ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.272.2004
sp. zn. 2 Azs 221/2004 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň:
a) S. K., b) nezl. K. K., zastoupena matkou: S. K., c) A. K., zastoupené JUDr. Marií
Brožovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyň proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2004,
č. j. 30 Az 147/2003 - 24 a č. j. 30 Az 148/2003 - 23,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Azs 221/2004
a sp. zn. 2 Azs 272/2004 se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále
budou vedeny pod sp. zn. 2 Azs 221/2004.
II. Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2004,
č. j. 30 Az 147/2003 - 24 a č. j. 30 Az 148/2003 - 23 se zrušují a věci
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelky domáhají
zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2004.
Rozsudkem č. j. 30 Az 147/2003 - 24 byla zamítnuta žaloba žalobkyň a) a b) proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 28. 5. 2003, č. j. OAM-1215/VL-11-P01-2002, kterým jim nebyl
udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a bylo rozhodnuto,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Rozsudkem
č. j. 30 Az 148/2003 – 23 byla zamítnuta žaloba žalobkyně c) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 28. 5. 2003, č. j. OAM-1217/VL-11-P01-2002, kterým jí nebyl udělen azyl
z důvodů nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a bylo
rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Oba uvedené rozsudky krajského soudu vycházely ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnily
žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného byla vydána
na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, v souladu se zákonem a byla
přesvědčivě odůvodněna.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Napadené
rozsudky považují za nezákonné, neboť se domnívají, že jimi byl porušen §12 zákona o azylu
a mezinárodní Úmluva o právech dítěte. Hlavním důvodem jejich žádosti o azyl totiž nebyla
snaha o legalizaci pobytu, ekonomické důvody a obecná kriminalita, jak uvádí žalovaný
a krajský soud, nýbrž strach z násilných čečenských skupin, z terorizování a zajímání
civilních obyvatel; rovněž také obava z psychického nátlaku, ze zavržení vlastní rodinou
a z opovržení a posměchu místními obyvateli a teprve s tím související nejistá ekonomická
a sociální situace. Stěžovatelky také nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se situace
v Dagestánu stabilizovala. Rovněž namítají porušení §14 zákona o azylu, když uvádí,
že v jejich případě jsou i okolnosti odůvodňující udělení azylu z humanitárního důvodu.
Vedle důvodů souvisejících s bezpečností, uvedených již výše, se jedná zejména o skutečnost,
že žalobkyně b) a c) navštěvují 6. rokem základní devítiletou školu, mluví česky a zamýšlí se
zde připravovat na budoucí povolání. Podle stěžovatelek také nelze rozhodnutí
o humanitárním azylu vyloučit ze soudního přezkumu, neboť se dotýká osobních poměrů
stěžovatele a jeho oprávněných práv, která jsou pod ochranou soudu. Krajský soud tak měl
přezkoumat rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu v celém rozsahu. Rovněž
došlo k porušení §91 zákona o azylu, když krajský soud nepřihlédl k překážkám vycestování,
které jsou dány přiloženými důkazy, neboť je ohrožena bezpečnost všech tří stěžovatelek.
Stěžovatelky rovněž namítají, že jim nebylo umožněno seznámit se s důkazy,
které měly být podkladem pro rozhodnutí žalovaného a nebylo jim umožněno navrhnout
jejich doplnění. Žalovaný také nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a porušil tak zásadu
materiální pravdy (§3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 a §46 správního řádu). Žalovaný totiž opíral
svá rozhodnutí o zprávy, které plně nevystihovaly problém spojený s dodržováním lidských
práv a svobod v Dagestánu v návaznosti na válečný konflikt z roku 1998 a přesídlení
čečenských teroristických a sektářských skupin do sousedního Dagestánu. Tyto zprávy zcela
opomíjí omezenou funkčnost orgánů státní moci v Dagestánu při potírání bezpráví
a nezákonností a ani se nezabývají problémem nerovnoprávného postavení muslimské ženy.
Žalovaný se v rozhodnutí zaměřil především na důvody uvedené v žádostech o azyl,
tj. ekonomická situace a legalizace pobytu. Hlavní důvody vyplývající z pohovorů,
tj. bezpečnost stěžovatelek v zemi původu, zavržení vlastní rodinou, posměch a opovržení,
kterým by byly vystaveny v případě návratu do vlasti, se snažil zlehčit a zpochybnit.
Stěžovatelky dále uvedly, že krajský soud nerespektoval §77 s. ř. s., když neujasnil
a neupřesnil, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodování vycházel.
Dopustil se tak pochybení v provedeném dokazování, neboť s ohledem na jím namítanou
obecnost žalobních bodů měl podle uvedeného ustanovení s. ř. s. ujasnit a upřesnit
skutkový stav jako podklad pro rozhodnutí soudu. Zejména měl přezkoumat faktickou situaci
v Dagestánu a přilehlých oblastech v době rozhodování správního orgánu a tak si utvořit
obraz o dodržování lidských práv a o bezpečnosti pro obyvatelstvo v Dagestánu. Krajský soud
se místo toho zaměřil na rozpory mezi důvody uvedenými v žádostech o azyl a důvody
uvedenými v pohovorech, které byly zaviněné stresem, emotivní výpovědí a neznalostí
českého práva. Tímto postupem porušil krajský soud zásadu rovnosti procesních
stran, neboť se plně ztotožnil se stanoviskem žalovaného a nerespektoval tak právo
na spravedlivý proces. Další vadou řízení pak bylo rozhodování o udělení azylu žalobkyni a)
a žalobkyním b) a c) (tedy matce a jejím dvěma nezletilým dcerám) dvěma rozsudky,
které navíc nabývají rozdílně i plné moci (pozn. soudu: stěžovatelky mají zřejmě na mysli
právní moci) a v důsledku toho byla vydána i rozdílná výjezdní víza - pro žalobkyni a) a b)
(matku a nezletilou dceru K.) do dne 2. 4. 2004 a pro žalobkyni c) (v té době nezletilou
dcerou A.) do dne 26. 3. 2004. V této souvislosti je třeba připomenout, že v době řízení
o udělení azylu byla i žalobkyně c) nezletilá, tedy nezpůsobilá k právním úkonům a nemohla
tudíž žádat o azyl. Dvě žaloby pak byly podány opomenutím právníka azylového střediska,
žalovaný i krajský soud pak toto pochybení automaticky převzaly. Vzhledem k uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové
zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádaly o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti.
Jako přílohu doložily mimo jiné řadu článků týkajících se konfliktu v Čečensku,
dohodu o provedení práce, hodnocení a prohlášení o pracovní činnosti stěžovatelky a)
a výpovědi J. K. a p. H..
V doplnění kasační stížnosti podaném dne 20. 4. 2004 stěžovatelky uvedly,
že důvodem hodným zvláštního zřetele pro udělení azylu je také mezinárodní závazek
České republiky poskytovat zvláštní ochranu dětem podle Úmluvy o právech dítěte
a Deklarace o ochraně žen a dětí za mimořádných událostí a za ozbrojených konfliktů.
Podle stěžovatelek je situace v Dagestánu mimořádná a ohrožující bezpečnost matky
i jejich dcer, neboť jim tam hrozí nebezpečí smrti, zranění a znásilnění. Takové nebezpečí
nelze srovnávat s obecnou kriminalitou, jak učinil žalovaný. Situace v Dagestánu,
tak nezaručuje jejich bezpečí [zejména nezletilé žalobkyni b)], ani jejich právo na všestranný
rozvoj v bezpečných a důstojných poměrech. Stěžovatelky uvádí, že žijí na území
České republiky 7. rok a tvoří neúplnou rodinu, navrhují tak, aby o nich bylo rozhodováno
jako o celku.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje oba rozsudky
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spisy, zejména na podání a výpovědi stěžovatelek. Žalovaný zdůrazňuje, že ve správním
řízení bylo zjištěno, že žalobkyně a) požádala o azyl pro sebe i svoje dvě nezletilé dcery
z důvodu legalizace pobytu v České republice. Údaje, které uváděly v návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu jsou odlišné od sdělení při pohovoru. Žalovaný tak shledal rozpory
v jejich výpovědích. Žádnou okolnost, kterou uvedly, pak nelze považovat za pronásledování
nebo strach z pronásledování podle §12 zákona o azylu. Žalovaný neshledal ani důvody
pro udělení azylu podle §14 citovaného zákona a ani pro vyslovení překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
V replice k vyjádření žalovaného a jejím doplnění stěžovatelky uvedly,
že s vyjádřením žalovaného nesouhlasí, neboť v něm neuvádí žádné relevantní důvody,
které by stvrdily správnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelky opakují, že primárním důvodem
pro opuštění Dagestánu nebyly ekonomické důvody, ale obava z poměrů v Dagestánu,
kde jsou místní orgány bezmocné vůči porušování lidských práv a násilným akcím Čečenců.
Rovněž zopakovaly výtku, že žalovaný porušil zásadu materiální pravdy a neposoudil celou
věc globálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, včetně osobních poměrů, které jsou v jejích
případě mimořádné, neboť nezletilá stěžovatelka b) a stěžovatelka c) dokončily v České
republice základní školu a byly přijaty na odborná učiliště. Změna jejích poměrů by pak byla
v rozporu s ústavním i mezinárodním právem dotýkajícím se i práva na vzdělání
a na svobodný, bezpečný a ničím nerušený rozvoj.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že Krajský soud v Hradci Králové
rozhodoval o azylových věcech stěžovatelek, které tvoří jednu rodinu, dvěma rozsudky,
když v jednom bylo rozhodnuto o žalobkyni a) a b), tj. o matce a nezletilé dceři K.,
a v druhém o žalobkyni c), tj. v té době nezletilé dceři A.. Všechny tři žalobkyně pak podaly
kasační stížnost shodného obsahu a námitek, která směřovala proti oběma rozsudkům a mimo
jiné v ní žádaly, aby o nich bylo rozhodováno jako o celku. Zdejší soud má za to, že za dané
situace, kdy se jedná o matku a její dcery, přičemž jedna z dcer je nezletilá a druhá zletilosti
nabyla teprve před nedávnem, navíc když společně opustily zemi původu, ve stejný den
všechny tři požádaly o udělení azylu a v České republice žijí spolu, je vhodné postupovat
podle §39 odst. 1, §120 s. ř. s. a spojit věci ke společnému projednání.
Nejvyšší správní soud pak vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde jsou žadatelé chráněni před důsledky rozsudků
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud zpravidla v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Soudní řád správní ovšem
předpokládá existenci případů, kdy vázanost důvody kasační stížnosti neplatí (§109 odst. 3)
a soud zkoumá zákonnost postupu a rozhodnutí krajského soudu nad rámec
kasačních důvodů; mezi tyto případy patří i nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V daném případě má Nejvyšší správní soud za to,
že oba rozsudky krajského soudu i obě rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Ze správního spisu totiž vyplynulo, že dne 18. 2. 2002 podala žalobkyně a) jménem
svým i jménem žalobkyně b) (své nezletilé dcery K.) žádost o udělení azylu, ve které uvedla,
že v březnu 1998 odjela s oběma dcerami za manželem, který pobýval v České republice.
V Rusku totiž neměla práci. O azyl žádá proto, že je ve špatné finanční situaci, nemá práci a
nemá za co žít. Také je bez dokladů a nemůže tak legálně pobývat v České republice. Rovněž
by si přála, aby se její děti mohly vzdělávat a klidně žít. K důvodům žádosti svojí nezletilé
dcery K. uvedla, že ta žádá o azyl proto, že je zde se svojí matkou. Téhož dne (18. 2. 2002)
pak podala tehdy nezletilá žalobkyně c) žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že chce
bydlet v České republice, protože je zde rozvinutější kultura, má zde kamarády a už si tady
zvykla. Také nemají spolu s matkou a sestrou žádné doklady pro legální pobyt a ani zdravotní
pojištění. Na žádosti je pod podpisem nezletilé stěžovatelky rovněž připojen podpis její
matky.
Dne 19. 3. 2002 byl veden pohovor k žádosti o udělení azylu zvlášť s tehdy nezletilou
žalobkyní c), kterému byla přítomna i žalobkyně a) jako její zákonná zástupkyně, a zvlášť
s žalobkyní a). Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru vedeném s žalobkyní a), tak ta uvedla,
že bezprostřední pohnutkou k odchodu ze země původu byl únos spolužáka její dcery.
Obávala se, že by její dceru mohli též unést, neboť bydlely 15 km od hranic z Čečenskem.
Dále uvedla, že hlavním důvodem odchodu byl strach o děti. Vrátit se však nechce také proto,
že by na ni bylo nahlíženo jako na „dezertéra“, který opustil zemi v těžkých časech a myslel
přitom jen na svoje děti. Mohla by být vystavena posměchu, plivání a házení kameny.
Žalobkyně a) také uvedla, že jí osobně se nestalo nic konkrétního, ale odešla ze strachu,
neboť kdykoli se k ní mohl někdo vloupat a znásilnit ji. O azyl nepožádala dříve, neboť o této
možnosti nevěděla. Čtyři roky zde žila nelegálně z peněz, které si přivezla od rodičů.
K dotazu z jakého důvodu žádá o azyl i její nezletilá dcera K. - žalobkyně b), stěžovatelka
odpověděla, že ze stejného důvodu jako ona. Celý pohovor byl veden v jazyce ruském za
přítomnosti tlumočníka. Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2003, č. j. OAM-1215/VL-11-P01-2002,
žalovaný neudělil žalobkyni a) a její nezletilé dceři K. azyl z důvodu nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 o azylu a rovněž vyslovil, že se na ně nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru ze dne 19. 3. 2002 vedeném s tehdy nezletilou
žalobkyní c), tato nezletilá odpovídala sama na jednotlivé otázky žalovaného a její zákonná
zástupkyně nebyla na nic dotázána a ani se sama nevyjadřovala; pouze podepsala jednotlivé
stránky protokolu. Tehdy nezletilá žalobkyně c) uvedla, že ze země původu spolu se sestrou
a matkou odešly proto, že v Čečensku, které je blízko Dagestánu, začala válka a došlo k únosu
spolužáka její sestry. O azyl nepožádaly dříve neboť o takové možnosti nevěděly. Na řadu
otázek odpovědět nedokázala a pouze odkazovala na matku. Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2003,
č. j. OAM-1217/VL-11-P01-2002, žalovaný neudělil tehdy nezletilé žalobkyni c) zastoupené
její matkou azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
o azylu a rovněž vyslovil, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 citovaného zákona.
Obecně je třeba vycházet z toho, že u rodin žádajících o azyl jsou dány zpravidla
shodné důvody opuštění země původu, není však vyloučeno, aby azylově relevantní
důvody byly dány jen u některého z rodinných příslušníků a na další se přenášely pouze
zprostředkovaně. Proto je třeba v případě rodinných příslušníků v azylovém řízení vždy zjistit
důvody všech žadatelů - za předpokladu, že děti jsou ve věku, kdy jsou schopny samostatného
posouzení a vyjádření důvodů, pro které opustily zemi původu. Na druhé straně je-li žádost
o azyl podána nezletilými dětmi, pak mimo jejich vlastního vyjádření (pokud ho jsou
schopny), je třeba opatřit i vyjádření rodičů (rodiče) k důvodům nezletilého žadatele,
neboť ten právě pro nedostatek věku musí být chráněn před důsledky nedostatečné schopnosti
řádného a úplného vyjádření a řádného využití všech procesních práv.
V daném případě se jednalo o matku s dcerami v době podání žádosti sice nezletilými,
ovšem ve věku, kdy byly schopny chápat poměry v zemi původu a mohly samostatně
tyto poměry vnímat včetně případného ohrožení jejich rodiny či jich samotných - tedy mohly
mít vlastní obavy a vlastní názor na důvody pro opuštění země původu.
Ze spisu je zřejmé, že nezletilá žalobkyně K. K. nebyla k důvodům žádosti o udělení
azylu na území České republiky vůbec vyslechnuta. I když je tato nezletilá žalobkyně
zastoupena matkou, jako zákonnou zástupkyní, nelze odhlédnout od toho, že se narodila
29. 12. 1987 a v době konání pohovoru k důvodům žádosti o azyl jí bylo 14 let. To je podle
názoru Nejvyššího správního soudu věk, kdy je již nezletilá schopna vyjádřit své pocity a také
skutečnosti, které předcházely jejímu odchodu ze země původu. K uvedenému problému se
ostatně již Nejvyšší správní soud vyjádřil, když ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 9/2003 - 81, konstatoval: „Nevyslechl-li správní orgán nezletilé žadatele o azyl
zastoupené zákonnou zástupkyní (matkou) k důvodům podané společné žádosti o udělení
azylu, ačkoliv jsou ve věku, kdy by mohli být schopni vyjádřit skutečnosti rozhodné pro
udělení azylu (zde: 13 a 15 let), pak jde o vadu řízení před správním orgánem
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“
Nevyjádřila-li se žalobkyně b) k důvodům žádosti o udělení azylu vůbec, nezkoumal
její důvody ani žalovaný, ani krajský soud v napadeném rozsudku. Oba tyto orgány vycházely
totiž nepodloženě z toho, že důvody, které uvedla žalobkyně a) jsou naprosto totožné
s důvody, které má i žalobkyně b). V důsledku toho nebyly zjištěny všechny rozhodné
skutečnosti nezbytné pro posouzení důvodnosti žádosti o azyl této stěžovatelky.
Pokud jde o žalobkyni c), která byla v době řízení u správního orgánu a krajského
soudu nezletilá, tak i v jejím případě žalovaný a krajský soud pochybily, a to přesto,
že ve správním řízení slyšena byla. Podle §9 zákona o azylu se na řízení o udělení
nebo odnětí azylu použije správní řád, s výjimkou tam konkrétně uvedených ustanovení.
Správní řád ve svém §15 pak uvádí, že účastník řízení může samostatně jednat v tom
rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti.
Podle §16 odst. 1 citovaného zákona zastupuje účastníka řízení, který nemůže v řízení jednat
samostatně, zákonný zástupce; nemá-li zákonného zástupce, a je-li toho třeba k hájení práv,
ustanoví mu správní orgán opatrovníka. Ustanovením §15 odst. 1 správního řádu je upravena
tzv. procesní způsobilost účastníků správního řízení. Procesní způsobilostí se rozumí
způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení. Tato způsobilost obecně
vzniká v plném rozsahu zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku, případně před dosažením
tohoto věku uzavřením manželství (§8 občanského zákoníku). Nezletilí mají pak způsobilost
pouze k takovým právním úkonům, které jsou svojí povahou přiměřené rozumové a volní
vyspělosti odpovídající jejich věku (§9 občanského zákoníku). Nezletilým je právní řádem
poskytována zvýšená ochrana a vzhledem k tomu je třeba, aby byli ve správním řízení
zastoupeni ve smyslu §16 odst. 1 správního řádu svým zákonným zástupcem. V dané věci
bylo vedeno azylové řízení s nezletilou žalobkyní c), která sice byla zastoupena zákonnou
zástupkyní, avšak dle názoru soudu bylo toto zastoupení pouze formální. Jak totiž vyplynulo
ze správního spisu, žádost o udělení azylu byla sepsána nezletilou a rovněž pohovor vedený
k upřesnění důvodů této žádosti byl veden pouze s nezletilou. Role zákonné zástupkyně
se pak omezila jen na to, že jak žádost o udělení azylu, tak protokol o pohovoru opatřila svým
podpisem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není takový postup v souladu
se zákonem. Jak výše uvedeno, k důvodům žádosti nezletilé by měla být slyšena jak nezletilá,
tak i její zákonná zástupkyně. Tedy ani v tomto případě nebyla dostatečným způsobem
ochráněna práva nezletilé a nedošlo k řádnému zjištění skutkových důvodů pro udělení azylu
nezletilé žalobkyni c).
Nesprávný postup žalovaného při zjišťování důvodů žádosti o azyl u nezletilých
žadatelek vedl k tomu, že nebyly řádně zjištěny jejich vlastní důvody, a to ani ve vztahu
k naplnění azylových podmínek podle §12 zákona o azylu, ani ohledně nich nebyly
zjišťovány skutečnosti, které by mohly být rozhodné při posouzení důvodů pro případné
udělení azylu humanitárního podle §14 zákona o azylu. V důsledku toho nemohly být
tyto důvody žalovaným ani soudem řádně váženy, což se pak mohlo projevit i ve vztahu
k posouzení důvodů uvedených stěžovatelkou a).
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud zrušil podle §110 odst. 1 s. ř. s. oba kasační
stížností napadené rozsudky a věci vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, při němž je vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že oba rozsudky krajského soudu byly zrušeny
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, nelze zkoumat věcnou
správnost rozhodnutí žalovaného ani rozsudků krajského soudu z hlediska kasační stížností
uplatněných námitek.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 1. 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu