ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.290.2004
sp. zn. 2 Azs 290/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. F.,
zastoupený advokátkou JUDr. Michaelou Pretschovou se sídlem Pražská 2951, Varnsdorf,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004,
sp. zn. 24 Az 1041/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Michaely Pretschové se u r č u je částkou
1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 25. 2. 2003,
č. j. OAM-549/VL-07-08-TZ-2003, o zamítnutí jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Stěžovatel uvádí, že se mu 7. 4. 2003 narodilo dítě, v jehož rodném listu je sice uveden
jako otec manžel matky M. H., nicméně skutečným otcem je dle svého tvrzení právě
stěžovatel, který žije s dítětem i jeho matkou ve společné domácnosti a tvoří tak úplnou
rodinu. Vzhledem k útlému věku dítěte měla být ve stěžovatelově případě zvážena možnost
udělení humanitárního azylu, neboť v dané situaci je pro stěžovatele nemyslitelné,
že by vycestoval na Ukrajinu i s dítětem a jeho matkou.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření především odkazuje na obsah spisu, zejména na vlastní
podání a výpovědi učiněné stěžovatelem v průběhu řízení, a uvádí, že jeho rozhodnutí ve věci
azylu i následný rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost Nejvyšším správním soudem
zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 8. 2. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že stěžovatel odjel se svou přítelkyní z Ukrajiny, neboť její
manžel jim pořád vyhrožoval. Uvedl také, že jeho přítelkyně čeká právě dítě, takže se navíc
oba bojí, že by mohl ublížit dítěti. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 14. 2. 2003. V tomto pohovoru také stěžovatel uvedl,
že jeho přítelkyně byla fyzicky napadána od svého manžela, který se s ní odmítal nechat
dát rozvést a slovně vyhrožoval i stěžovateli. Do ČR přijeli on i jeho přítelkyně autobusem
z Ukrajiny přes Polsko, přičemž v Polsku měli i dvouhodinovou zastávku na parkovišti
u restaurace. Na obou hraničních přechodech se setkal i s polskými pohraničníky. V podání
žádosti o azyl již v Polsku jim nic nebránilo, nicméně přijeli oba až do ČR, neboť sem měli
zařízené vízum a stěžovatel by zde chtěl s přítelkyní žít a pracovat.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu výše označeným rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003.
Žalovaný toto zamítnutí zdůvodnil tím, že stěžovatel mohl požádat o udělení azylu
již v Polsku, neboť podle svých slov k tomu měl příležitost a přitom Polsko je nutno
podle informací žalovaného pokládat za bezpečnou třetí zemi. Posoudil proto stěžovatelovu
žádost o azyl právě pohledem §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dále žalovaný uvedl,
že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13
zákona o azylu a po posouzení jeho osobní situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti
mu neudělil ani humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě. V této žalobě stěžovatel vytkl žalovanému na obecné úrovni množství porušení
zásad správního řízení a uvedl, že dle svého názoru splňuje podmínky pro přiznání
azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování
podle §91 téhož zákona.
Krajský soud v Ostravě tuto žalobu zamítl výše označeným rozsudkem.
V tomto rozsudku soud uvedl, že uprchlík má podle judikatury Nejvyššího správního soudu
požádat o azyl vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost azyl obdržet. Dále krajský
soud neshledal ani procesní pochybení, jež stěžovatel namítal. Ze všech těchto důvodů
krajský soud posuzovanou žalobu zamítl rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí pouze jedinou námitku, a sice tu, že nebyla
krajským soudem zvažována možnost udělení humanitárního azylu, přestože se stěžovateli
a jeho přítelkyni nedávno narodilo dítě. V této otázce je třeba nejprve odkázat na setrvalou
správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení
správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení
důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody
hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních
rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem
naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (nepublikováno),
pak Nejvyšší správní soud doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco
tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat
nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu - sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Ve stěžovatelově případě je třeba konstatovat, že není pravdou, že by se žalovaný
možností udělit humanitární azyl nezabýval. Jak bylo uvedeno výše v rekapitulaci obsahu
správního spisu, žalovaný neudělil humanitární azyl podle §14 zákona o azylu po posouzení
jeho osobní situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti. Danou otázkou se tedy zabýval,
byť stručně. Tato stručnost je ovšem plně odůvodněna jednak tím, že stěžovatel neuváděl
prakticky žádné důvody naznačující, že by v jeho případě byly dány důvody hodné zvláštního
zřetele ve smyslu obvyklých důvodů zmiňovaných výše, ostatně v době vydání napadeného
správního rozhodnutí nebyl ještě stěžovatelův tvrzený syn na světě; zejména však tím,
že v případě zamítání žádostí o azyl jako zjevně nedůvodných je výrok o přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu již prakticky nadbytečný. To přitom dále omezuje limity
soudního přezkumu této otázky, jež jsou značně úzké i v případech neposkytnutí
humanitárního azylu při jeho neudělení podle §12 zákona o azylu. Ani krajský soud,
ani Nejvyšší správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatele a jeho přítelkyně,
tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána krajským soudem, je tíživá. Na straně druhé
však není patrně natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom,
že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného.
Z těchto důvodů nemůže ani tato poslední stěžovatelova stížnostní námitka obstát,
zvláště za situace, kdy tuto svou námitku stěžovatel vůbec neuplatnil v řízení před krajským
soudem a dopadá tak na ni ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., podle nějž Nejvyšší správní soud
nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
JUDr. Michaela Pretschová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1x 1000 Kč
za jeden úkon právní služby - převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu