ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.280.2004
sp. zn. 2 Azs 280/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. F.,
zastoupený advokátem Mgr. Romanem Seidlerem, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2004,
sp. zn. 59 Az 519/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o jeho
žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 4. 2003, č. j. OAM-2129/AŘ-2001,
kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“)
ze dne 27. 8. 2001, č. j. OAM-2149/CU-02-C10-2001, jímž byla stěžovatelova žádost o azyl
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí o zastavení řízení o jeho žalobě pro nedostatek odůvodnění
a jeho nezákonnost.
Tuto nezákonnost stěžovatel shledává v tom, že krajský soud řízení zastavil podle
ustanovení §33 zákona o azylu, čímž podle stěžovatele porušil ustanovení
§47 písm. c) s. ř. s. Stěžovatel uvádí, že byl tímto rozhodnutím zaskočen, neboť se údajně
na adrese Š. 33 stále zdržuje, což může potvrdit i pronajímatel tohoto domu. Stěžovatel
kritizuje skutečnost, že se krajský soud spolehl na sdělení Policie ČR či vycházel z databáze
žalovaného, přitom právě z jeho pozice žalovaného v daném soudním řízení lze dovodit
možné zpochybnění věrohodnosti tohoto sdělení. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud
nepostupoval důsledně v souladu s ustanovením §42 odst. 1 s. ř. s., když nedoručoval
přednostně soudním doručovatelem. Až poté, co by se pokusil doručit stěžovateli písemnost
soudním doručovatelem, mohl údajně krajský soud požádat o doručení jiný orgán. Krajský
soud neučinil vše potřebné pro zjištění stěžovatelova místa pobytu a nemohl tak řízení o jeho
žalobě zastavit s odůvodněním, že se stěžovatel po dobu delší devadesáti dnů zdržoval
na neznámém místě a tato skutečnost bránila rozhodnutí ve věci.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje toto usnesení zrušit a zároveň žádá, aby byl jeho
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 22. 5. 2001 na základě žádosti, v níž jsou
jako důvody uvedeny stěžovatelovy potíže s věřiteli v zemi původu. Totéž vyplývá
i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
31. 5. 2001. V tomto pohovoru stěžovatel také uvedl, že měl na Ukrajině finanční problémy,
a proto si jezdil vydělávat do ČR, že přijel do ČR přes Polsko, kde mu nic nebránilo požádat
o azyl, nicméně nevěděl, že může o azyl požádat i tam.
Žalovaný výše označeným rozhodnutím ze dne 27. 8. 2001 stěžovatelovu žádost o azyl
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
V tomto rozhodnutí žalovaný konstatoval, že Polsko je ze stěžovatelova pohledu nutno
považovat za bezpečnou třetí zemi ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu a že za situace,
kdy stěžovatel pobyl v Polsku několik hodin cestou do ČR a přišel tam do styku s cizineckou
policií a celními úřady, měl požádat o azyl. Proto považoval žalovaný za adekvátní
postupovat právě podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a žádost o azyl
zamítnout, přičemž neshledal ani překážku vycestování či důvody pro udělení azylu
podle ustanovení §13 nebo §14 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad k ministrovi vnitra odůvodněný tím,
že podle stěžovatelových informací měla jeho rodina na Ukrajině stále problémy s vyděrači,
přičemž on sám dosud neměl dostatek peněz na zaplacení předmětného dluhu. Tento rozklad
byl zamítnut výše označeným rozhodnutím ze dne 1. 4. 2003. V něm ministr vnitra uvedl,
že po přezkoumání a zhodnocení podané žádosti dospěl ke stejnému závěru jako
prvostupňový správní orgán.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
v níž pouze vyjádřil nesouhlas s napadeným rozhodnutím. V doplnění žaloby pak zopakoval
obavy o bezpečnost svou i své rodiny z útoků mafie, která po něm požaduje splácení dluhu.
Krajský soud v Plzni zaslal stěžovateli výzvu k replice k vyjádření žalovaného
a zároveň se jej dotázal na některé procesní záležitosti soudního řízení, zejména na to,
zda souhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez jednání. Tuto výzvu zaslal krajský soud nejprve
dne 29. 7. 2003 poštou na stěžovatelovu adresu Š. 33, odkud se ovšem vrátila na krajský soud
po uplynutí lhůty pro uložení jako nedoručená (obálka na č. l. 20 soudního spisu). Proto se
krajský soud pokusil tuto výzvu stěžovateli doručit prostřednictvím Policie ČR, oddělení
cizinecké policie Plzeň - jih, ovšem ani tímto způsobem se ji nepodařilo doručit a Policie ČR
odpověděla krajskému soudu, že šetřením zjistila, že stěžovatel se na uvedené adrese již delší
dobu nezdržoval a jiné místo jeho pobytu nebylo známo. Proto se krajský soud dotázal i
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, evidenčního odboru, nicméně i
tento policejní orgán přípisem ze dne 15. 12. 2003 uvedl, že stěžovatel byl naposledy hlášen
na adrese Š. 33. Totéž vyplynulo i z dalšího přípisu téhož policejního orgánu ze dne
25. 2. 2004, stejně jako z evidenční databáze žalovaného. Z přípisu Policie ČR, oddělení
cizinecké policie Plzeň - jih, ze dne 20. 4. 2004 pak opět vyplynulo, že tato adresa
je stěžovatelovou poslední hlášenou adresou, stěžovatel se na ní nicméně již delší dobu
nezdržoval. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti postupoval krajský soud podle ustanovení
§33 zákona o azylu a řízení zastavil svým usnesením ze dne 4. 5. 2004 napadeným touto
kasační stížností. V něm konstatoval, že v období od 18. 11. 2003, kdy krajskému soudu došlo
prvé sdělení Policie ČR, Oddělení cizinecké policie Plzeň - jih o neúspěšném doručení soudní
zásilky stěžovateli, do 20. 4. 2004, kdy bylo doručeno další obdobné sdělení tohoto orgánu,
nebylo známo místo stěžovatelova pobytu a tato skutečnost bránila pro jeho nespolupráci
se soudem rozhodnutí ve věci. Usnesením ze dne 5. 5. 2004 pak ustanovil stěžovateli
také opatrovnici, paní M. B.. Stěžovatel se posléze dostavil na krajský soud a dne 28. 5. 2004
převzal rozhodnutí o zastavení řízení, jež následně napadl kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Podle ustanovení §33 zákona o azylu soud zastaví řízení o žalobě proti správnímu
rozhodnutí v azylové věci, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu a tato
skutečnost brání nejméně po dobu 90 dnů rozhodnutí ve věci. Úkolem Nejvyššího správního
soudu je proto v daném případě přezkoumat, zda krajský soud dostatečně zjistil všechny
skutečnosti podstatné pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu
s těmito zjištěními. Přitom platí, že pokud krajský soud postupoval správně a vyvinul
požadované úsilí ke zjištění místa pobytu stěžovatele, nestačí k nezákonnosti jeho usnesení
o zastavení řízení sám fakt, že se stěžovatel následně „znovuobjeví“, leda by prokázal
pochybení krajského soudu při doručování či zjišťování jeho místa pobytu. Jiný výklad tohoto
ustanovení by totiž stavěl neúspěšné žadatele o azyl do pozice, v níž by pouhým ignorováním
soudních obsílek a následným napadáním rozhodnutí o zastavení řízení mohli neúměrně
prodlužovat soudní řízení jako celek. Takový výklad by šel zcela proti smyslu daného
ustanovení, jímž je umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami ve věci azylu
těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci, tzn. žalobců,
o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu
jurisdikce ČR.
Nejprve se tedy Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda krajský soud dostatečně zjistil
podstatné skutečnosti o pobytu stěžovatele. Krajský soud se výše popsaným způsobem
neúspěšně snažil stěžovateli doručit procesní zásadní výzvu a poté zjistit stěžovatelovo místo
pobytu, a to jak z evidence žalovaného, tak opakovaně prostřednictvím Policie ČR, oddělení
cizinecké policie Plzeň - jih a Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie,
evidenčního odboru. Informace od všech těchto orgánů vedly ke shodnému závěru,
a sice že byl stěžovatel naposledy hlášen právě na adrese Š. 33, ovšem že se na této adrese již
dlouhodobě nezdržoval. Prvá z podmínek zastavení řízení podle předmětného ustanovení
zákona o azylu tak byla splněna.
Zároveň uplynula i požadovaná 90-denní lhůta, po níž bránila nezvěstnost stěžovatele
rozhodnutí ve věci. Skutečnost uplynutí lhůty je dána tím, že ode dne 23. 5. 2003, kdy bylo
stěžovatelem podáno doplnění žaloby - což byl poslední úkon, kterým se stěžovatel
vůči soudu projevil; resp. od 30. 7. 2003, kdy se krajskému soudu nepodařilo
pro stěžovatelovo nepřebírání pošty na dané adrese doručit jeho výzvu, do vydání napadeného
usnesení krajského soudu dne 4. 5. 2004 uplynulo více než 90 dní. Fakt, že po tuto dobu
bránila stěžovatelova nedosažitelnost rozhodnutí ve věci, vyplývá především z toho,
že mu nemohl být doručen přípis ze dne 22. 7. 2003 (č. l. 18 - 19), kterým krajský soud chtěl
stěžovateli zaslat vyjádření žalovaného k případné replice, dále jím stěžovatele vyzval
k vyjádření ohledně rozhodování bez nařízení jednání (a ohledně nutnosti tlumočení jednání)
a kterou stěžovateli soud také sděloval možnost namítnout podjatost jmenovaných soudců,
kteří měli v této věci rozhodovat. Protože předmětný přípis nemohl být stěžovateli doručen,
neboť nebylo možno zjistit jeho místo pobytu, bránila tato skutečnost rozhodnutí ve věci.
Byly tak splněny všechny náležitosti pro to, aby bylo řízení krajským soudem zastaveno.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se stěžovateli v kasační stížnosti nepodařilo
prokázat tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí o zastavení řízení ani nedostatečnost
jeho odůvodnění. Nejvyšší správní soud nereflektuje na stěžovatelovu námitku,
že je věrohodnost informací získaných od Policie ČR, respektive z evidenční databáze
žalovaného, zpochybněna tím, že jsou tyto orgány řízeny ministrem vnitra, který vydal
napadené rozhodnutí. Jedná se o pouhé ničím nedoložené tvrzení, kterým stěžovatel těmto
orgánům podsouvá nesprávný (ať už nedbalostně či úmyslně) výkon jejich funkce, a to funkce
evidenční, která jen velmi nepřímo souvisí s rozhodovací činností žalovaného v azylových
věcech. Přitom tato nesouvislost funkcí a značná automatizovanost evidenčních systémů
pobytu cizinců nezakládá důvod k domněnce, že by mohly být žalovaným manipulovány
ve stěžovatelův neprospěch.
Odmítnout je třeba i stěžovatelovu námitku, že krajský soud pochybil,
když se nepokusil stěžovateli doručovat pomocí soudního doručovatele. Ze stěžovatelem
uváděného ustanovení §42 odst. 1 s. ř. s. vyplývá: „Soud doručuje písemnosti soudním
doručovatelem, prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence
nebo prostřednictvím veřejné datové sítě. Ukáže-li se toho potřeba, může soud požádat
o doručení i jiný státní orgán.“ Z takové konstrukce doručování ovšem nevyplývá
přednostnost doručování soudním doručovatelem, jak mylně uvádí stěžovatel. Vyplývá z něj,
že soud má pro doručování využívat typicky tři rovnocenné způsoby, které jsou vyjmenovány
v první větě citovaného ustanovení. Krajský soud si z nich vybral doručování prostřednictvím
držitele poštovní licence a tímto způsobem poslal výzvu poprvé. Námitka, že krajský soud
nepoužil soudního doručovatele, je přitom stejně irelevantní jako případná výtka nepoužití
veřejné datové sítě či doručení prostřednictvím držitele zvláštní poštovní licence. Poté,
co se doručování prostřednictvím držitele poštovní licence ukázalo být neúčinným a objevila
se tedy potřeba požádat o doručení jiný státní orgán, požádal krajský soud o doručení
Policii ČR, která ovšem při doručování také neuspěla. Z toho krajský soud společně z další
obsáhlou skupinou informací usoudil, že stěžovateli není možno předmětnou písemnost
doručit.
Za takovéhoto stavu nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že krajský soud postupoval při zjišťování místa pobytu stěžovatele správně
a že ani z informací obsažených v kasační stížnosti nevyplynul opak. Nelze shledat ani to,
že by krajský soud svůj postup nepopsal v napadeném usnesení dostatečně a založil tak jeho
nepřezkoumatelnost pro nedostatek odůvodnění.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání
kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu