ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.262.2004
sp. zn. 2 Azs 262/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. T.,
zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Cehákem se sídlem Generála Svobody 788, Nový Bor,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2004,
sp. zn. 59Az 15/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 1. 2004,
č. j. OAM-1274/LE-B01-B03-2003, o neudělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatel uvádí, že žalovaný v jeho případě nesprávně posoudil právní otázku udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Žalobce připomíná, že při pohovoru uvedl
závažné důvody týkající se odůvodněného strachu z návratu do země původu, zejména
z policejních represí, jež na něj dopadaly již před jeho odjezdem z Ukrajiny. Připomíná také,
že každý člověk pociťuje intenzitu strachu různě. Dále se stěžovatel domnívá, že má právo
na „dobrou správu“, tak jak je chápána v EU, a tento princip byl žalovaným porušen, když
nebylo rozhodnuto správně v rámci možností, které žalovanému dává právě §14 zákona
o azylu. Stěžovatel protestuje proti tomu, že by v případě humanitárního azylu neměl soud
přezkoumávat, zda žalovaný správně použil správní uvážení či nikoliv. Za důvody hodné
zvláštního zřetele stěžovatel ve svém případě považuje své obavy o život v důsledku
protiprávního jednání policejních orgánů. Návrat na Ukrajinu stěžovatel pokládá
za nepřiměřeně tvrdé použití zákona s neodčinitelnými následky, zvláště když již byl
na Ukrajině fakticky vězněn.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu
byly v souladu s právními předpisy. V reakci na odůvodnění kasační stížnosti pak připomíná,
že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, v čemž odkazuje i na judikaturu
Vrchního soudu v Praze a Ústavního soudu. Z těchto důvodů navrhuje, aby byla kasační
stížnost zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 7. 11. 2003 na základě stěžovatelovy
žádosti o azyl, v níž je jako důvod uvedeno, že byl svědkem policejního násilí a následně
svědčil proti policistům, kteří se jej dopustili. Ti byli sice zbaveni hodnosti, ale poté se na něj
údajně pokusili svalit jiný trestný čin. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu ze dne 7. 1. 2004 stěžovatel doplnil, že proti policistům svědčil při soudním
jednání, přestože mu bylo policisty vyhrožováno, aby odmítl svědčit. Následně byl údajně
několikrát policisty zbit a hrozilo mu, že jej dostanou do vězení. Podal proti nim žalobu,
ale až do svého odjezdu z Ukrajiny na ni neobdržel žádnou odpověď. Naopak byl patnáct dní
zadržován ve vězení. Poté, co byl propuštěn, rozhodl se Ukrajinu opustit. Snažil se proto přes
Slovensko a ČR nelegálně dostat do Německa, při přechodu česko-německé hranice byl
ovšem zadržen německými pohraničníky a podal u nich žádost o azyl. Ta byla zamítnuta
a stěžovatel byl poslán do ČR, kde podal novou žádost o azyl. Na Ukrajinu by byl ochoten
se vrátit, kdyby tam nebyl takový chaos a korupce.
Žalovaný azyl neudělil výše označeným rozhodnutím, neboť neshledal naplněny
důvody podle ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že na stěžovatele nebylo
možno vztáhnout ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu, když nebylo zjištěno, že by byl
ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Stejně tak neshledal
ani důvody podle ustanovení §12 písm. b) téhož zákona, když uvedl, že skutečnosti uváděné
stěžovatelem nelze těmto důvodům pro udělení azylu podřadit. Dále žalovaný nezjistil
ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, když posoudil
jeho osobní situaci a poměry v zemi jeho státní příslušnosti, a nebyla shledána ani přítomnost
překážky vycestování.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Plzni. V této žalobě stěžovatel rekapituloval své důvody pro opuštění Ukrajiny a protestoval
zejména proti nesprávnému posouzení skutkového stavu věci a proti nedostatečnému
odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejně tak nesouhlasil ani s tím, že v jeho případě
neshledal žalovaný důvody pro vyslovení překážky vycestování.
Tuto žalobu krajský soud zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační
stížností. V tomto rozsudku se soud ztotožnil s názorem žalovaného, že stěžovatelovy důvody
opuštění země původu nespadají pod vymezení obsažené v ustanovení §12 písm. a) zákona
o azylu, když stěžovatel ve svých výpovědích ani netvrdil, že by byl na Ukrajině politicky
aktivní a že by byl z tohoto důvodu pronásledován. Obdobně souhlasil krajský soud se
žalovaným i v otázce neshledání důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) téhož zákona.
Nad tento rámec krajský soud konstatoval, že stěžovatelem kritizované jednání policistů
nebylo v daném případě jejich jednáním coby státních orgánů, když toto jednání bylo
zjevným překročením a zneužitím jejich pravomocí, proti němuž se stěžovatel stanoveným
postupem nijak nedomáhal ochrany. Za situace, kdy se o to stěžovatel ani nepokusil, nelze
vinit jeho zemi původu z toho, že mu v jeho věci nebyla poskytnuta pomoc, a proto mu nelze
udělit ani azyl v ČR, který lze udělit až tehdy, pokud by selhala ochrana ze strany země
původu. Krajský soud shledal správným rovněž výrok žalovaného ohledně překážky
vycestování, když konstatoval, že ze stěžovatelovy výpovědi nevyplývá, že by mu hrozilo
věznění, jímž argumentuje v žalobě. Ze všech těchto důvodů krajský soud tuto žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel uplatňuje ve své kasační stížnosti zákonný důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a Nejvyšší správní soud se proto při hodnocení napadeného
rozsudku zaměřil na to, zda v daném případě krajský soud vskutku chybně posoudil právní
otázku ohledně rozsahu soudního přezkumu poskytování humanitárního azylu žalovaným.
Tuto jedinou námitku je pak třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní
judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního
orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak
omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (nepublikováno), Nejvyšší
správní soud v tomto směru doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco
tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Aplikuje-li navíc soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatele, dospívá k závěru,
že za takto stanovených limitů soudního přezkumu poskytování humanitárního azylu
a zejména s vědomím toho, že stěžovatel proti jeho neudělení ve své žalobě nijak nebrojil,
nebylo vskutku důvodu, aby se krajský soud k otázce humanitárního azylu jakkoli vyjadřoval.
Nelze mu tedy ani vytýkat, že se touto otázkou ve svém rozsudku prakticky nezabýval,
zaměřuje se na otázky namítané v žalobě. Nejvyšší správní soud jistě nepopírá, že osobní
situace stěžovatele, tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána krajským soudem,
je patrně tíživá. Na straně druhé však není natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo
možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí
žalovaného. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud
zcela správně, když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce,
zda byly v případě stěžovatele dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval.
Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti,
byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Nad tento rámec vymezený relativně úzkým zaměřením kasační stížnosti lze doplnit,
že jak vyplývá ze všech zde uvedených závěrů, patří stěžovatel do četné skupiny cizinců
toužících pobývat v ČR z víceméně soukromých pohnutek, tedy osob spadajících do režimu
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky
tohoto zákona, a proto se uchylujících spíše pod imaginární ochranu zákona o azylu. Vzniká
tak jakási disparita mezi těmito dvěma zákony v otázce přístupnosti pro jednotlivé cizince,
z níž plyne nevhodná nerovnováha ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle těchto dvou
zákonů zapojují, přičemž tato nerovnováha neúměrně zatěžuje právě řízení azylové.
Vzhledem k nemalému počtu lidí pocházejících z Ukrajiny a jsoucích v podobné životní
a následně i právní situaci jako stěžovatel, jenž sám uvedl, že by byl ochoten se vrátit, kdyby
nebyl na Ukrajině takový chaos a korupce, nezbývá než předpokládat, že současné
vnitropolitické změny na Ukrajině způsobí vychýlení této nerovnováhy zpět k ekvilibriu,
v němž se do režimů obou těchto zákonů budou dostávat ve větší míře ti, kteří do nich
skutečně patří.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil, že by se krajský
soud dopustil nesprávného posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu