ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.301.2004
sp. zn. 2 Azs 301/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: I. K.,
zastoupená advokátem Mgr. Miroslavem Mlčákem, se sídlem Pod Hůrkou 758, Klatovy 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2004,
sp. zn. 24 Az 1875/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 31. 7. 2003, č. j. OAM-3522/VL-20-17-2003,
o zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
Stěžovatelka uvádí, že její důvody je nutno posoudit jako důvody umožňující udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, popřípadě jako dostatečné k přiznání
humanitárního azylu podle §14 téhož zákona. Dále stěžovatelka namítá, že žalovaný
ani krajský soud neposoudili objektivně její pohnutky k odchodu z Ukrajiny, jež byly povahy
sociální a existenční, nikoli pouze ekonomické. Zejména pak žalovaný a krajský soud
nepřihlédli k tomu, že stěžovatelka patří k sociální skupině manuálně pracujících, jež má
na Ukrajině zhoršené životní podmínky.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti jednak odkazuje na správní spis,
dále upozorňuje soud na stěžovatelčin chybný výklad ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, které stanoví jeden z důvodů vylučujících udělení azylu. K otázce přiznávání
humanitárního azylu poukazuje na limity soudního přezkumu jeho rozhodování v této věci,
jak byly stanoveny v judikatuře Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 23. 7. 2003 na základě žádosti, v níž je
jako důvod uvedeno, že si stěžovatelka vypůjčila na Ukrajině 3 000 dolarů na podnikání,
které nemohla pro svou následnou hospitalizaci včas splatit. Proto začala být vydírána svými
věřiteli, před nimiž odjela do ČR. Zde byla správně vyhoštěna, a proto požádala o azyl.
Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 28. 7. 2003. I z tohoto pohovoru je zřejmé, že se do ČR přijela ukrýt před věřiteli,
neboť neměla žádné východisko, jak jim vrátit peníze, jež si půjčila na úrok 10% měsíčně.
Na policii se neobrátila v obavě, že by to uspíšilo její smrt, neboť věřila, že policie bývá
s bandity spojená. Neobracela se ani na nikoho jiného, neboť se domnívala, že jí nikdo není
schopen pomoci. Jedním z důvodů její žádosti o azyl bylo i to, že kvůli nelegálnosti svého
pobytu v ČR byla vyhoštěna.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím
ze dne 31. 7. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Žalovaný v tomto zamítnutí uvedl, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou, tedy snahu ukrýt
se v ČR před potížemi s věřiteli v důsledku neuhrazeného finančního závazku, nelze podřadit
důvodům pro udělení azylu, taxativně vyjmenovaným v §12 zákona o azylu. Žalovaný
také připomněl, že stěžovatelka měla využít institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců, když v ČR pobývala již od listopadu 2002. Dále žalovaný neshledal ani podmínky
umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka ke Krajskému soudu
v Ostravě žalobu odůvodněnou obecně formulovanými výtkami proti nesplnění některých
požadavků kladených na azylové řízení zákonem č. 71/1967 Sb., správním řádem, a tvrzením,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení
překážky vycestování. V otázce skutkových důvodů podání své žaloby odkázala na protokol
o provedeném pohovoru a ostatní materiály, které jsou součástí správního spisu.V doplnění
žaloby pak poukázala na závažnost svých potíží na Ukrajině, na protizákonnost rozhodnutí
o jejím správním vyhoštění z ČR i na nesrovnalosti při pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu a další procesní nedostatky azylového řízení.
Tuto žalobu krajský soud zamítl rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
V rozsudku krajský soud shledal, že stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti
ani neoznačila důkazy, které by měly být provedeny k podpoře jejích tvrzení.
Ani podle krajského soudu stěžovatelka nesplnila podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, když údaje, které uváděla, směřovaly převážně k tomu, proč chce
legalizovat svůj pobyt v ČR a nemohly tedy být podřazeny pod důvody udělení azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelka nejprve namítá, že jí měl být podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
azyl udělen. Žalovaný k tomu správně podotýká, že takováto konstrukce je zcela chybná.
V tomto ustanovení totiž nejsou uvedeny důvody, pro něž lze azyl udělit (na rozdíl
od ustanovení §12, §13 a §14 téhož zákona), ale důvody, pro něž má být žádost o azyl
zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jak se stalo i stěžovatelce. Je tak třeba její kasační námitku
pochopit jedině jako nesouhlas s tím, že byla její žádost o azyl podle tohoto ustanovení
posouzena a zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Proti tomu stěžovatelka zejména namítá, že její pronásledování ve smyslu zákona
o azylu bylo založeno tím, že byla členkou sociální skupiny manuálně pracujících. Takovou
skupinu obyvatel ovšem jistě nelze označit za „sociální skupinu“ ve smyslu §12 zákona
o azylu. Jak bylo uvedeno v rozsudku tohoto soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 40/2003
(nepublikováno): „Sociální skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar,
jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost
k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout
ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství,
národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním
menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným
skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době
přijímání zákona o azylu vůbec znám.“ Skupinu „osob manuálně pracujících“ pak za takto
určitelný útvar označit jistě nelze a je nutno ji chápat pouze jako stěžovatelčinu účelovou
konstrukci.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu a zejména se žalovaným v tom,
že stěžovatelka, když setrvale argumentovala svým pronásledováním ze strany věřitelů,
které ovšem dle konstantní judikatury NSS není dostatečným důvodem pro udělení azylu,
neuváděla žádné skutečnosti, jež by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu
podle §12 zákona o azylu. K takovým žádostem o azyl přitom Nejvyšší správní soud uvedl
již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003 (nepublikováno):
„Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.“
Další stížnostní námitka směřuje proti skutečnosti, že stěžovatelce nebyl přiznán
humanitární azyl, stejně jako proti způsobu, jakým jeho nepřiznání přezkoumal krajský soud.
Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno),
bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace,
kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné
humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele;
poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí
dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na variant y, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu - sem lze příkladmo zařadit udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory - ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud nepopírají, že osobní situace stěžovatelky,
tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána krajským soudem, je tíživá. Na straně druhé
však není patrně natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom,
že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného.
Z těchto důvodů nemůže ani tato poslední stěžovatelčina stížnostní námitka obstát.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil, že by bylo
možno ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tvrdit, že by se krajský soud
dopustil nesprávného posouzení právní otázky. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl
po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu