ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.336.2004
sp. zn. 2 Azs 336/2004 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce:
nezl. A. F., zastoupený matkou jako zákonnou zástupkyní: R. K., zastoupeného
Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Kra jského soudu v P lzni ze dne
16. 6. 2004, čj. 60 Az 240/2003 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 2003,
čj. OAM-4705/CU-09-K04-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli udělen azyl podle ustanovení §2, §13 odst. 1 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) a zároveň bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmíne k pro udělení azylu
a proto jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti zákonná zástupkyně stěžovatele uplatnila důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Předně namítá důvod uvedený
pod písm. a) citovaného ustanovení a tvrdí, že krajský soud, stejně jako žalovaný,
nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice zda je možno na případ žalobce
vztáhnout ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, tedy že žádost o udělení
azylu stěžovateli, byla podána důvodně. Stěžovatel především podával žádost o udělení
azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, neboť trpí vrozenou va dou
ledvin, kdy je bezprostředně od svého narození na území České republiky léčen; léčba
je poměrně komplikovaná. Zákonná zástupkyně stěžovatele uváděla zdravotní problémy
již v žádosti o udělení azylu, ale z důvodu jazykové bariéry patrně nedokázala pregnantně
popsat zdravotní potíže stěžovatele a nemožnost jeho léčení na Ukrajině. Tyto problémy
rovněž připomínala při pohovoru konaném před správním orgánem. V době konání
pohovoru ještě neměla všechny lékařské zprávy, aby je mohla správnímu orgánu
předložit; přikládá je ke kasační stížnosti. Má za to, že je naplněn i důvod uvedený
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., protože žalovaný nedostatečným způsobem provedl
dokazování, a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním
řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný nerespektoval situaci stěžovatele,
konkrétně že jako účastník řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů
o důvodech své žádosti o udělení azylu; krajský soud tuto skutečnost ponechal
zcela bez povšimnutí. Z důkazů, které správnímu orgánu předložila je zřejmé, že možnost
léčby stěžovatele na Ukrajině je téměř nemožná a že důvody podle §14 zákona o azylu
jsou na straně stěžovatele splněny. Naplnění důvodu uvedeného pod písmenem d)
cit. ustanovení spatřuje ve skutečnosti, že soud nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, zda správní řízení, předcházející podání žaloby, netrpělo procesní vadou.
Je přesvědčena, že i přes absenci tvrzení konkrétních skutkových důvodů pro svá tvrzení
o porušení procesních pravidel, měl soud přezkoumat napadené rozhodnutí a správní
řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se porušení
správního řádu dopustil minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl
dokazování ve věci. Rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení §47 odst. 3
správního řádu, neboť jeho odůvodnění je nedostatečné. S ohledem na tuto skutečnost
pak dovozuje, že řízení před správním orgánem trpí vadou, kterou nelze odstranit,
pročež je nutno toto řízení zopakovat. V závěru uvádí, že byla nesprávně posouzena
existence překážky vycestování, neboť v případě návratu stěžovatele do vlasti
mu bezpochyby hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Domnívá
se, že splňuje zákonné podmínky pro přizná ní překážek vycestování podle §91 zákona
o azylu, kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí nezabýval.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech část ech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza
zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu byl zákonnou zástupkyní stěžovatele podán 8. 9. 2003
a pohovor k důvodům návrhu byl proveden dne 8. 9. 2003 v pobytovém středisku Č. Ú.
V rámci návrhu a pohovoru zákonná zástupkyně stěžovatele uvedla , že o azyl žádá
protože se bojí o zdraví a život stěžovatele. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2003
stěžovateli azyl neudělil z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Po přezkoumání rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb. se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb.
mohlo ministerstvo udělit azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly
zjištěny důvody podle ustanovení §12.
Pokud jde o možnost udělení azylu z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona
č. 325/1999 Sb., v daném případě zákonná zástupkyně stěžovatele v průběhu správního
řízení vůbec netvrdila, že je stěžovatel v zemi svého původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod nebo že má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti či příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Nejvyšší správní soud rovněž nehledal naplnění důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je důvodem kasač ní
stížnosti tvrzená nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsudek krajského soudu
je v prvé řadě srozumitelný, neboť z jeho výroku lze dobře zjistit, v jaké věci a jak soud
rozhodl, tj. že žalobu zamítl, výrok rozhodnutí není vnitřně rozporný, z rozhodnutí
je možné rozeznat, co je výrok a co je odůvodnění a kdo byl účastníkem řízení.
Při posouzení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů vyšel Nejvyšší
správní soud ze své konstantní judikatury, z níž vyplývá, že nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, přičemž
se musí jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud o pírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel roz hodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
a nebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Kasační
stížností napadený rozsudek však v daném případě netrpí nedostatkem důvodů,
když z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké skutečnosti krajský soud své rozhodnutí
opřel a z jakých právních úvah přitom vycházel. Pokud jde o třetí důvod uvedený
v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. existenci jiné vady v řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, za jeho naplnění
nelze považovat tvrzení stěžovatele, že krajský soud měl posoudit napadené rozhodnutí
a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Stěžovatel
uvádí, že žalovaný správní orgán nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci
a že jeho rozhodnutí neodpovídá ust. §47 odst. 3 správního řádu, neboť považuje
za nedostatečné jeho odůvodnění. Takto formulovaná námitka však spadá pod důvod
kasační stížnosti uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Námitce, že žalovaný provedl
nedostatečným způsobem dokazování ve věci, Nejvyšší správní soud přitom nepřisvědčil,
protože tuto námitku stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Taktéž druhá zde uvedená výhrada zákonné zástupkyně stěžovatele,
kterou se odvolává na skutečnost, že mělo být přihlédnuto ke zdravotním problémům
stěžovatele, byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti, aniž by byla uplatněna v průběhu
soudního jednání před krajským soudem, který by se musel s takovou námitkou
v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádat. Proto Nejvyšší správní soud s ohledem
na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. k těmto dvěma námitkám soud nemohl přihlédnout.
Stěžovatel rovněž uvádí, že byla nesprávně posouzena existence překážky
vycestování, neboť v případě jeho návratu do vlasti, mu bezpochyby hrozí nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, a je tak důvod pro vyslovení překážky
vycestovaní ve smyslu zákona o azylu. Ani k této námitce stěžovatele Nejvyšší
správní soud již s ohledem na dikci ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl přihlédnout,
neboť ke skutečnostem uplatněným po vydání napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní
soud nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud
v Plzni nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proto kasační stížnost
proti napadenému rozsudku podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní
orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující
rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákla dů řízení
nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně 29. dubna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu