ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.329.2004
sp. zn. 2 Azs 329/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R.D.,
zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Roubalem, se sídlem Čs. legií 172/I, Klatovy, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2004,
sp. zn. 24 Az 2106/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 9. 2003,
č. j. OAM-4528/VL-11-11-2003, o zamítnutí jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nedostatečnou oporu rozhodnutí ve spise a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že důvody jeho žádosti o azyl byly
výlučně ekonomické povahy. Připomíná, že na něj byl vyvíjen nátlak, v němž pociťoval
ohrožení života, v souvislosti s vymáháním dlužné částky, kterou byl povinen zaplatit z titulu
náhrady škody na osobním vozidle. Stěžovatel považuje za zjevné, že stát tolerující takový
postup vůči osobám, které nemají dostatek peněz na úhradu svých závazků, porušuje jejich
základní práva a právě z tohoto pohledu měla být jeho žádost o azyl i následná žaloba
posouzena, jeho tvrzení měla být podřazena pod některý z důvodů uvedených v zákoně
o azylu a azyl mu měl být udělen.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření připomíná, že stěžovatelova adresa uvedená v kasační
stížnosti je již neaktuální, neboť stěžovatel odešel z pobytového střediska neznámo kam.
Dále pouze odkazuje na obsah správního spisu a připomíná, že krajský soud neshledal
v jeho postupu nezákonnost. Proto žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta
jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 10. 9. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že stěžovatel poškodil při jízdě s traktorem osobní automobil,
jehož majitel po něm následně požadoval náhradu škody. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
nedisponoval potřebnou částkou, odjel do ČR, aby si na ni vydělal. Protože mu policie
následně udělila správní vyhoštění, požádal zde o azyl. Totéž vyplývá i z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 15. 9. 2003.
I z tohoto pohovoru vyplývá, že do ČR přijel pouze vydělat peníze na náhradu škody,
neboť na Ukrajině by tolik peněz nevydělal. Uvedl také, že k předmětné nehodě nevolali
policii, neboť se s majitelem poškozeného automobilu dohodli na náhradě škody a policejní
asistence tudíž nebyla potřebná. V případě návratu na Ukrajinu se obával pouze toho,
že na něm bude majitel poškozeného auta vymáhat škodu, a to pravděpodobně i s pomocí
vyděračů.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím
ze dne 19. 9. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť shledal, že stěžovatel neuváděl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být pronásledován z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí
uvedl, že stěžovatel se pobytem v ČR snažil řešit své finanční problémy vzniklé v důsledku
autonehody a samotnou žádostí o azyl pak legalizovat svůj pobyt v ČR. Dále žalovaný
neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě
odůvodněnou obecnými výtkami proti nesplnění některých náležitostí azylového řízení
podle zákona o azylu a zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a námitkou, že dle svého
názoru splňoval podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, takže jeho žádost
o azyl neměla být zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona.
Krajský soud v Ostravě tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem,
když rekapituloval průběh správního řízení a zejména důvody, pro něž stěžovatel žádal o azyl,
a shledal, že ve správním řízení nedošlo k porušení těch ustanovení správního řádu,
jež stěžovatel v obecné rovině namítal. Stejně tak se krajský soud ztotožnil se závěrem
žalovaného, že snahu vydělat si peníze k uhrazení škody na automobilu a legalizovat si pobyt
v ČR nelze podřadit pod důvody uváděné v §12 zákona o azylu, a proto bylo možno označit
stěžovatelovu žádost o azyl za zjevně nedůvodnou. Krajský soud tak nezjistil na straně
žalovaného žádné procesní pochybení a ztotožnil se i se zamítnutím stěžovatelovy žádosti
o azyl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Ze všech těchto důvodů krajský soud
posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel svou kasační stížnost opírá nejprve o tvrzení, že byl na Ukrajině
pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu, a proto neměla být jeho žádost o azyl
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) tohoto zákona.
Na tuto jeho námitku je nutno zareagovat připomenutím, že stěžovatel po celou dobu
správního řízení tvrdil, že odjel do ČR proto, aby si zde vydělal peníze na zaplacení škody
vzniklé při jím zaviněné dopravní nehodě. Pokud stěžovatel uváděl, že by byl pronásledován,
jednalo se pouze o tvrzenou hrozbu pronásledování ze strany věřitele, tedy majitele
poškozeného automobilu coby soukromé osoby. Státní orgány Ukrajiny nebyly
do stěžovatelových problémů díky jeho volbě nevolat k havárii tvořící počátek stěžovatelova
příběhu nijak zapojeny. Nejvyšší správní soud proto stěžovatelova tvrzení zvážil a dospěl
k závěru, že nemohou narušit žalovaným aplikovanou a krajským soudem schválenou právní
konstrukci, podle níž nebylo azylově relevantním pronásledováním, byl-li stěžovatel ve své
zemi původu vystaven hrozbě vydírání soukromými osobami a státní orgány mu neposkytly
ochranu, neboť se na ně ani neobrátil. Tento přístup byl ostatně vyřčen Nejvyšším správním
soudem i v rozsudku sp. zn. 4 Azs 7/2003 ze dne 27. 8. 2003 (nepublikováno),
na nějž žalovaný odkazuje. V tomto rozsudku bylo uvedeno: „Žádost o azyl, jejímiž jedinými
důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě
je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše,
pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice a po policejní
kontrole, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány
domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele
se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu a zejména se žalovaným v tom,
že stěžovatel neuváděl žádné skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů
pro poskytnutí azylu podle §12 zákona o azylu. K takovým žádostem o azyl přitom Nejvyšší
správní soud uvedl již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003
(nepublikováno): „Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.“
Jak vyplývá ze všech zde uvedených závěrů, patří stěžovatel do mocné skupiny
cizinců toužících pobývat v ČR z víceméně soukromých pohnutek, tedy osob spadajících
do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší
podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících spíše pod imaginární ochranu zákona
o azylu. Vzniká tak jakási disparita mezi těmito dvěma zákony v otázce přístupnosti
pro jednotlivé cizince, z níž plyne nevhodná nerovnováha ve struktuře cizinců,
kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, přičemž tato nerovnováha neúměrně
zatěžuje právě řízení azylové. Vzhledem k nemalému počtu lidí pocházejících z Ukrajiny
a jsoucích v podobné životní a následně i právní situaci jako stěžovatel, nezbývá
než předpokládat, že snad aktuální vnitropolitické změny na Ukrajině způsobí vychýlení
této nerovnováhy zpět k ekvilibriu, v němž se do r ežimů obou těchto zákonů budou dostávat
ve větší míře ti, kteří do nich skutečně patří.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci nebyla shledána
nedostatečná opora rozhodnutí ve spise ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající
v nesrozumitelnosti.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu