ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.325.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: R. M.,
zastoupeného JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Starobrněnská 13,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 2. 2004, čj. 56 Az 67/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Evy Poláčkové se určuje částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 7. 2003,
čj. OAM-822/LE-L12-PA01-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) ve znění
pozdějších předpisů. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce
nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Konkrétně uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se interpretace čl. 10 Ústavy České republiky a z něj vyplývající bezprostřední závaznosti
čl. 3 a 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Rozhodnutí krajského soudu považuje
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se soud v odůvodnění nevypořádal
se všemi argumenty uvedenými v žalobě. Namítá, že žalovaný pochybil, když ve správním
řízení neposoudil, zda nejsou v případě stěžovatele splněny podmínky pro vyslovení
překážek vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Tím došlo k porušení
mezinárodně-právních závazků České republiky, neboť zmíněné ustanovení zakotvuje
závazky obsažené primárně v mezinárodních smlouvách. Odkazuje na čl. 33 odst. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, který obsahuje zákaz vyhoštění a navracení (non-
refoulement). Tento článek ukládá žalovanému povinnost posoudit, zda by žadateli o azyl
nehrozilo v případě návratu do země původu nebezpečí na životě či osobní svobodě
na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě
či politického přesvědčení, a to bez ohledu na tvrzení subjektivních obav. Domnívá
se, že pokud se nedopustil žádného trestného činu, nemůže být považován
za nebezpečného pro Českou republiku a nelze tak aplikovat odst. 2 shora uvedeného
ustanovení úmluvy. Rovněž poukazuje na skutečnost, že mu bylo uděleno správní
vyhoštění. Poté, co bude azylové řízení ukončeno, dojde k exekuci rozhodnutí o správním
vyhoštění a k porušení principu „non-refoulement“. Obdobně lze aplikovat i čl. 3 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, který stanoví
smluvním stranám úmluvy zákaz vypovědět, vrátit či vydat osobu jinému státu,
jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí hrozilo nebezpečí mučení. Žalovaný
tak měl povinnost před vydáním rozhodnutí o azylu zkoumat, zda stěžovateli na Ukrajině
nehrozí mučení. Tuto námitku uplatnil již v žalobě, avšak krajský soud
se k ní v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil. Odvolává se na čl. 65 a čl. 43 Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě roce 1992. V závěru kasační stížnosti
žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Vzhledem k uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek Krajského soudu v Praze, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Žalovaný i ve věci řízení o podané kasační stížnosti plně odkazuje na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení a uvádí,
že s rozsudkem soudu plně souhlasí. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému považuje
kasační stížnost stěžovatele za nedůvodnou, a stejně tak i návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud pochybil, když se nezabýval jeho žalobní
námitkou, zda nejsou v případě stěžovatele splněny podmínky pro vyslove ní překážek
vycestování podle ustanovení §91 je třeba mu dát za pravdu; avšak toto pochybení
nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, protože, jak bylo konstatováno v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, čj. 5 Azs 230/2004 - 45 „Správní orgán není
povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Pouze v případě udělení či neudělení azylu
v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve sm yslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování.
Stěžovatel má pravdu ve svém tvrzení o nezpochybnitelné aplikační přednosti
mezinárodních smluv zahrnutých do vymezení článku 10 Ústavy, podle něhož „vyhlášené
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije
se mezinárodní smlouva.“ Není sporu ani o tom, že takovou mezinárodní smlouvou mající
tuto aplikační přednost je i Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951
a k ní se vážící Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967, jež byly
publikovány pod č. 208/1993 Sb. Podle článku 33 odst. 1 této Ženevské úmluvy pak platí:
„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí,
ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“ Stěžovatel má pravdu
i v tom, že tato zásada označovaná jako „non-refoulement“, našla podle důvodové zprávy
k ustanovení §90 původního návrhu zákona o azylu (jenž nakonec v podobě publikované
ve Sbírce zákonů získal číslo 91), svůj odraz právě v tomto ustanovení.
Z těchto skutečností stěžovatel správně odvodil, že pokud by se v konkrétním
případě dostala do rozporu aplikace §91 zákona o azylu a aplikace, která by vyplynula
z čl. 33 Ženevské úmluvy, musela by být podle čl. 10 Ústavy použita přímo a přednostně
Ženevská úmluva. Pokud by tedy hrozilo vyhoštění osoby, u níž by nebyla zkoumána
přítomnost překážky vycestování podle §91 zákona o azylu; jednalo by se však přitom
o uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, kterému by hrozily neblahé následky zakotvené
v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, musela by být přednostně aplikována Ženevská úmluva
a taková osoba by v konkrétním případě nesměla být vyhoštěna či jiným způsobem
vrácena, neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR rozpornému
ze své povahy i s čl. 1 odst. 2 Ústavy.
Dále se ovšem stěžovatel odchyluje od znění čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy
a to jej vede k chybnému závěru, že stát je povinen posoudit existenci okolností
uvedených v tomto ustanovení vždy u každého žadatele o azyl a že tak měl uč init
i u něj. Takový výklad opomíjí skutečnost, že toto ustanovení je vymezeno nejen skutkově
okolnostmi, jejichž nastání hrozí v případě navrácení či vyhoštění, ale je vymezeno
také osobně, protože se vztahuje pouze na uprchlíky. Nelze přitom tvrdit, že u prchlíkem
je automaticky každý žadatel o azyl. Zatímco status žadatele o azyl je dán především
volním aktem konkrétní osoby, která se rozhodne o azyl požádat, a status azylanta,
tedy osoby, jíž byl azyl státem udělen, je dán především volním aktem státu, jak se odráží
v zákonné úpravě azylu a realizaci této úpravy orgány veřejné moci; status uprchlíka
je dán objektivním stavem, který může být státem již pouze rozpoznán a deklarován.
Státy, které jsou signatáři Ženevské úmluvy, jsou pak zavázány k tomu, aby tento status
uznaly u těch osob, které spadají pod vymezení definice uprchlíka, která je obsažena
v čl. 1 písm. A odst. 2 této Úmluvy. Podle tohoto ustanovení, v jeho znění po zmírnění
definičních podmínek zakotveném Protokolem z roku 1967, je uprchlíkem osoba,
která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových,
náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstv ám
nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným
obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
Stěžovatel se proto mýlí, pokud považuje tuto definici za irelevantní pro shledání
překážky vycestování poukazem na objektivní povahu hrozeb obsažených v čl. 33 odst. 1
Ženevské úmluvy v kontrastu s možností subjektivního pocitu těchto hrozeb obsaženou
v tomto definičním ustanovení. Smyslem Ženevské úm luvy jako celku je zakotvit
pro uprchlíky určitá práva, ostatně i podle preambule k této úmluvě je jedním
z jejích smyslů „zajistit uprchlíkům co největší možnost užívat těchto základních práv a svobod“.
Mezi tato práva nepatří sice právo na udělení azylu, patří mezi ně však právo na uplatnění
„non-refoulement“, i to se však vztahuje právě a pouze na uprchlíky ve smyslu výše
citované definice. Je sice pravda, že si lze představit situace, kdy i osoba, jejíž žádost o azyl
bude zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle některého z písmen §16 odst. 1 českého
zákona o azylu, bude moci být označena za uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy,
v nyní posuzovaném případě tomu tak však zjevně není.
Zdejší soud není povolán k tomu, aby stavěl napevno, zda stěžovatel
je či není uprchlíkem ve smyslu definice Ženevské úmluvy, k takovému úsudku
a závazné deklaraci statusu uprchlíka již ostatně není zákonem povolán ani žalovaný;
tomuto soudu je však zcela zjevné, že stěžovatel opravdu během celého správního
a soudního řízení neuvedl nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem ve smyslu
této definice. Za takové situace, kdy stěžovatel neuváděl žádné důvody nasvědčující,
že by mohl být uprchlíkem (uváděl pouze rodinné problémy), žalovaný nepochybil,
pokud se nezabýval možností, že by jím být mohl a tedy, že by se na něj mohla vztahovat
Ženevská úmluva včetně svého čl. 33 odst. 1 a že by mohlo protiřečit mezinárodním
závazkům České republiky vyplývajícím z této úmluvy vydat jej zpět do jeho země
původu. Nic navíc nenaznačovalo ani tomu, že by stěžovatel po svém návratu
mohl být vystaven skutečnostem uvedeným v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy
a přezkoumání jeho situace pohledem tohoto ustanovení by tak bylo zjevně nadbytečné
a žalovaný postupoval správně, pokud se ke shledání překážky vycestování,
jež je odrazem tohoto ustanovení v českém vnitrostátním právu, nijak nevyjadřoval.
Lze se tak sice ztotožnit s názorem o aplikační přednosti čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy
před ustanovením §91 zákona o azylu, pokud by došlo k jejich rozporu, nicméně
pokud je zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem, typicky proto,
že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování,
není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Ženevské
úmluvy nedopadá.
Ke stížnostní námitce stěžovatele, kterou se odvolává na čl. 65 a čl. 43 Příručky
postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíkům, nemůže Nejvyšší správní
soud s ohledem na dikci ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neboť tuto námitku
stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo ji uplatnit v řízení
před krajským soudem.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal
naplnění namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora – v souzené věci nebyly shledány vady řízení
před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud
měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání
kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1x 1 000 Kč za jeden úkon
právní služby – převzetí a příprava věci a dále 1x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu