ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.266.2004
sp. zn. 2 Azs 266/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců:
a) S. Ch.,a b) nezl. V. Ch., zastoupena žalobcem a), zastoupení JUDr. Richardem Třeštíkem,
advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2004,
sp. zn. 28 Az 250/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta
jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 8. 2002,
č. j. OAM-11305/VL-07-P11-2001, jímž jim nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek
§12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. namítají
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelé uvádějí, že z bývalých středoasijských sovětských svazových republik
v současnosti odcházejí občané evropských národností křesťanského vyznání. Tato situace
se přitom projevuje i výhrůžkami místního obyvatelstva vůči občanům těchto národností
a nemá pouze hospodářské důvody, jak tvrdí krajský soud. Přístup českých orgánů
k zacházení těchto států s obyvateli ruské a dalších národností, který se odráží ve zprávách,
z nichž žalovaný ve svém rozhodování vycházel, považují stěžovatelé za příliš benevolentní
vůči těmto republikám, v čemž se prý odrážejí zejména zahraničněpolitické postoje USA.
Stěžovatelé také poukazují na rostoucí islamizaci společností v těchto státech. První
stěžovatel se se svými potížemi obracel i na státní orgány Kyrgyzstánu, ale neuspěl u nich,
neboť není členem žádného klanu. V tomto postupu shledávají stěžovatelé své pronásledování
ve státě původu z důvodu rasy, národnosti a náboženství a domnívají se, že krajský soud
posoudil chybně právní otázku přítomnosti tohoto pronásledování, když jejich žalobu zamítl.
Kromě toho poukazují také na nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí v otázce
neudělení humanitárního azylu.
Z těchto důvodů stěžovatelé navrhují zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádají, aby byl jejich kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatelé předložili Nejvyššímu správnímu soudu
kopie soudobých ruskojazyčných periodik.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a na znění
rozsudku krajského soudu a uvádí, že jeho rozhodnutí bylo plně v souladu se zákonem.
S namítanou neobjektivností informací použitých jako podklad pro řízení se vypořádal
dostatečně již krajský soud. Dále žalovaný uvádí, že podle shromážděných podkladů
nedochází v Kyrgyzstánu k pronásledování nebo k diskriminaci osob ruské národnosti.
Pokud neuspěl prvý stěžovatel se svými žádostmi u milice, měl se obrátit především
na orgány milici nadřízené. Udělení humanitárního azylu je konečně podle žalovaného věcí
jeho volné úvahy, takže jeho udělením nebo neudělením nemohlo dojít ke zkrácení
stěžovatelů na jejich právech, přičemž poukazuje na omezený rozsah soudního přezkumu
udělování humanitárního azylu. Žalovaný považuje podanou kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 20. 11. 2001 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod uvedeno, že stěžovatelé opustili Kyrgyzstán z náboženských důvodů,
když na ně byl činěn nátlak, aby přijali islám. Navíc jim v zemi původu údajně hrozila rasová
diskriminace, a proto byl prvý stěžovatel utlačován a druhá stěžovatelka byla bita a celé
rodině hrozila smrt. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ze dne 15. 1. 2002. V tomto pohovoru prvý stěžovatel doplnil,
že už od roku 1991 začali z Kyrgyzstánu emigrovat občané evropských národností,
nejprve Němci, poté i Rusové, Moldavané a další, na jejichž místa nastupovali Kyrgyzové.
Po roce 1999 tato emigrace vzrostla kvůli aktivitám bojůvek z okolních zemí. Prvý stěžovatel
dále popsal řadu drobných ústrků vůči nekyrgyzskému obyvatelstvu. Situace se zhoršila
také kvůli vlivu běženců z Afghánistánu, zejména příslušníků Talibanu, kteří obraceli na svou
bojovnou víru místní obyvatelstvo, což vyvolávalo následně útoky na křesťanské obyvatele,
jako jsou stěžovatelé. Dále prvý stěžovatel uvedl, že nemělo cenu se obracet se žádostmi
o pomoc na místní orgány veřejné moci, protože na všech odpovědných místech už jsou
Kyrgyzové, kteří jsou provázáni v různých klanech a nešli by proti sobě,
takže by stěžovatelům nikdo nepomohl. Asi pětkrát se obraceli na milici, ale viděli,
že je to zbytečné. Prvý stěžovatel uvedl i konkrétní příklady toho, že se milicionář odmítl
jeho stížností zabývat. Navíc zmínil, že jako na křesťana je na něj činěn každodenní nátlak,
že by měl odjet. Uvedl také, že je obyvatelstvo ohrožováno odpadem z úložišť jaderného
odpadu, dalšími ekologickými problémy a také osobami propuštěnými při každoročních
amnestiích, které jsou nakaženy AIDS a TBC. Posledním impulsem k odchodu z Kyrgyzstánu
pak pro ně konkrétně bylo vypuknutí války v sousedním Afghánistánu.
Žalovaný stěžovatelům azyl výše označeným rozhodnutím ze dne 27. 8. 2002 neudělil.
V rozhodnutí uvedl, že v průběhu řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu
jsou náboženské a národnostní důvody a možné ohrožení života. Žalovaný posoudil situaci
stěžovatelů zejména z hlediska Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování
lidských práv v Kyrgyzstánu za rok 2000 a informací Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Na základě tohoto posouzení dospěl žalovaný k závěru, že nebylo prokázáno, že by potíže
stěžovatelů dosáhly takového stupně, charakteru, intenzity a opakovanosti, že by je bylo
možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, když stěžovatelé neuvedli
žádnou konkrétní skutečnost, která by se týkala přímo jejich rodiny. Upřednostňování
Kyrgyzů při jmenování do státních funkcí neplyne z diskriminace Rusů, ale spíše z klanového
systému obvyklého v místní lokalitě, určitá nekorektnost místních úředníků a milicionářů
se pak projevuje vůči všem obyvatelům bez ohledu na jejich národnost a je motivována
především jejich zkorumpovaností, jež se projevuje v celé státní správě. Případné občasné
potíže ruského obyvatelstva pak nebyly ani vyvolány ani podporovány státními úřady. Přímo
prvému stěžovateli pak nemohly státní orgány poskytnout ochranu, když se neobrátil
na policii. Co se týče svobody náboženství, ta je zaručena Ústavou, která zaručuje sekulární
stát a odluku církve od státu a vláda výslovně nepodporuje žádné náboženství. Pokud měl
prvý stěžovatel nějaké potíže v této oblasti, ani s nimi se neobrátil na kompetentní orgány.
Ekologické problémy se pak dotýkají nerozlišujícím způsobem všech obyvatel, jak uvedl sám
prvý stěžovatel, a nelze je tedy považovat za pronásledování. Dále žalovaný neshledal
podmínky umožňující udělení azylu podle §13 zákona o azylu a po posouzení jejich osobní
situace a poměrů v zemi původu ani humanitárního azylu podle §14 tohoto zákona a nebyla
shledána rovněž přítomnost překážky vycestování.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu
v Hradci Králové odůvodněnou tvrzenými pochybeními žalovaného, zejména tím,
že si žalovaný neopatřil dostatečné důkazy a nezjistil přesně a úplně skutkový stav.
V doplnění této žaloby stěžovatelé uvedli, že české a americké zprávy, z nichž žalovaný
vyšel, jsou pravdivé jen z malé části. Zopakovali, že Kyrgyzstán není pro křesťany
a Evropany bezpečnou zemí, jak o tom svědčí i fakt, že jsou tam nyní přítomny malé
kontingenty amerických a francouzských vojsk zachovávající pořádek mezi jednotlivými
národnostmi.
Krajský soud v Hradci Králové tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem.
V něm konstatoval, že procesní námitky stěžovatelů jsou nanejvýš obecné a při přezkumu
provedeném v těchto otázkách shledal, že žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu. Dále se ztotožnil s názorem žalovaného a uvedl, že nebylo prokázáno,
že by obtíže stěžovatelů pramenící z jejich národnosti a vyznání dosáhly intenzity
klasifikovatelné jako pronásledování. Prvý stěžovatel nevyužil plně vnitrostátních prostředků
ochrany a navíc ze zpráv obsažených ve správním spise plyne, že životní podmínky mají
obě etnika, tedy Rusové i Kyrgyzové, stejné. Dochází-li k diskriminaci Rusů, nebylo zjištěno,
že by takové praktiky byly přímo či nepřímo podporovány státním aparátem. Podle krajského
soudu lze problémy stěžovatelů označit jako problémy každodenního života po rozdělení
velkého mnohonárodnostního státu, kde vedle sebe žijí příslušníci různých národností
a náboženského vyznání. Krajský soud přezkoumal i neudělení azylu podle ustanovení
§13 a §14, stejně jako neshledání překážky vycestování a i v těchto bodech se s žalovaným
ztotožnil. Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným
rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde jsou
stěžovatelé chráněni před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem
strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem
strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
První námitka stěžovatelů směřuje do tvrzeného pronásledování z důvodu národnosti,
respektive rasy, a náboženství. Zdejší soud posoudil jejich tvrzení pohledem dosavadní
správní judikatury, zejména argumentací obsaženou v rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 6 A 571/94, kde bylo řečeno: „Je známým jevem
v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny
nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti
terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání,
k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného
majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské
vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu,
že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné
či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované.“
V případě Kyrgyzstánu lze na základě zpráv obsažených ve správním
spise konstatovat, že tamní veřejná moc nepodporuje jakoukoli náboženskou či národnostní
diskriminaci či pronásledování, ostatně odpovídající práva jsou v této zemi i ústavně
zakotvena. Pokud tak dochází vůči ruským obyvatelům k ústrkům, jež popsal prvý stěžovatel,
nelze je klást za vinu veřejné moci, ale spíše obecné náladě ve společnosti nedávno
osvobozené od sovětské nadvlády a s tím spjaté rusifikace a protežování evropských
národností, jež bylo typické pro celý sovětský systém. Tyto nálady jsou ostatně pociťovány
i v řadě plně demokratických zemí, ve vztahu k ruskému obyvatelstvu konkrétně například
v tzv. pobaltských republikách, jejichž úcta k lidským právům a jejich praktické dodržování
jim umožnilo i stát se členy EU a NATO. Situace panující v Kyrgyzstánu je tak plně
podřaditelná pod závěry výše citovaného judikátu a jednotlivé problémy, které pociťovali
stěžovatelé, nedosahují ani podle názoru Nejvyššího správního soudu intenzity
pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Zdejší soud se v tomto bodě ztotožňuje
se žalovaným a krajským soudem, který nastalou situaci výstižně označil za problémy
každodenního života po rozdělení velkého mnohonárodnostního státu.
Na úrovni konkrétní nebylo zjištěno, že by byli stěžovatel a jeho rodina vystaveni
takovému jednání, které by u nich mohlo být klasifikováno jako pronásledování. Co se týče
obecné situace ruských křesťanských obyvatel Kyrgyzstánu, ze zpráv, které byly podkladem
strany veřejné moci, či že by veřejná moc toto pronásledování trpěla. Případy popsané prvým
stěžovatelem mají spíše povahu individuálních excesů jednotlivců či skupinek Kyrgyzů,
naopak jevy systematicky problémové, zejména korupce, dopadají na všechna etnika v zemi
původu stěžovatelů.
Pokud pak stěžovatelé kritizují objektivitu zpráv českých a amerických úřadů,
ani tato kritika se zdejšímu soudu nejeví být důvodnou. Tuto objektivitu sotva mohou účinně
zpochybnit předložená ruskojazyčná periodika, tím méně pak nepodložené konstrukce
o tom, že obsah těchto zpráv je předurčen americkými zájmy ve středoasijských zemích,
či napojenost české zahraniční politiky na politiku americkou. Ostatně ani ze zpráv
nezávislých a respektovaných nevládních organizací zabývajících se ochranou lidských práv
nevyplývá, že by situace ruskojazyčné, respektive křesťanské menšiny v předmětné zemi byla
lidskoprávně problematická. Například organizace Amnesty international ve své zprávě
o stavu dodržování lidských práv pro rok 2005 kritizuje na Kyrgyzstánu pouze vydávání
ujgurských separatistů do Čínské lidové republiky a počet lidí dlouhodobě čekajících
v tzv. celách smrti na vykonání popravy (pozn. soudu: blíže viz tato veřejně přístupná zpráva
na stránkách http://web.amnesty.org/report2005/kgz-summary-eng).
Stěžovatelé pak ve své druhé námitce poukazují na nepřezkoumatelnost napadeného
správního rozhodnutí v otázce neudělení humanitárního azylu a na údajně nesprávný postup
krajského soudu při přezkumu této otázky. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem
na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra
správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu
omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování,
že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního
přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu
s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě
ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště
těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatelů, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatelů, tak jak byla zjištěna žalovaným
a přezkoumána krajským soudem, je tíživá. Na straně druhé však není patrně natolik zjevně
a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu
bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného
libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního
uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelů dány důvody hodné
zvláštního zřetele, dále nezasahoval. Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně
je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci
je vyhrazeno toliko žalovanému.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu