytnutých samotným
stěžovatelem dospěl ve správním řízení k závěru, že důvody stěžovatelovy žádosti o azyl
neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů pro poskytnutí politického azylu podle §12
písm. a) nebo b) zákona o azylu, posoudil věc po právní stránce zcela správně. Stěžovatel
totiž evidentně nebyl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
jelikož se především politicky vůbec neangažoval a ani netvrdil, že by terčem jakéhokoli
pronásledování byl. Nemohl mít ani odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů na Ukrajině. Stěžovatel sám neuvedl a ani jinak ve správním řízení
nevyšly najevo žádné okolnosti, na základě nichž by mohl být jeho strach z pronásledování
z výše uvedených důvodů považován za důvodný; pokud v kasační stížnosti tvrdí, že má
obavu z pronásledování v důsledku zastávání protivládní politiky na Ukrajině, pak nutno
poznamenat, že tuto obavu vůbec neprojevil v azylovém řízení a že jeho tvrzení nutno
považovat za účelové a nevěrohodné. Původně totiž tvrdil, že byl politicky pasivní
a neangažovaný. Aby mohla mít jeho obava reálný základ, musel by například svůj politický
názor na Ukrajině aspoň v náznacích projevit a v důsledku toho se stát terčem hrozeb
pronásledováním kvůli takto projeveným názorům či by mu musely být známy konkrétní
okolnosti odůvodňující obavu, že v případě projevení svého politického názoru
se pravděpodobně terčem pronásledování stane (například by mu musely být známy
informace o osobách na Ukrajině, které se do obdobné situace dostaly). Důvody stěžovatelovy
žádosti o azyl ovšem ve skutečnosti tkvěly výlučně v jeho osobních a rodinných poměrech
a soukromém životě – o azyl požádal kvůli legalizaci pobytu v ČR, aby se nemusel vracet
na Ukrajinu poté, co mu již nebylo prodlouženo vízum udělené mu za účelem pracovní
činnosti v ČR a co si v ČR našel družku a narodilo se jim dítě. Takovéto důvody
pro poskytnutí azylu však pod ustanovení §12 zákona o azylu v žádném případě podřadit
nelze. Pokud k uvedenému závěru dospěl žalovaný a pokud se s ním krajský soud ztotožnil,
posoudili po právní stránce tuto otázku zcela správně.
I ve vztahu k důvodům pro poskytnutí azylu podle §13 zákona o azylu uvažoval
krajský soud zcela správně, když se ztotožnil s právními závěry žalovaného. Aplikace
§13 zákona o azylu u stěžovatele vůbec nepadá v úvahu. Základní vstupní podmínkou
pro úvahy o udělení azylu stěžovateli podle tohoto ustanovení je, aby měl stěžovatel
rodinného příslušníka ve smyslu §13 odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu, kterému byl
udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu. Žádného takového rodinného příslušníka
však stěžovatel nemá; stěžovatelova družka ani syn nepadají v úvahu již jen proto, že jsou
českými státními občany.
K posouzení otázky udělení humanitárního azylu stěžovateli nutno poznamenat,
že ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje
správní uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, zveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího právního
soudu; srov. též nepublikované rozsudky Nejvyššího správního soudu rozsudku ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 Azs 65/2003 - 63, a ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Nejvyšší správní soud proto setrvale vychází z názoru,
že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo a že správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho
rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Míra správního uvážení správního
orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak
omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu. Smysl institutu
humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“
azyl neposkytnout. V jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není
schopen předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup vhodný či dokonce nutný,
typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí zákona.
V zákoně o azylu ovšem k dosažení téhož účelu zvolil kombinaci dvou ustanovení
obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních
hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například
udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 53).
Žalovaný odůvodnil neudělení humanitárního azylu zejména poukazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, týkající se případu typově podobného případu stěžovatele,
podle které manželství s občanem ČR samo o sobě nepředstavuje důvod hodný zvláštního
zřetele, pro který by měl být udělen azyl podle §14 zákona o azylu. Obdobný náhled
na existenci či neexistenci důvodů pro udělení humanitárního azylu opřených o skutečnost,
že žadatele o azyl pojí s ČR rodinné vazby a že předtím v ČR delší dobu žil, ostatně zaujal
Nejvyšší správní soud již ve vícero svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, Nejvyšší správní soud uvedl, že potřeba další legalizace pobytu
žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1989
do 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu a že snaha po legalizaci pobytu z důvodu
společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem
pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele
hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, se uvádí, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu
společného soužití s manželem žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské
socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je sice důvodem pochopitelným,
avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního
zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu
§14 zákona o azylu. Podobné právní názory lze nalézt i v rozsudcích Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 Azs 3/2003 - 36,
a ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55 (na poslední z nich odkazoval i žalovaný).
Důvody pro poskytnutí humanitárního azylu nelze v případě stěžovatele vidět ani v kombinaci
toho, že v ČR má družku a nezletilé dítě, a toho, že jeho domovským státem je Ukrajina,
kde stěžovatel obtížně hledal pracovní uplatnění a kde panují znatelně horší všeobecné životní
podmínky než v ČR. Tento stav, jakkoli jej z obecně lidského hlediska nutno považovat
za nepříjemný, ještě nezakládá právo stěžovatele na poskytnutí azylu podle §14 zákona
o azylu, neboť jej ještě nelze považovat za natolik tíživý a nesnesitelný, aby bylo nutno mít
za nehumánní, pokud stěžovateli azyl v tomto případě není poskytnut. Pokud bude chtít
stěžovatel v ČR pobývat i v budoucnu a žít ve společné domácnosti se svojí družkou a svým
synem, musí splnit podmínky, které pro pobyt na území republiky stanovuje zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů; legalizace pobytu za pomoci
institutu azylu není v případě stěžovatele přípustná. Krajský soud proto zcela správně
a v souladu se stálou judikaturou Nejvyššího správního soudu posoudil právní otázku,
dospěl-li k závěru, že žalovaný stěžovateli důvodně neudělil azyl podle §14 zákona o azylu.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán pro žádný
z problémových okruhů vymezených stěžovatelem v jeho kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu po doplnění kasační stížnosti) nerozhodoval již tento soud
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu