ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.275.2004
sp. zn. 2 Azs 275/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: L. H. N.,
zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 36 Az 350/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 7. 2002,
č. j. OAM-4068/VL-11-P17-2001, jímž stěžovatelce nebyl udělen azyl pro nesplnění
podmínek podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
když zejména namítá vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud
napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatelka uvádí, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav a jednal
v rozporu s ustanoveními §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu.
Dále uvedla, že příčiny, které ji vedly k odchodu z vlasti, jsou dostatečné pro udělení
azylu z důvodů obsažených v ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu přitom shledává důvody zejména ve své
osobní situaci v zemi původu. Žalovaný jí ovšem humanitární azyl neposkytl, aniž by toto své
rozhodnutí dostatečně zdůvodnil. Toto jeho konkrétní rozhodnutí pak dostatečným způsobem
nepřezkoumal ani krajský soud.
Konečně stěžovatelka protestuje proti tomu, že ústní jednání proběhlo před krajským
soudem bez její přítomnosti, ačkoliv tato nepřítomnost byla způsobena nemocí a její právní
zástupce nepřítomnost omluvil a uvedl, že stěžovatelka na své osobní účasti trvá a požádal
soud o odročení jednání. Této žádosti ovšem krajský soud nevyhověl.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek
Krajského soudu v Brně byly vydány v souladu se zákonem. Zároveň připomíná, že v daném
případě nebyla shledána žádná skutečnost, která by se dala podřadit pod taxativně vymezené
důvody udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť těmito důvody nejsou
ekonomické potíže stěžovatelky v zemi původu ani její snaha o legalizaci pobytu v ČR.
Zároveň nebyly shledány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, které by ospravedlnily
udělení humanitárního azylu. Z těchto důvodů žalovaný, odkazuje přitom na obsah správního
spisu, navrhuje, aby byla kasační stížnost takto zdůvodněná zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 3. 5. 2001 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že stěžovatelka má v ČR snoubence a dítě. Její rodiče prý měli
ve Vietnamu nějaké problémy, jejich povahu ale nedokázala upřesnit a ona sama žádné
problémy neměla. V pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
8. 8. 2001 uvedla, že pochází z chudé rodiny a její příbuzní měli problémy s vietnamským
režimem. Ona sama je neměla, neboť byla ještě malá. Když se dozvěděla, že ČR je země
na úrovni, odjela sem přes Thajsko a Slovensko a když byla v Brně zadržena cizineckou
policií a ve správním řízení vyhoštěna, požádala o azyl. Potvrdila také, že jediným důvodem
žádosti o azyl je snaha o legalizaci pobytu, přičemž nemohla žádat o pobyt za účelem sloučení
rodiny, neboť její dcera a otec této dcery mají sice v ČR legální pobyt, nicméně ona sama
vstoupila do ČR na základě falešného víza. Stěžovatelka si uvědomovala, že porušila české
zákony, avšak chtěla by zde zůstat se svou dcerou.
Žalovaný azyl neudělil výše označeným rozhodnutím ze dne 4. 7. 2002,
když konstatoval, že důvodem stěžovatelčiny žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu
v ČR a vymanění se z obtížné ekonomické situace Vietnamu, jež postihuje většinu
obyvatelstva. Za této situace ovšem měla stěžovatelka využít spíše nástrojů poskytovaných
zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, a nikoli zákona o azylu. Žalovaný navíc zjistil,
že vietnamští žadatelé o azyl nejsou v případě návratu do země původu za svou žádost o azyl
postihováni. Ze všech těchto důvodů neshledal splnění zákonných podmínek pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Dále žalovaný nezjistil ani podmínky umožňující udělení
azylu podle §13 anebo podle §14 zákona o azylu, když pro udělení humanitárního azylu
neshledal důvody, a konečně nebyla konstatována ani překážka vycestování podle §91 téhož
zákona.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka podle §32 a násl. tehdy
účinného znění zákona o azylu opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze.
V tomto opravném prostředku stěžovatelka namítala, že rozhodnutí žalovaného bagatelizuje
všechny její potíže jako ekonomické, přestože podle ní jsou dostatečným důvodem
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Požadovala proto, aby bylo
rozhodnutí žalovaného změněno tak, aby jí byl humanitární azyl udělen. Později doplnila,
že jí ve Vietnamu hrozí chudoba a nezaměstnanost a že Vietnam je zemí, kde nejsou
dodržována lidská práva, přičemž ona stejně jako její rodina nesouhlasí s vietnamským
režimem.
Vzhledem k tomu, že řízení v této věci nebylo skončeno do 31. 12. 2002, byla věc
postoupena podle §129 odst. 2 s. ř. s. Krajskému soudu v Brně, který žalobu zamítl shora
označeným rozsudkem. Ten byl vydán v rámci ústního jednání, z něhož byla stěžovatelka
omluvena. V tomto rozsudku krajský soud shledal, že se žalovaný plně vypořádal s důvody,
které vedly stěžovatelku k podání žádosti o azyl. I krajský soud přisvědčil názoru,
že ekonomické potíže stěžovatelky jsou pro posouzení tvrzené nezákonnosti napadeného
správního rozhodnutí irelevantní a že není v jejím případě dán žádný z důvodů obsažených
v ustanovení §12 zákona o azylu. Krajský soud přezkoumal v zákonných mezích
také neshledání překážky vycestování a neudělení azylu podle ustanovení §13 a §14 zákona
o azylu, přičemž k udělování humanitárního azylu připomněl, že je určováno volnou úvahou
správního úřadu a na jeho udělení není subjektivní právo.
Tento rozsudek napadla stěžovatelka nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
První stížnostní námitka směřuje komplexně proti skutečnosti, že stěžovatelce nebyl
přiznán humanitární azyl. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní
judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení
správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení
důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody
hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních
rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem
naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí
dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu - sem lze příkladmo zařadit udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory - ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatelky, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu, když krajský soud v závěru
svého rozsudku konstatoval, že udělování humanitárního azylu je dáno volnou úvahou
správního úřadu a tuto tezi dále teoreticky rozvedl. Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní
soud jistě nepopírají, že osobní stěžovatelčina situace, tak jak byla zjištěna žalovaným
a přezkoumána krajským soudem, je tíživá. Na straně druhé však není patrně natolik zjevně
a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu
bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného
libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního
uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné
zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní.
Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti,
byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Další námitka obsažená v kasační stížnosti směřuje proti tomu, že správní orgán
nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a nezabýval se odpovědně
stěžovatelčinou věcí, neopatřil si potřebné důkazy pro rozhodnutí a v odůvodnění dostatečně
neuvedl, z jakých podkladů ve svém rozhodování vycházel a kterými úvahami byl veden.
Vzhledem k tomu, že se v tomto bodě stěžovatelka omezuje pouze na uvedení ustanovení
správního řádu, z nichž plyne správnímu orgánu povinnost opačného postupu, nelze takto
formulovanou námitku vůbec přezkoumat, neboť stěžovatelka nijak nekonkretizuje,
v čem namítané pochybení podle ní vlastně tkví, zejména jaké další důkazy si měl žalovaný
obstarat.
Poslední stěžovatelčina námitka pak směřuje proti tomu, že jí údajně nebylo
umožněno zúčastnit se ústního jednání před krajským soudem, když tento přes žádost jejího
právního zástupce neodročil ústní jednání, na něž se nemohla dostavit pro svou doloženou
nemoc. V posouzení této stížnostní námitky je třeba vyjít ze znění §101 odst. 3
zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, který se na toto řízení použije na základě
odkazu obsaženého v §64 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu platí:
„Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu
o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka;
vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.“ Stěžovatelka sama uvádí, že byla
omluvena až přímo při ústním jednání, totéž ostatně vyplývá i z protokolu o tomto jednání
na č. l. 35 - 36 soudního spisu. Byly tedy v tomto případě dány obě části hypotézy citované
procesní normy, když se stěžovatelka nedostavila a o odročení nepožádala včas, ale až v den
jednání ústy svého právního zástupce. Krajský soud tedy jednal plně v souladu s tímto
ustanovením občanského soudního řádu, přičemž tento jeho postup byl korektní i z toho
důvodu, že jednání byl přítomen právní zástupce stěžovatelky, který byl nejlépe způsobilý
hájit její zájmy a artikulovat její stanoviska k projednávané věci. Nelze tedy shledat na straně
krajského soudu ani takovéto procesní pochybení. Skutečností, relevantní z hlediska
posuzování důvodnosti kasační stížnosti, je rovněž to, že stěžovatelka v kasační stížnosti
ani netvrdí, že by v důsledku neúčasti u soudního jednání nemohla uplatnit argumentaci,
významnou z hlediska případného naplnění azylových důvodů. Tato námitka se tak jeví
jako veskrze formální, neboť je zjevné, že v důsledku její nepřítomnosti u jednání soudu
nemohlo dojít k zásahu do jejích práv, když soudní jednání je nutno vnímat jako prostředek
k prezentaci skutkových a právních stanovisek a nikoliv jako samoúčel.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v daném případě neshledal, že by bylo možno
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. shledat vady řízení spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Z tohoto důvodu Nejvyšší
správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu