ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.225.2004
sp. zn. 2 Azs 225/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezl. V. P.,
zastoupený matkou: V. P, právně zastoupený Mgr. Pavlem Oriniakem, advokátem se sídlem
Na Sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 59 Az 123/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 13. 11. 2003,
č. j. OAM-5703/VL-07-08-2003, o zamítnutí jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech;
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že po nesprávném a neúplném posouzení skutkového stavu bylo
chybně shledáno nesplnění podmínek pro udělení azylu, a trvá také na tom, že u něj měla být
shledána překážka vycestování.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 30. 10. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako uvedeno, že stěžovatel i jeho matka byli biti jeho otcem, který jej i unesl,
a proto stěžovatel s ním nechce žít na Ukrajině, ale v ČR s matkou. Totéž vyplývá
i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
7. 11. 2003. V tomto pohovoru stěžovatel upřesnil, že odjel z Ukrajiny proto, že jeho matka
pracovala v ČR, zatímco on byl na Ukrajině stejně jako otec, který bil jeho matku a jednou
stěžovatele unesl a zadržoval jej u sebe asi čtyři dny. Jeho otec stále trval na tom, že jej u sebe
chce mít na víkendy, a tvrdil, že se u něj bude mít lépe než u matky, s níž byl rozveden.
Stěžovatel ovšem s otcem být nechtěl a bydlel s babičkou a tetou. Se stěžovatelovým otcem
měla blíže nespecifikované problémy i jeho matka. Proto odjel v srpnu 2002 natrvalo do ČR,
kde již předtím svou matku navštívil a kde poté žil na základě prodlužovaného víza a chodil
zde do školy. V ČR by chtěl zůstat, učit se a věnovat se fotbalu, mimo jiné i proto,
že ukrajinsky již skoro zapomněl hovořit. Jinak se v případě návratu na Ukrajinu ničeho
neobával a uvedl, že s ukrajinskými státními orgány žádné problémy neměl.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím
ze dne 13. 11. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu jsou snaha
stěžovatele vyhnout se rodinným problémům s otcem na Ukrajině a legalizace pobytu v ČR,
aby zde mohl pobývat s matkou, chodit do školy a věnovat se sportu; neuvedl tedy žádnou
skutečnost svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, a proto bylo možné jeho žádost zamítnout právě podle §16 písm. g) zákona o azylu.
Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu a uvedl, že stěžovatel a jeho zákonná zástupkyně měli v dané situaci použít spíše
nástrojů předpokládaných v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
V ní namítal - v obecné rovině - nesplnění některých náležitostí správního řízení podle zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, a také uvedl, že se domnívá, že splňuje podmínky pro přiznání
azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování
podle §91 tohoto zákona.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V něm uvedl,
že stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodu pronásledování relevantního z hlediska ustanovení
§12 zákona o azylu, ale proto že se nechtěl stýkat s otcem. Proto se také nechtěl vrátit
ani na Ukrajinu. Takové důvody jsou ovšem nerozhodné z hlediska řízení o udělení azylu,
když jednotlivci může být ochrana poskytnuta jen tehdy, pakliže selže ochrana země státní
příslušnosti. Krajský soud také na základě skutečností, jež stěžovatel sám konstatoval během
správního řízení, shledal, že stěžovateli v případě návratu na Ukrajinu nehrozí žádné sankce
za to, že požádal v jiné zemi o azyl. Krajský soud neshledal dále ani žádné procesní
pochybení na straně žalovaného, ani pochybení při neshledání překážky vycestování podle
§91 zákona o azylu. Ze všech těchto důvodů se krajský soud ztotožnil s názorem vysloveným
žalovaným v napadeném správním rozhodnutí, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možno dovodit přítomnost azylově relevantních důvodů podle §12 zákona
o azylu, a posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační
stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelova právní argumentace v kasační stížnosti zůstává
na nanejvýš obecné úrovni, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než posoudit napadený
rozsudek krajského soudu pouze v tom směru, zda krajský soud vskutku pochybil,
když napadené zamítavé správní rozhodnutí opřené o aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu nezrušil. Tuto otázku je pak nutno posoudit pohledem dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tak ve svém rozsudku ze dne
18. 12. 2003, sp. zn. 4 Azs 38/2003 (nepublikováno), jednoznačně uvedl: „Vyhrožování
ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu...“ Vzhledem k tomu, že problémy popsané stěžovatelem
v jednotlivých dokumentech obsažených ve správním a soudním spise byly zjevně nanejvýš
problémy, jež měl stěžovatel - a zejména jeho matka - s jeho otcem, tedy osobou soukromou;
a vzhledem k tomu, že v kasační stížnosti není nijak uvedeno, proč by měla být skutková
či právní kvalifikace provedená krajským soudem v rozsudku touto kasační stížností
napadeném přehodnocena, nezbývá soudu, než uzavřít, že k takovémuto přehodnocení
nenašel na základě prozkoumaných podkladů důvod.
Je tak třeba na žádost o azyl, již žalovaný posuzoval a zamítl jako zjevně nedůvodnou,
hledět opravdu jako na žádost motivovanou výhradně snahou stěžovatele o legalizaci pobytu
v ČR, jakkoli z pohnutek lidsky pochopitelných, zvláště s ohledem na dobu strávenou v ČR
a jeho komplikovanou rodinnou situaci, ovšem nerozhodných pohledem taxativních důvodů
obsažených v zákoně o azylu. Na takto konstatovanou situaci je pak třeba aplikovat ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu, který např. ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 7 Azs 138/2004 (publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS) uvedl: „Potřeba další legalizace
pobytu žalobce, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1988 do 2001,
není zákonným důvodem pro udělení azylu (§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).“
Za situace, kdy nebylo možno konstatovat pronásledování stěžovatele relevantní
z hlediska zákona o azylu, je nutno dát rozsudku krajského soudu přezkoumávajícímu
zamítnutí stěžovatelovy žádosti o azyl v rozsahu napadeném kasační stížností za pravdu.
Ke stěžovatelovu tvrzení, že u něj existuje překážka vycestování, lze opět pouze
poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ten uvedl ve svém rozsudku
ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004 (publ. pod č. 409/2004 Sb. NSS): „Rozhodne-li
Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek
vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.“ Žalovaný tak postupoval správně,
když zamítaje stěžovatelovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou právě podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, překážku vycestování neposuzoval.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se krajský soud
nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení; nebyly shledány ani vady řízení před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně
vytýkanou vadu krajský soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit; a nebyla shledána
ani nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu pro nesrozumitelnost; ostatně
z uvedené kasační stížnosti není zcela zjevné, v čem by tyto vady uvedené pouze odkazem
na jednotlivé části ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. měly spočívat.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu