ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.281.2004
sp. zn. 2 Azs 281/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupený JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem Olomouc, Ostravská 32,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2004, čj. 15 Az 208/2003 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 10. 2002,
čj. OAM-2675/VL-11-C10-2002. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvádí,
že dle jeho názoru soud naprosto nedostačujícím způsobem zhodnotil veškerá
jeho tvrzení a rovněž tak i důkazy jím předložené. Soud při rozhodování vycházel
z jediného výroku stěžovatele, navíc vytrženého z kontextu a nesprávně vyloženého.
Stěžovatel souhlasí se svým prohlášením, že po návratu mu bezprostředně nehrozí
přímé ohrožení života, ale dodává, že na základě tohoto výroku nelze usuzovat,
že by mu po návratu do Alžíru nehrozilo žádné pronásledování ze strany vládních orgánů.
V této souvislosti soud konstatoval, že stěžovatel nebyl při výsleších na policii nikterak
fyzicky napaden, stěžovatel má však za to, že pronásledování nelze vyloučit pouze
odkazem na klidný průběh policií prováděných výslechů. Dodává, že soud rovněž
bagatelizuje otázku občanské války v Alžíru, když uvádí, že v podstatě jsou ohroženi
všichni, kteří se nacházejí na alžírském území. Namítá, že tato skutečnost nijak nesnižuje
míru ohrožení ostatních ani ohrožení jeho, pokud by se byl nucen vrátit do Alžíru.
Naopak se domnívá, že právě vzhledem k postavení jeho otce by u něj míra ohrožení byla
vyšší než u ostatních obyvatel. Má zprávy z domova, že došlo k podstatnému zhoršení
situace jeho rodiny, neboť jak konstatoval soud, ne všichni tzv. islámští partyzáni využili
nabídku ke složení zbraní a někteří z nich pak opět změnili svůj názor. Nechce
zpochybňovat zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky o situaci v Alžíru,
má však za to, že i krajský soud si musel být vědom skutečnosti, že takovéto oficiální
zprávy nikdy přesně neodráží a ani nemohou odrážet skutečnou situaci běžného
obyvatelstva. Má rovněž za to, že soud nesprávně hodnotil skutečnost, že stěžovatel
uzavřel sňatek s občankou České republiky. Je zjevné, že neudělením práva azylu
stěžovateli, bude žalobce nucen opustit území České republiky a tím i svou rodinu,
neboť do Alžíru je v žádném případě s sebou vzít nechce a ani nemůže s ohledem
na jejich bezpečnost; do Alžíru by jeho rodina přijížděla jako součást rodiny M. a byla
by tudíž vystavena stejnému riziku, jež hrozí samotnému stěžovateli. Je zjevné,
že v případě stěžovatele není možno zajistit právo rodiny na společný život tak, aby tento
život nebyl vyplněn neustálým strachem a obavami. Domnívá se, že mělo být
v jeho případě aplikováno ustanovení §14 zákona o azylu, tedy tzv. humanitární azyl,
neboť má za to, že hrozba rozdělení rodiny takovým důvodem hodným zvláštního zřetele
je. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech
částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj.,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před
rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky,
protože se domnívá, že mu měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 22. 5. 2002 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu a protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu byl proveden dne 16. 9. 2002 v P. Č. Ú.. Žádost odůvodnil tím, že jeho otce
teroristé nutili ke spolupráci a celá rodina je ohrožena teroristy. V Alžírsku je občanská
válka a proto opustil svou vlast; měl strach tam žít. Uvedl, že má strach se tam vrátit
a nemá doklady pro pobyt v České republice. Na otázku, co by hrozilo v případě návratu
do Alžírska, odpověděl, že se obává teroristů, stěžovatel v protokolu výslovně potvrdil,
že uvedl všechny důvody, které ho vedly k odchodu ze země původu a o které opírá svůj
návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 31. 10. 2002,
čj. OAM-2675/VL-11-C10-2002 stěžovateli azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti tomu podal stěžovatel žalobu, ve které uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím
žalovaného, protože má v Alžírsku problémy, je smutný a prosí, aby byla posouzena
jeho situace. Nemůže se vrátit zpět do své země, protože je celá jeho rodina ohrožena.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného
zamítnuta jako nedůvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Nejvyšší správní soud shledal kasační námitku ohledně nesprávného posouzení
právní otázky v daném případě nedůvodnou.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení
před soudem nikdy neuvedl, že by byl v Alžírsku jakkoli pronásledován, ani že má obavu
z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného
ustanovení. Naopak jako důvody odjezdu z Alžírska uvedl obavy z teroristů. Ustanovení
§13 odst. 1 zákona o azylu umožňuje v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta jemuž byl udělen azyl
podle ustanovení §12 nebo §14 zákona o azylu, i když v řízení o udělení azylu nebude
v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12 odst. 2 citovaného
ustanovení pak stanoví, kdo se rozumí rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny.
Stěžovatel však nikdy neuvedl, že by nějaký jeho rodinný příslušník byl azylantem
a tato skutečnost ani nevyplynula ze správního spisu; proto žalovaný zmínil tento azylový
důvod jen obecně. Podle §14 zákona o azylu lze udělit azyl za situace, kdy v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle ustanovení §12,
a to v případě hodném zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé,
že by stěžovatel o udělení azylu z humanitárních důvodů požádal, správní orgán
tak tuto možnost vážil rovněž jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení
o důvodech azylu.
Obecně lze k azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu uvést,
že jeho udělení je zcela věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy
o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z tohoto
důvodu není právní nárok. Žadatel tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu
nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly
humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí
o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních
předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené
zákonem.
S námitkou stěžovatele, že soud nesprávně hodnotil skutečnost, že stěžovatel
uzavřel sňatek s občankou České republiky a že v jeho případě tak nebude zajištěno právo
rodiny na společný život, nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Jak již správně uvedl
žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, stěžovatel, pokud mu jde o to na území České
republiky zůstat, má možnost požádat zde o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny
s občanem České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému pak nad rámec běžných výdajů náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu