ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.286.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně:
T. T. T., zastoupené JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem Klatovy,
Zlatnická 78/I, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2004, čj. 30 Az 123/2003 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D. se určuje částkou
1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
2. 6. 2003, čj. OAM-3684/VL-20-P17-2002. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím
nebyl stěžovatelce podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu.
Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka nenaplnila žádnou
ze zákonných podmínek pro udělení azylu.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti namítá, že rozsudek krajského
soudu napadá v plném rozsahu a kasační stížnost odůvodňuje ustanovením
§103 odst. 1písm. c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“),
tedy důvody zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky
řízení a dále důvody nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že plná moc údajně
nebyla perfektní a to v důsledku absence ověřovací doložky o podpisu stěžovatelky;
nemohla tedy být řádným dokladem o tom, že mezi osobami v ní uvedenými skutečně
k dohodě o zastupování v daném řízení o udělení azylu došlo. Namítá, že i kdyby bylo
pravdou to, že zákon o azylu má v případě udělení plné moci přednost před správním
řádem (jak uvedl krajský soud), pak zákon o azylu neupravuje, jak má být postupováno
v případě, že by plná moc nebyla perfektní. V tomto směru měl žalovaný vycházet
ze správního řádu, který ve svém ustanovení §19 hovoří o tom, jaké má být podání,
jaké má mít předepsané náležitosti, jakož i o tom, jak lze nedostatky (tedy i nedostatky
plné moci) odstranit. Stěžovatelka, resp. její obecný zmocněnec měl být upozorněn
na eventuální nedostatek plné moci a měl být řádně vyzván, aby takovýto nedostatek
(pokud by se skutečně o nedostatek jednalo) ve stanovené lhůtě odstranil; současně
měl být obecný zmocněnec poučen, jaký význam může mít neodstranění ev. nedostatků
pro další průběh řízení. Je však zcela evidentní, že správní orgán prvního stupně
ani náznakem nevyzval stěžovatelku ani jejího obecného zmocněnce k jakémukoliv
odstranění vady plné moci. Dodává, že správní orgán prvního stupně, ač měl plnou moc,
kterou stěžovatelka udělila Ing. N. T. Ch., své rozhodnutí tomuto zástupci nedoručil.
Dále krajský soud sice korespondoval před jednáním soudu ve věci se zmíněným
zástupcem a „vzal jeho vyjádření“, v napadeném rozsudku však tvrdil, že vlastně zmíněná
plná moc, kterou udělila stěžovatelka jmenovanému Ing. N. T. Ch., je neplatná.
Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že ani správní orgán prvního stupně, ale ani Krajský
soud v Hradci Králové nemá jasno v tom, kdy je plná moc zástupce žadatele o azyl
perfektní a kdy nikoliv. Krajský soud jednou pojímá plnou moc zástupce jako perfektní
tak, že podpis není nutné úředně ověřit, avšak tentýž soud při rozhodování již toto své
stanovisko neuznává a otázku perfektnosti vysvětluje zcela jinak. Co se týče skutkového
stavu věci, má k tomuto stěžovatelka také výhrady. Na jedné straně krajský soud přesně
uvádí, co si pod pronásledováním představit, ale následně konstatuje, že takovéto
skutečnosti nebyly prokázány a současně zdůrazňuje, že vycházel při tomto hodnocení
jednak z údajů poskytnutých stěžovatelkou a jednak z informací shromážděných
v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování
lidských práv ve Vietnamské socialistické republiky, hlavně pak ze Zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv za rok 2002 a ze Zprávy Ministerstva
zahraničních věcí České republiky. Přitom ani jediným údajem krajský soud nedoložil, co
těmito jednotlivými zprávami zjistil a jak taková zjištění mohla ovlivnit jeho rozhodnutí, či
zda tyto listiny byly v rozporu s tvrzením stěžovatelky. Krajský soud pouze konstatoval,
že intenzita pronásledování stěžovatelky v zemi původu nebyla taková, aby odůvodňovala
udělení azylu, s čímž stěžovatelka nesouhlasí. V závěru kasační stížnosti žádá o přiznání
odkladného účinek kasační stížnosti. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, byly vydány v souladu s právními
předpisy. Žalovaný i ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkazuje na správní
spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení
a uvádí, že s rozsudkem soudu plně souhlasí. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému
považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a stejně tak i návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.
Vzhledem k obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud podřadil
důvody v ní uvedené pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) – nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) – vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelkou podán dne 1. 8. 2002 a pohovor k důvodům návrhu byl proveden
dne 3. 12. 2002 v pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí. V rámci návrhu a pohovoru
stěžovatelka uvedla, že důvodem návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
je nespokojenost s režimem státu a s tím, že je ve Vietnamu porušována svoboda projevu;
nemohla si tam najít práci a děti měly ve škole problémy. V České republice chtěla
požádat o azyl a najít si zde práci. Stěžovatelka v protokolu výslovně potvrdila, že uvedla
všechny důvody, které ji vedly k odchodu ze země původu a o které opírá svůj návrh
na zahájení řízení o udělení azylu. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 6. 2003,
čj. OAM-3684/VL-20-P17-2002 stěžovatelce azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, ve které uvedla obdobné důvody
jako v kasační stížnosti. Dále dodala, že se nechce vrátit zpět do vlasti, kde ji pronásledují,
urážejí a ponižují a má strach o svůj život. V žalobě navrhla, aby soud zrušil rozhodnutí
žalovaného a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta s odůvodněním, že žaloba
není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Stěžovatelka v průběhu správního řízení ani řízení
před soudem nikdy neuvedla, že by byla ve Vietnamu jakkoli pronásledována,
ani že má obavu z pronásledování z některých důvodů uvedených pod písmenem b)
výše citovaného ustanovení. Jako důvody odjezdu z Vietnamu uvedla nespokojenost
s režimem státu a s tím, že je ve Vietnamu porušována svoboda projevu; nemohla
si tam najít práci a děti měly ve škole problémy. Dle názoru soudu intenzita
pronásledování stěžovatelky v zemi původu nebyla rozhodně takové intenzity,
aby odůvodňovala udělení azylu za uplatňování politických práv či svobod; soud neshledal
nezákonnost v postupu žalovaného ani krajského soudu.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona o azylu umožňuje v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta,
jemuž byl udělen azyl podle ustanovení §12 nebo §14 zákona o azylu, i když v řízení
o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 odst. 2,
citované ustanovení pak stanoví, kdo se rozumí rodinným příslušníkem pro účely sloučení
rodiny. Stěžovatelka však nikdy neuvedla, že by nějaký její rodinný příslušník
byl azylantem a tato skutečnost ani nevyplynula ze správního spisu; proto žalovaný
zmínil tento azylový důvod jen obecně. Podle §14 zákona o azylu lze udělit azyl
za situace, kdy v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Ze správního spisu není zřejmé,
že by stěžovatel o udělení azylu z humanitárních důvodů požádal, správní orgán
tak tuto možnost vážil rovněž jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení
o důvodech azylu.
Obecně lze k tzv. humanitárnímu azylu neboli azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu uvést, že jeho udělení je zcela věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl
tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech.
Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává
pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru,
zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že plná moc údajně
nebyla perfektní a to v důsledku absence ověřovací doložky o podpisu stěžovatelky.
Při posouzení této námitky vycházel Nejvyšší správní soud z ustanovení §20 odst. 2
zákona o azylu, podle něhož má účastník řízení právo se po celou dobu řízení nechat
zastupovat na základě plné moci; není-li plná moc udělena advokátovi, podpis
tohoto účastníka na plné moci musí být úředně ověřen. Ze správního spisu vyplynulo,
že podpis stěžovatelky na plné moci nebyl ověřen a nejedná se tak o řádnou plnou moc
ve smyslu cit ustanovení. Dle názoru Nejvyššího správního soudu měl žalovaný v případě,
kdy stěžovatelka do spisu založila plnou moc, která byla stižena vadou, stěžovatelku
vyzvat a poučit o náležitostech plné moci v azylovém řízení (§20 odst. 2 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud má však zato, že toto pochybení žalovaného nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí a stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech;
přestože žaloba byla podána včas.
Pokud se stěžovatelka podivuje nad tím, že stejná plná moc s neověřeným podpisem
byla krajským soudem přijata a soud tak jednal s jejím zástupcem, Nejvyšší správní soud
uvádí, že na řízení před krajským soudem se vztahuje soudní řád správní a ten ověřené
podpisy na plné moci nevyžaduje, narozdíl od správního řízení před žalovaným,
na které se vztahuje zákon o azylu.
Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému pak nad rámec běžných výdajů náklady
řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden
úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu