ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.274.2004
sp. zn. 2 Azs 274/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: S. K.,
zastoupené JUDr. Alenou Novotnou, advokátkou se sídlem Husova 946,
Moravské Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
PP 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2004, č. j. 55 Az 554/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta její žaloba ze dne 3. 3. 2003,
kterou se domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 1. 2003,
č. j. OAM-190/AŘ-2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra
ze dne 29. 11. 2001, č. j. OAM-7256/VL-07-ZA03-2001, o neudělení azylu. Krajský soud
podání odmítl s tím, že postrádá základní náležitosti dle ustanovení §37 odst. 3, §71 odst. 1
písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně byla v průběhu řízení krajským soudem vyzvána k jejich doplnění, avšak ani poté,
kdy na tuto výzvu reagovala, nebyly splněny podmínky k meritornímu projednání. Z podání
ani po doplnění nevyplývalo, jaké důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalobkyně
napadala a jaká ustanovení obecně závazného právního předpisu měla být dle jejího názoru
porušena. Podání bylo na výzvu soudu doplněno o vylíčení skutečností ohledně cesty
do České republiky (dále jen „ČR“), bez skutkové argumentace. Krajský soud dospěl
k závěru, že se jednalo o vady podání, které bránily meritornímu přezkoumání, přičemž tyto
vady nebyly ani po výzvě soudu dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstraněny.
Stěžovatelka označila za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Dle jejího názoru měl krajský soud ve fázi, kdy stěžovatelka
zcela nevyhověla výzvě na odstranění vad podání, ověřit ve smyslu ustanovení §31 s. ř. s.
její procesní způsobilost. O samostatné způsobilosti stěžovatelky lze mít z důvodu
neschopnosti doplnit podání pochybnosti. Stěžovatelka proto navrhuje napadené usnesení
zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Následně ke kasační stížnosti doplnila návrh na přiznání
odkladného účinku.
Žalovaný sdělil, že vzhledem k obsahu kasační stížnosti se k ní nebude vyjadřovat
a toliko odkázal na správní spis.
Ze správního spisu a ze spisu krajského soudu vyplývá, že řízení o udělení azylu bylo
zahájeno dne 28. 7. 2001 na základě žádosti stěžovatelky. Stěžovatelka uvedla, že ona
ani nikdo z rodiny nebyl politicky aktivní, z Ukrajiny odešla kvůli výhrůžkám příslušníků
mafie, kteří po ní chtěli peníze, patrně kvůli jejímu švagrovi. Při pohovoru vedeném
za účelem zjištění skutečného stavu věci doplnila, že její švagr dlužil neznámým lidem
peníze, ti vyhrožovali její rodině násilím, chtěli sdělit jeho pobyt. Matka i sestra odjely do ČR,
stěžovatelka jela za nimi. Zpočátku měla turistické vízum, po ukončení jeho platnosti
zde pobývala nelegálně, o azyl požádala také z důvodu legalizace pobytu. Stěžovatelka
nevěděla, v jaké situaci by se ocitla při případném návratu do vlasti. V závěru pohovoru byla
seznámena s výčtem informací, které žalovaný shromáždil pro posouzení situace na Ukrajině;
stěžovatelka se nechtěla seznámit s obsahem těchto zpráv, nevyjádřila se k nim
ani ke způsobu jejich získání, nenavrhla doplnění. Dále byla seznámena s obsahem protokolu
o pohovoru v ruském jazyce, souhlasila s ním a nežádala jeho doplnění ani změny.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 11. 2001 stěžovatelce azyl neudělil s odkazem
na ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1999 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Uvedl, že stěžovatelka nesplnila podmínky
stanovené ustanovením §12 zákona o azylu, tj. nebyla pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod a nebylo prokázáno, že má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve své vlasti. Stěžovatelka se obávala
vyhrožování ze strany soukromých osob; z jejího tvrzení ani ze zpráv o zemi původu
však nevyplývá, že by tyto osoby byly podporovány, tolerovány či chráněny státem.
Dále správní orgán uvedl, že stěžovatelce nebylo možno udělit azyl ani dle ustanovení §13
a §14 zákona o azylu a nepatří rovněž mezi osoby, které by byly ohroženy v případě
vycestování do své vlasti překážkou vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka s uvedeným rozhodnutím nesouhlasila a podala proti němu rozklad,
ve kterém neuvedla žádné konkrétní důvody svého nesouhlasu a namítala obecně porušení
některých ustanovení správního řádu, bez specifikace, v čem jejich porušení mělo spočívat.
Rozklad stěžovatelka doplnila podáním odeslaným žalovanému dne 30. 12. 2001,
ve kterém vylíčila shodně jako v pohovoru dne 7. 11. 2001 okolnosti svého odchodu
z Ukrajiny, tj. potíže jejího švagra s neznámými věřiteli. Doplnila, že tito lidé ji chtěli unést,
proto byla nucena opustit střední školu a odcestovat do ČR. Matka zůstala na Ukrajině,
ale výhrůžky pokračovaly, proto přijela do ČR také. Po nějaké době odjela zpět, ale zmínění
lidé ji u kamarádky na Ukrajině znovu našli, proto se rozhodla zůstat v ČR. Stěžovatelka
vyjadřuje přání žít v ČR s rodinou v klidu a beze strachu, chtěli by zde pobývat legálně.
V závěru doplňuje, že celá rodina je katolického vyznání, zatímco na Ukrajině převažují lidé
pravoslavného vyznání a mezi nimi a katolíky panuje nevraživost.
O rozkladu rozhodl ministr vnitra shora citovaným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2003,
kterým napadené rozhodnutí žalovaného potvrdil a rozklad zamítl. V odůvodnění se zcela
ztotožnil se závěry rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K nevraživosti mezi katolíky
a osobami pravoslavného vyznání namítané v rozkladu odkázal na zprávu o zemi původu
zpracovanou Ministerstvem zahraničních věcí Velké Británie z října 2000, která tvrzení
žalobkyně nepotvrzuje a konstatoval, že samotné subjektivní negativní vnímání této
nevraživosti stěžovatelkou nestačí k udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou, ve které citovala doslovné
znění některých ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správního řádu“) a zákona
o azylu, která měl správní orgán při řízení dle jeho názoru porušit, aniž uvedla, v čem
konkrétně toto porušení spatřuje, skutkově odkázala na obsah správního spisu. Krajský soud
ji usnesením č. j. 55 Az 554/2003 - 12 ze dne 12. 6. 2003 vyzval k doplnění a upřesnění
podání, usnesení obsahovalo i poučení, jakým způsobem je nutno doplnění a upřesnění
provést, a poučení o následcích nevyhovění výzvě soudu. Usnesení bylo stěžovatelce
doručeno dne 16. 7. 2003. Stěžovatelka na výzvu ve stanovené lhůtě reagovala, když v podání
ze dne 22. 7. 2003 opětovně uvedla okolnosti svého odchodu z Ukrajiny a příjezdu do ČR,
přičemž však neuvedla žádné nové skutečnosti.
Proto krajský soud její žalobu odmítl, jak je již uvedeno výše.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně,
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k výše uvedené povinnosti Nejvyššího správního soudu přezkoumat
napadené rozhodnutí pouze v rozsahu kasační stížnosti je nutno předeslat, že sama
stěžovatelka v textu kasační stížnosti konstatuje, že její podání nesplňovalo formální
požadavky stanovené s. ř. s., a to ani po jeho doplnění na výzvu soudu. Stěžovatelka
tedy nespatřuje nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu v tom, že její podání bylo možno
soudem v dané podobě meritorně přezkoumat, s tímto závěrem soudu nepolemizuje
a nenapadá jej.
Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud se měl poté, kdy zjistil, že nereagovala
uspokojivě na výzvu k doplnění a upřesnění podání dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
zabývat otázkou její procesní způsobilosti. V kasační stížnosti je v tomto směru zjevně
nesprávně uvedeno ustanovení §31 s. ř. s., které náleží do části druhé s. ř. s. upravující
organizaci řízení a obsahuje úpravu postavení krajských soudů v soudním řízení správním.
Jelikož však soud posuzuje úkony účastníků vždy podle obsahu a nikoliv dle jejich zákonného
označení, hodnotil námitku nesprávného posouzení procesní subjektivity stěžovatelky
podle ustanovení §33 a §35 s. ř. s., upravujících jednání a zastoupení účastníků řízení.
Způsobilost být účastníkem řízení dle soudního řádu správního má ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, a správní orgán; jinak ten, komu ji zákon
přiznává. Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní
způsobilost“), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu
(§33 odst. 2, 3 s. ř. s.). Z citované úpravy právní způsobilosti vyplývá, že způsobilost být
účastníkem řízení (procesní subjektivitu) má každá fyzická osoba, která je způsobilá
ve správním soudnictví mít práva a povinnosti, žalobcem pak je ten, který k tomuto tvrdí,
že byl zkrácen na svých právech ve veřejnoprávní oblasti. Procesní způsobilostí je schopnost
nabývat vlastními právními úkony práv a povinností v řízení. Tato způsobilost je u fyzických
osob odvozena od věku (obecně 18 let) a schopností ovládat své jednání a posoudit
jeho důsledky. Plnou procesní způsobilost má tedy každá zletilá osoba, která není soudem
zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebo jejíž způsobilost nebyla omezena. Omezení
či zbavení procesní způsobilosti u fyzické osoby je dáno tím, že není schopna vůbec či v plné
míře ovládat své jednání a posoudit jeho důsledky.
Soud je povinen zkoumat procesní způsobilost účastníků z úřední povinnosti
jako jednu ze základních podmínek řízení. Postup, jaký musí být ze strany soudu dodržen
v případě nedostatečné způsobilosti některého z účastníků, upravuje s. ř. s. v ustanovení §35;
tato úprava však není komplexní a je nutno v souladu s §64 s. ř. s. přiměřeně použít úpravu
zastoupení dle občanského soudního řádu. Účastník, který nemá procesní způsobilost,
musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem (§35 odst. 1 s. ř. s.). Není-li zastoupena
fyzická osoba, která jako účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat, ustanoví
jí předseda senátu opatrovníka (§29 odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci je nutno konstatovat, že v průběhu správního ani soudního řízení
nebyly zjištěny skutečnosti, které by zakládaly pochybnost o tom, že stěžovatelka není
schopna vůbec či v plné míře ovládat své jednání a posoudit jeho důsledky. Stěžovatelka
již v době zahájení správního řízení byla plnoletá, samostatně činila všechny úkony
standardním způsobem, z jejího jednání nebylo patrno, že by její ovládací či rozpoznávací
schopnost byla snížena.
Dikci uplatněné námitky spíše odpovídá, že stěžovatelka cítila potřebu být zastoupena
z důvodu kvalitnější ochrany jejích práv, nikoliv však pro procesní nezpůsobilost.
Takové zastoupení je upraveno ustanovením §35 odst. 7 s. ř. s., dle kterého předseda senátu
může na návrh ustanovit zástupce navrhovateli, u něhož jsou předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků a je-li to třeba k ochraně jeho práv. Ze znění citovaného ustanovení
je zřejmé, že upravuje ustanovení zástupce účastníku, jenž má plnou procesní způsobilost
a projeví aktivitu v podobě návrhu, který popisuje nebo z něho lze dovodit důvody
pro ustanovení zástupce. Takový návrh však stěžovatelka nepodala.
Soud je povinen poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech
a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu, je též povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv (§36 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud tuto
povinnost vůči stěžovatelce splnil, když v usnesení č. j. 55 Az 554/2003 - 13 ze dne
12. 6. 2003 konkrétně a srozumitelně uvedl, v čem její podání nesplňuje požadavky s. ř. s.,
poučil ji o způsobu, kterým je nutno je doplnit a o následcích, které nastanou v případě,
že podání nebude doplněno. Soud není oprávněn ze skutečnosti, že účastník řízení nereaguje
na jeho výzvu dostatečným způsobem, dovodit bez dalšího potřebu jeho zastoupení
dle ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s., jelikož tímto postupem by porušoval zásadu rovnosti
účastníků, jak ve svém nálezu III. ÚS 104/96 konstatoval i Ústavní soud: „Podmínky
a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány (vymezeny) především
přikázanou nestranností obecných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)
a dále zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.,
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde,
či jaká věc má být projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení obecných
soudů vykročit. Jestliže tedy ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., v platném znění, přikazuje
obecným soudům poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená
to - pod ústavními aspekty - že může jít jen o poučení takové, které se nikterak nedotýká
vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak
se rozumí samo sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu
k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout; takto ústavně restriktivně
chápaná poučovací povinnost obecných soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným
soudem poskytnuté poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení
za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za to, zda v řízení před obecným soudem
vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.“
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
když žalobu stěžovatelky po nedostatečném odstranění vad podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Kasační stížnost tyto skutečnosti namítající není důvodná
a Nejvyšší správní soud ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu