ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.126.2005
sp. zn. 2 Azs 126/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. Q. T.,
zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph.D., advokátem se sídlem Mírová 4, 693 01
Hustopeče, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 2. 2005, č. j. 63 Az 169/2004 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Svojí kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“) nadepsaný
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 9. 2004, č. j. OAM-2663/VL-20-05-2004. Rozhodnutím správního orgánu byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti s odkazem na ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), uvedl, že kasační stížnost podává pro nezákonnost. Podle jeho názoru
žalovaný ve svém správním rozhodnutí nesprávně posoudil jeho situaci z hlediska existence
důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel podle svých slov
nemohl v zemi původu najít práci. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA citované
v rozhodnutí žalovaného přitom plyne, že mnozí obyvatelé v odlehlých venkovských
oblastech Vietnamu žijí v extrémní chudobě a že závažným problémem nadále zůstává
nezaměstnanost a částečná nezaměstnanost. Stěžovatel je tak podle svého přesvědčení nucen
žít v extrémní chudobě, ohrožen podvýživou a smrtí, eventuálně diskriminací a pronásledován
od svých bohatších a vlivnějších spoluobčanů, kteří patří k establishmentu. Stěžovatel měl
za to, že se nachází v situaci, kdy má odůvodněný strach z pronásledování ve státě původu
mimo jiné kvůli příslušnosti k určité sociální skupině; cítí se rovněž ohrožen pronásledováním
a diskriminací a nedostatkem možnosti si zajistit nutné živobytí svou vlastní prací z důvodu
nezaměstnanosti a chudoby v zemi původu a příslušnosti k sociální skupině lidí na pokraji
společnosti. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu pro nezákonnost
a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání jejího odkladného
účinku z důvodu, že v případě nutnosti vycestovat do Vietnamu ještě před rozhodnutím
o ní by tam byl ohrožen na životě ze sociálních důvodů popsaných v kasační stížnosti
a též pro jeho politické smýšlení a odpor k vietnamské vládě.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost.
Z doložky právní moci na rozsudku krajského soudu měl za to, že tento rozsudek
nabyl právní moci dne 28. 2. 2005, přičemž – jelikož právní moci rozsudek nabývá
doručením - byl stěžovateli doručen nejpozději v tento den. Lhůta k podání kasační stížnosti
tak podle žalovaného uplynula nejpozději 14. 3. 2005, kasační stížnost však byla
datována (žalovaný sice uvádí „podána“, z kontextu je však patrné, že míní dataci kasační
stížnosti – pozn. Nejvyššího správního soudu) dnem 4. 2. 2005, což ovšem podle žalovaného
je zjevná nesprávnost a správné datování by podle něho mělo být 2. 4. 2005 a den doručení
soudu 5. 4. 2005, tedy opožděně. K meritu kasační stížnosti se žalovaný nevyjádřil.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Podle soudu stěžovatel
požádal o azyl, jak je ze správního spisu patrné, z ekonomických důvodů, z obav, že nebude
moci v případě návratu do vlasti vrátit dluh a kvůli legalizaci pobytu v ČR, což nelze podřadit
pod žádný z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu, jak jsou uvedeny v §12 zákona
o azylu. Podle soudu v takovém případě šlo zjevně o důvody azylově irelevantní,
a proto žalovaný oprávněně žádost stěžovatele o azyl zamítl jako zjevně neodůvodněnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Podle krajského soudu byly nedůvodné i námitky
stěžovatele stran porušení jeho procesních práv, neboť žalovaný si opatřil pro rozhodnutí
ve věci dostatek důkazů, a to jednak ze žádosti stěžovatele o azyl, jednak podrobným
pohovorem se stěžovatelem. Poukazy stěžovatele na jeho pronásledování pro příslušnost
k sociální skupině nemajetného etnika shledal krajský soud zcela nepřípadnými,
když podle soudu nemajetnost není znakem příslušnosti k sociální skupině,
nýbrž subjektivním pocitem, který má v určité etapě svého života velké množství lidí
v jakékoli reálně existující společnosti.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 23. 8. 2004 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl
proveden dne 31. 8. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že svoji vlast opustil
v květnu 2002 za pomoci převaděčů kvůli těžké ekonomické situaci jeho rodiny.
Do České republiky přijel podle svých slov za prací. To byly, jak uvedl, jediné důvody
jeho odchodu z Vietnamu; o azyl požádal, protože neměl platné doklady pro pobyt
v České republice a také proto, že neměl kde (v ČR – poznámka Nejvyššího právního soudu)
žít – musel v ČR často přespávat na nádraží. Návratu do Vietnamu se, jak uvedl, obával
kvůli dluhu, který mu tam vznikl v souvislosti s cestou do ČR. V pohovoru k návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu výše uvedené informace potvrdil a dodal, že o azyl žádá
proto, že se doslechl, že v Evropě je jednoduché získat práci a dobré výdělky, zatímco
ve Vietnamu měl ekonomické potíže a byl nezaměstnaný; proto si vypůjčil peníze
a z Vietnamu odcestoval. V ČR však podle svých slov žil bez osobních dokladů, kvůli tomu
nemohl ani zde získat práci. O azyl tedy, jak dodal, žádá i proto, aby legalizoval pobyt v ČR.
K ekonomické úrovni své rodiny ve Vietnamu uvedl, že byla nízká; bydlel společně s rodiči
a bratrem v domku, rodiče pracovali na poli, rodina pěstovala rýži, kukuřici a brambory.
Peníze jim podle stěžovatele nestačily k živobytí. Stěžovatel sám neměl nikdy stálé
zaměstnání, příležitostně, asi rok, pracoval jako zedník. Stálé zaměstnání si nehledal, u nich
na vesnici to nemělo cenu, dokonce i když jeden spoluobčan z vesnice za získání práce dal
úplatek, dostal práci pouze na nějaký čas. Stěžovatel dodal, že žil z toho, co rodina vydělala
na poli. Na cestu do ČR získal peníze od rodičů, kteří si podle jeho slov zřejmě někde
vypůjčili; obává se, že by v případě návratu do Vietnamu neměl dluh z čeho splatit a věřitelé
by jeho rodině mohli zabavit nějaký majetek. Dále stěžovatel uvedl, že poměrně dlouhou
dobu pobýval v ČR bez legálních dokladů k pobytu, neboť údajně nevěděl, že je potřebuje;
teprve poté, co byl správně vyhoštěn z ČR, na radu svých vietnamských známých požádal
kvůli legalizaci pobytu o azyl. Návratu do vlasti se, kromě obav kvůli půjčce na cestu do ČR,
neobává, problémy se státními orgány ve Vietnamu neměl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel
rozhodnutí krajského soudu vytýká nesprávné posouzení právní otázky, zda příslušnost
k sociální skupině nemajetných a nechuť žít v chudobě a ohrožen nezaměstnaností v zemi
původu je důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se nejprve podrobně zabýval tím, zda kasační stížnost byla
podána včas. Ze soudního spisu je patrné, že rozsudek krajského soudu ze dne 22. 2. 2005 byl
zástupci stěžovatele doručen v úterý 1. 3. 2005, což koresponduje též s údajem uvedeným
v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy mohl stěžovatel včas podat nejpozději v úterý
15. 3. 2005 (§106 odst. 2 věta první, §40 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel podal kasační stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu osobně do podatelny tohoto soudu dne 7. 3. 2005.
Třebaže se kasační stížnost podává u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, lhůta byla
zachována i tehdy, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu
(§106 odst. 4 s. ř. s.). Lze tedy uzavřít, že kasační stížnost byla podána včas. Dataci kasační
stížnosti dnem 4. 2. 2005 nutno považovat za zřejmou nesprávnost [těchto zřejmých
nesprávností ostatně kasační stížnost obsahuje více – uvádí se v ní, že se napadá rozhodnutí
krajského soudu o odmítnutí podání a je zmiňován důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., třebaže z dalšího obsahu podání je nepochybné, že ve skutečnosti
je uplatňován důvod podle písm. a) téhož ustanovení a že se napadá rozsudek krajského
soudu, kterým byla správní žaloba stěžovatele zamítnuta].
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jednání ve věci, při kterém by byl stěžovatel vyslechnut, jak se v kasační stížnosti
domáhal, Nejvyšší správní soud nenařídil. Podle §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání; považuje-li to za vhodné
nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu nebylo pro řádné rozhodnutí ve věci potřeba jakkoli doplňovat
zjišťování skutkového stavu (zejména nebylo důvodu vyslýchat stěžovatele) a ani z jiného
důvodu nebylo třeba provádět dokazování. Všechny skutečnosti, které byly rozhodné
pro posouzení jeho kasační stížnosti, byly předmětem pohovoru se stěžovatelem
k jeho žádosti o azyl a stěžovatel k nim vypověděl způsobem a v míře podrobnosti
pro rozhodnutí více než dostačující; protokol o pohovoru, o jehož věrohodnosti a úplnosti
nemá Nejvyšší správní soud sebemenšího důvodu pochybovat, je pak součástí soudního spisu.
Jiný vhodný důvod k nařízení jednání Nejvyšší správní soud rovněž neshledal.
Na základě skutkových zjištění provedených ve správním řízení správní orgán
zcela oprávněně dospěl k závěru, že stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(tj. za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště), nýbrž výlučně skutečnosti svědčící o tom, že ze země
původu odešel ve snaze uniknout špatné ekonomické situaci sebe sama i své rodiny
a problémům s pracovním uplatněním, což rozhodně mezi azylově relevantní důvody nelze
zařadit. Stěžovateli lze na základě toho, co uvedl v azylovém řízení, věřit, že ve Vietnamu
patří k chudším vrstvám obyvatelstva; lze jej proto zařadit do – alespoň jak ji chápou někteří
sociologové – určité sociologicky chápané sociální (společenské) skupiny, třídy či vrstvy
podle velikosti jeho disponibilního bohatství (viz Kolektiv: Velký sociologický slovník,
II. díl, Univerzita Karlova – Vydavatelství Karolinum, Praha 1996, zejm. str. 994-996,
1336-1337 a 1393 – hesla „skupina společenská“, „třída“ a „vrstva“), v jeho konkrétním
případě do chudší vrstvy vietnamské společnosti. Tuto skutečnost však ještě nelze považovat
samu o sobě za azylově relevantní. I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být
postačujícím důvodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného
strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální
skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva,
které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání
tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, zveřejněný
pod číslem 364/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; srov. též nepublikovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 - 67
a rovněž nepublikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004,
č. j. 2 Azs 69/2003 - 48 – právní názor vyjádřený ve třetím ze zmiňovaných rozsudků
byl základem argumentace krajského soudu obsažené v odůvodnění jeho rozsudku).
V případě stěžovatele je však jím tvrzený strach z pronásledování z důvodu
příslušnosti k nemajetným vrstvám vietnamské společnosti zcela neodůvodněný.
Stěžovatel totiž ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo
lze mít za to, že je v důsledku své nemajetnosti jakkoli pronásledován či že se pronásledování
důvodně obává. To, že kvůli nemajetnosti nejsou jeho životní podmínky jím samotným
považovány za uspokojivé a že i z objektivního hlediska je lze považovat za velmi obtížné,
totiž není pronásledováním či hrozbou pronásledování, nýbrž objektivním stavem a životní
daností (expresívně vyjádřeno „osudem“ stěžovatele) vyplývajícím z obecných ekonomických
a politických podmínek a historického vývoje v zemi, v níž se stěžovatel narodil a žil,
v kombinaci s konkrétní historií jeho rodiny i jeho samotného. Tento stav, jakkoli jej z obecně
lidského hlediska nutno považovat za tíživý, nezakládá právo stěžovatele na poskytnutí azylu
podle §12 zákona o azylu. Dospěl-li krajský soud v principu k témuž závěru, posoudil právní
otázku azylové relevance příslušnosti stěžovatele k sociální skupině nemajetných a nechuti žít
v chudobě a ohrožení nezaměstnaností v zemi jeho původu zcela správně.
Neuváděl-li stěžovatel jako žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, šlo o žádost zjevně
nedůvodnou, kterou bylo lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, nepublikováno).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti; nezabýval se proto ani důvody, pro které se stěžovatel přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti domáhal.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu