ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.352.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: K. P.,
zastoupené advokátkou JUDr. Alenou Mrlinovou, se sídlem Výškovická 122,
Ostrava - Zábřeh, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 9. 7. 2004, sp. zn. 24 Az 1277/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 5. 3. 2003, č. j. OAM-1437/AŘ-2001, kterým byl zamítnut
rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 6. 2001,
č. j. OAM-3916/VL-11-HA08-2001, o zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že se krajský soud nevypořádal řádně
s žalobními námitkami. V jejím případě byly údajně splněny zákonné podmínky pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Stěžovatelka připomíná, že po odchodu manžela, který měl potíže
s mafií, z Ukrajiny byla pronásledována, obávala se psychických útoků, a proto opustila
svou vlast. Polskem pouze projížděla a ani zde nevystoupila z autobusu, když chtěla žít
s manželem v ČR a zde požádat o azyl.
Z těchto důvodů stěžovatelka považuje napadený rozsudek krajského soudu
za nezákonný a požaduje jeho zrušení a v doplnění kasační stížnosti dále žádá o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 29. 4. 2001 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že stěžovatelka Ukrajinu opustila z ekonomických důvodů.
Uvedla také, že její manžel měl problémy s mafií a po ní mafie chtěla, aby prozradila,
kde se manžel schovává, jinak jí bylo vyhrožováno, že ji odvezou do lesa. Na policii nebyla
a raději odjela z Ukrajiny. Do ČR přicestovala autobusem přes Polsko. Totéž vyplývá
i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
12. 6. 2001. I z tohoto pohovoru vyplývá, že stěžovatelka opustila Ukrajinu po výhrůžkách
mafie, která od ní chtěla zjistit, kde se ukrývá její manžel. Do ČR přijela v roce 1998,
pak se vrátila na Ukrajinu a v roce 2001 přicestovala autobusem přes Polsko znovu do ČR.
Autobus stál jen na hraničních přechodech. O azyl v Polsku stěžovatelka nicméně nepožádala,
neboť cestovala za svým manželem, který bydlí v ČR. O azyl v ČR požádala
poté, co jí vypršela platnost turistického víza. Na Ukrajinu se nechtěla vrátit, neboť se obávala
mafie.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím
ze dne 28. 6. 2001 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Žalovaný v tomto zamítnutí uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo požádat o azyl již v Polsku,
když přes ně cestovala do ČR, přičemž Polsko je nutno shledat ve vztahu ke stěžovatelce třetí
bezpečnou zemí ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu, jak žalovaný zjistil z dokumentů
vztahujících se k zacházení se žadateli o azyl v Polsku a k lidskoprávní situaci v této zemi
obecně. Nelze přitom tvrdit, že by stěžovatelka Polskem pouze projížděla ve smyslu
tehdejšího znění ustanovení §2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a žalovaný neshledal
ani překážku vycestování podle jeho §91. Dále žalovaný nekonstatoval ani podmínky
umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a nebyla shledána ani přítomnost
překážky vycestování, proto žádost stěžovatelky zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, v němž se omezila na nesouhlas
s tímto rozhodnutím. Také tento rozklad byl zamítnut, a to výše označeným rozhodnutím
ministra vnitra ze dne 5. 3. 2003. V tomto rozhodnutí ministr vnitra shledal, že žalovaný
dostatečně zdůvodnil, proč byla stěžovatelčina žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, a ministr vnitra se s tímto zdůvodněním ztotožnil. Stěžovatelka měla možnost
požádat o azyl již v Polsku, když se s polskými státními orgány bezesporu setkala při hraniční
kontrole. O udělení azylu podle §13 zákona o azylu stěžovatelka nepožádala, během celého
řízení se nevyskytla žádná okolnost nasvědčující přítomnosti překážky vycestování podle
jeho §91 a nebyl ani důvod pro případné využití jeho §14.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě. V této žalobě namítala v obecné rovině nesplnění některých náležitostí správního
řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a také uvedla, že se domnívá, že nebyly
dány podmínky pro zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu a že naopak splňovala podmínky pro přiznání azylu podle
§12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona.
Krajský soud v Ostravě tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V tomto rozsudku
soud uvedl, že se stěžovatelka minimálně při celních kontrolách dostala do kontaktu
se státními orgány Polska, a proto zde mohla požádat o azyl, když Polsko je pro ni nutno
považovat za bezpečnou třetí zemi, takže žalovaný postupoval správně, když její žádost o azyl
zamítl podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dále krajský soud neshledal stěžovatelkou
tvrzená pochybení ve smyslu dodržení zákonných limitů pro správní řízení. Odmítl se zabývat
otázkou překážky vycestování, když uvedl, že při zamítání žádosti o azyl pro zjevnou
nedůvodnost jsou výroky podle §13, §14 a §91 zákona o azylu již nadbytečné, neboť mají
být použity pouze tehdy, kdy je o žádosti o azyl rozhodováno podle §12 tohoto zákona.
Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem
napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Stěžovatelka opírá svou kasační stížnost zejména o námitku, že dle svého
názoru splňuje podmínky §12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování.
V posouzení této otázky je nutno uvést, že neopodstatněnost přezkoumání překážky
vycestování je dána již tím, že stěžovatelka v průběhu celého řízení ani následně během řízení
soudního netvrdila nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se na ní vztahovalo ustanovení
§91 zákona o azylu, které pro shledání překážky vycestování vyžaduje hrozbu toho, aby byl
žadatel o azyl „nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu
jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví
trest smrti.“
Ke vztahu §16 zákona o azylu a jeho §91 je třeba resumovat závěry obsažené
v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu tak, že zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné podle §16 tohoto zákona obvykle pojmově vylučuje shledání
překážky vycestování, jak bylo ve vztahu k §16 odst. 1 písm. g) tohoto zákona vysloveno
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004
(publ. pod č. 409/2004 Sb. NSS). Ve vztahu k ostatním písmenům §16 odst. 1 zákona o azylu
lze pak toto pravidlo přiměřeně aplikovat zejména tehdy, kdy žadatel o azyl neuvádí nic,
co by nasvědčovalo tomu, že v případě návratu do země původu bude vystaven hrozbám
popsaným v §91 zákona o azylu. Stěžovatelka přitom na žádné takové skutečnosti obsažené
v tomto ustanovení nepoukazovala.
Tím méně pak lze uvažovat o přezkoumávání napadeného správního rozhodnutí
pohledem §12 zákona o azylu. Takový přezkum je totiž ve vztahu k rozhodnutí podle
§16 odst. 1 písm. e) vyloučen již samotnou systematikou zákona o azylu. V tomto smyslu
se ke vztahu těchto dvou ustanovení již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku
ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 7 Azs 124/2004 (publ. pod č. 349/2004 Sb. NSS), kde uvedl:
„Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit
nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Pokud podmínky
vymezené v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, jsou splněny, není namístě zkoumat případnou existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, protože udělení azylu je za takové
situace vyloučeno.“ Nejvyšší správní soud veden principem respektování své judikatury
nemůže než vycházet z tohoto stanoviska a odmítnout také tuto stěžovatelčinu námitku,
vztáhnutelnou jistě na ustanovení §12 zákona o azylu jako celek.
Stěžovatelka dále poukazuje na hrozby, jimž byla na Ukrajině vystavena, stejně
jako na fakt, že Polskem pouze projížděla, čímž zpochybňuje správnost aplikace §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu provedené žalovaným, ministrem vnitra a krajským soudem.
K použití předmětného ustanovení zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno,
že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí
země obsahuje ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se takovouto zemí
rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního
občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území
a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle
mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
K výkladu tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku
ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 2 Azs 5/2003 (publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS), na nějž odkazuje
správně i krajský soud a kde zdejší soud uvedl, vykládaje pojem „projíždí třetí bezpečnou
zemí“, který již v současné podobě zákona o azylu není po novele zákona o azylu zákonem
č. 2/2002 Sb. účinným od 1. 2. 2002 obsažen, byl ovšem v daném zákoně v době rozhodování
žalovaného: „Pojem „projíždí“ příslušnou zemí ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v původním znění je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu
podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl
požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve
a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla
tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 citovaného zákona. Rozhodujícím kritériem
pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost,
zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní
právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu,
nikoliv však právem vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.“
V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatelka tato zjištění nezpochybňuje, naopak
vyplývají z jejích tvrzení uvedených při pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu), že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem, jedoucím
z Ukrajiny do ČR přes Polsko, přičemž byla podrobena kontrolám na polských hranicích.
Stěžovatelka tedy mohla požádat o azyl při tomto kontaktu s pohraničními orgány. Navíc
sama v pohovoru výslovně uvedla, že jí nic nebránilo požádat o azyl již v Polsku
a pro Českou republiku se rozhodla proto, že zde již pobývá její manžel. Je tedy zřejmé,
že stěžovatelka měla reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí
zemi ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
a že proto žalovaný nikterak nepochybil, když shledal její žádost o udělení azylu zjevně
nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení; tím spíše nepochybil ve světle kasačních
důvodů krajský soud, když rozhodnutí žalovaného k žalobě nezrušil.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady řízení
spočívající v tom, že by skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu ve spisech.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu