ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.315.2004
sp. zn. 2 Azs 315/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
H. V. X., zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava,
Masná 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2004,
č. j. 24 Az 730/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 25. 9. 2003, č. j. OAM-717/AŘ-2001, kterým byl
podle §29 a §30 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu)
zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 3. 2001,
č. j. OAM-2817/VL-11-03-2000. Tímto rozhodnutím nebyl žalobci udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování podle §91 citovaného zákona. Krajský soud žalobu zamítl, když dospěl k názoru,
že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného
stavu věci.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti obecně uvádí, že jak krajský soud
tak i správní orgán se nesprávně vypořádaly se všemi skutečnostmi, které vyšly najevo
v průběhu správního i soudního řízení. Rovněž svoji činnost nesprávně omezily pouze
na přezkoumávání důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, když uzavřely
obecným a ničím nepodloženým tvrzením, že ve Vietnamu stěžovateli žádné pronásledování
nehrozí. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě jsou rovněž splněny důvody pro udělení
humanitárního azylu, neboť má v České republice s českou občankou syna, ke kterému řádně
plní vyživovací povinnost. Rovněž namítá, že se správní orgán ani soud dostatečným
způsobem nevypořádaly s definicí „příslušnosti k sociální skupině“. Stěžovatel je totiž toho
názoru, že bez jasné definice této kategorie nelze s jistotou uzavřít, zda omezování
a ponižování národnostní menšiny, ke které stěžovatel patří (neboť již od začátku azylového
řízení uvádí, že patří k národnostní menšině T .), nespadá pod výše uvedený pojem
pronásledování pro příslušnost k sociální skupině. Právě pronásledování z národnostních
důvodů bylo hlavním důvodem stěžovatelova odchodu z Vietnamu. Soud se dále
podle stěžovatele nevypořádal s důvody §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, tzn. zda
je Vietnam bezpečnou zemí původu a rovněž s definicí pronásledování podle §2 odst. 6
zákona o azylu. Rozhodnutí soudu je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel také zdůrazňuje, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci
a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Jeho rozhodnutí tak nevychází
ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Také napadá formální náležitosti správního rozhodnutí,
neboť z něj není patrné, čím se správní orgán při svém rozhodování řídil, tedy které
skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení
důkazů. Krajský soud pak postupoval nesprávně, když výše uvedená pochybení správního
orgánu vůbec nezkoumal. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelem uplatněné námitky tak lze podřadit pod důvody kasační stížnosti
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem, dále v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. - vady řízení před správním
orgánem spočívající v nedostatečném zjištění skutečného stavu věci správním orgánem,
když pro tyto vady měl soud správní rozhodnutí zrušit a v neposlední řadě v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. - nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 16. 11. 2000 požádal
stěžovatel o udělení azylu. Svůj návrh odůvodnil tím, že ve Vietnamu je komunistický režim
a obyčejný člověk tam nemá žádná práva. Poukázal na to, že ve Vietnamu pracoval jako
elektrikář a když odmítl účast na politických akcích, byl mu výrazně snížen plat.
Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení, stěžovatel uvedl,
že v roce 1989 přijel do České republiky. Zde si už zvykl a do Vietnamu se vracet nechce
kvůli komunistické straně, která tam vládne. Zopakoval, že ve Vietnamu po něm bylo
požadováno, aby vstoupil do komunistické strany a když odmítl, byl přeřazen na hůře placené
místo. Rovněž poukázal na problémy, které měl kvůli své národnosti – při obědě
a přestávkách se stával terčem posměchu a nadávek ze strany spolupracovníků. Stěžovatel
si nikomu nestěžoval, neboť se bál o své místo. V jiných případech potíže se svojí národností
neměl. Když se v roce 1989 naskytla možnost odjet za prací do tehdejšího Československa,
stěžovatel tak učinil. Pracoval nejprve na Slovensku, ale v roce 1992 mu byl zakázán pobyt.
V roce 1994 odjel do České republiky, kde pobýval na falešné doklady. V roce 1997 obdržel
správní vyhoštění, avšak v České republice nelegálně zůstal. Svůj pobyt zde se v listopadu
2000 rozhodl legalizovat tím, že požádá o azyl. Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2001 žalovaný
stěžovateli azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neudělil a rozhodl o tom,
že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Proti tomu
podal stěžovatel podle tehdy účinné právní úpravy rozklad, který však byl rozhodnutím
ministra vnitra ze dne 25. 9. 2002 zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. V zákonné
lhůtě podal stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí o rozkladu žalobu, ve které namítal,
že se do Vietnamu nechce vrátit proto, že chce žít v blízkosti svého nezletilého syna, kterého
má v České republice s českou občankou. Dalším důvodem, proč se do Vietnamu nechce
vrátit, je pronásledování z důvodů politických a kvůli příslušnosti k národnostní menšině,
neboť byl šikanován v zaměstnání.
Pokud stěžovatel namítá, že mu měl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu proto,
že je pronásledován z důvodů své ná rodnosti, případně azyl podle §14 zákona o azylu,
neboť má v České republice syna, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Pojem pronásledování je vymezen v §2 odst. 6 tohoto zákona tak, že jde
o ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v tomto ustanovení určeného
státu. Stěžovatel svoje „pronásledování“ spatřuje v tom, že se kvůli své národnosti stal terčem
urážek a posměchu ze strany spolupracovníků. Rovněž uvedl, že takové jednání
je ve Vietnamu činěno často částečně v žertu a částečně vážně a že si na chování svých
spolupracovníků nestěžoval. Nejvyšší správní soud v souladu se žalovaným i krajským
soudem nepovažuje takové „pronásledování“ za pronásledování ve smyslu zákona o azylu,
neboť nedosahuje zákonem požadované intenzity a rovněž nelze hovořit o tom, že by bylo
podporováno či trpěno úřady ve státě původu, neboť stěžovatel se o pomoc k příslušným
státním orgánům neobrátil. Žalovaný a krajský soud tak postupovaly v souladu se zákonem,
když důvody jím uváděné neshledaly azylově relevantními.
V této souvislosti stěžovatel dále upozorňuje, že se správní orgán ani soud
dostatečným způsobem nevypořádaly s definicí „příslušnosti k sociální skupině“. Pokud
se tak nestalo, není možné s jistotou uzavřít, zda omezování a ponižování stěžovatele kvůli
jeho národnosti nespadá pod výše uvedený pojem pronásledování pro příslušnost k sociální
skupině. Ani s touto stěžovatelovou domněnkou však nelze souhlasit. Jak již je uvedeno výše,
stěžovatel opakovaně namítal, že je „pronásledován“ svými spolupracovníky pro svoji
národnost. Přitom možnost pronásledování z důvodu národnosti, případně odůvodněný strach
z takového pronásledování, výslovně zmiňuje §12 zákona o azylu a právě tato možnost
pronásledování pak byla žalovaným i krajským soudem zkoumána. Pro posouzení azylových
důvodů stěžovatelem uplatněných, tak nebylo třeba se definicí „příslušnosti k sociální
skupině“ vůbec zabývat, neboť stěžovatel netvrdil, že by byl příslušníkem nějaké
pronásledované sociální skupiny a že právě pro tuto příslušnost i jemu hrozilo pronásledování.
Jen pro úplnost lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
sp. zn. 5 Azs 187/2004,ve kterém soud uvedl, že zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité
sociální skupině“ dále nerozvádí, tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bod 2 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence) a ani tam není upřesněn.
Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů, jeden
představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade
důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní, že by se jí neměl být
nucen vzdát, totiž vrozená (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelná z jiných
důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina
rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje,
zda skupina je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti
vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam,
kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená či pro lidskou
důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Určitá sociální skupina
je tedy skupina osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto
společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu
nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob;
riziko pronásledování tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti
poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). Není pak zapotřebí, aby se
členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu.
Pokud jde o tvrzené vady řízení před správním orgánem, lze obecně uvést,
že je povinností správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z §3
správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené
a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující
pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů
žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí.
Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody,
pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno. Namítá-li stěžovatel, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit.
Jak vyplynulo ze správního spisu žalovaný dostatečně zjistil skutečný stav věci a to jak
z výpovědi stěžovatele při pohovoru tak ze samotné žádosti o azyl. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu jsou tato zjištění řádným podkladem pro to, aby v dané věci mohl
rozhodnout. Svoje rozhodnutí také dostatečným způsobem odůvodnil, není tedy důvodná
námitka stěžovatele, že se žalovaný omezil jen na obecné konstatování, že stěžovateli nehrozí
ve Vietnamu žádné pronásledování. Nejvyšší správní soud tak nezjistil ani naplnění tvrzeného
kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Co se týká možnosti udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu, tak je třeba uvést, že jeho udělení je zcela věcí volné
úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl
tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech.
Soudu tak nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem a nedopustil se správní libovůle. V daném
případě Nejvyšší správní soud taková porušení správního orgánu neshledal. Napadený
rozsudek tak netrpí nezákonností ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel také namítá formální nedostatky rozhodnutí správního orgánu.
Touto jeho námitkou se však soud s poukazem na §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat,
neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač ta učinit mohl. Zcela
nedůvodná je tak námitka stěžovatele, že krajský soud postupoval nesprávně, když se výše
uvedeným pochybením správního orgánu vůbec nezabýval, neboť s ohledem na §75 odst. 2
s. ř. s. nelze vyčítat krajskému soudu, že nezkoumal něco, co stěžovatel v žalobě nepožadoval.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že se krajský soud nesprávně vypořádal se všemi
skutečnostmi, které vyšly najevo v průběhu správního i soudního řízení, tak ani tato jeho
námitka není důvodná. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že Krajský soud
v Ostravě přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.),
namítaná porušení zákona nezjistil a naopak se ztotožnil se žalovaným v tom, že stěžovatel
nenaplnil žádný z důvodů pro udělení azylu. Krajský soud se tak dostatečným způsobem
vypořádal s žalobními námitkami a svůj právní názor také řádně odůvodnil. Rovněž
je zde podrobně rozveden pojem pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.
K námitce, že se krajský soud nevypořádal s důvody §2 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, tzn. zda je Vietnam bezpečnou zemí původu, Nejvyšší správní soud uvádí,
že k posouzení nesplnění důvodů pro udělení azylu zcela postačuje, jestliže správní orgán
a následně i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatel nebyl pronásledován z důvodů
uvedených v §12 a násl. zákona o azylu. Okolnost, zda je Vietnam bezpečnou zemí původu ,
by správní orgán byl povinen zkoumat, pokud by rozhodoval o zamítnutí žádosti o udělení
azylu podle §16 odst. 1 písm. e) zákona azylu, což se v daném případě nestalo. Ani v tomto
směru tak není napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Žádný ze stěžovatelem uplatněných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu