ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.371.2004
sp. zn. 2 Azs 371/2004 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
I. N., zastoupená Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Hradec Králové,
Velké náměstí 135, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 29. 7. 2004 ,č. j. 52 Az 23/2004 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
10.8. 2002, č. j. OAM-3530/VL-16-12-TZ-2002. Tímto rozhodnutím byla podle §16 odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, zamítnuta její žádost o udělení azylu
a současně rozhodnuto, že se jí neuděluje azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
a že se na ni nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Soud v rozsudku
vyšel z názoru, že stěžovatelka do České republiky přicestovala přes Polsko, které splňuje
podmínky třetí bezpečné země a zejména poukázal na právní úpravu cizinecké problematiky
v této zemi a na znění readmisní dohody uzavřené mezi Českou republikou a Polskem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně stěžovatelka namítá, že soud nebyl oprávněn aplikovat polský právní řád
na věc projednávanou před českým soudem a už vůbec ne na základě vlastní znalosti,
ale jedině dokazováním, přičemž by to měl být žalovaný, koho povinnost prokázání polského
práva stíhá. Z dikce §121 o. s. ř. nelze dovodit, že by český soud nebyl povinen prokazovat
cizí právo; naopak, bez ohledu na vlastní znalost tohoto cizího práva, z tohoto ustanovení
plyne jen vyloučení z dokazování ohledně předpisů uveřejněných ve Sbírce zákonů
České republiky. Právo cizího státu je natolik rozsáhlé, že znalost izolované skupiny právních
norem soudem nemůže postačovat ke kvalifikovanému rozhodnutí o právech a povinnostech
účastníka řízení na základě polské právní úpravy.
Stěžovatelka poukazuje na to, že soud sám v rozsudku konstatoval nedostatečná
skutková zjištění správním orgánem, ovšem uzavřel, že neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.
S tímto závěrem nesouhlasí, zejména když z gramatického výkladu §103 odst. 1 písm. b)
vyplývá, že není podstatné, zda vlivem porušení procesních předpisů správním orgánem
k nezákonnosti skutečně došlo, ale zda k nezákonnosti, byť jen hypoteticky, dojít mohlo.
Žalovaný v daném případě vycházel z neúčinných právních předpisů Polské republiky,
tedy v době rozhodování nevěděl, jaké je platné polské právo. Není rozhodné,
že ve skutečnosti bylo pro účastníka řízení příznivější, rozhodné je, že správní orgán
se dovolával práva neplatného. Mimo to je i nadále sporné, zda skutečně platná právní úprava
pro stěžovatelku je či není příznivější, neboť o něm dokazování vedeno nebylo. Z těchto
důvodů měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Dále stěžovatelka upozorňuje na závažnou vadu rozhodnutí žalovaného znamenající
porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí nemá náležitosti
stanovené v §46 a §47 správního řádu, neboť není podepsáno osobou k tomu oprávněnou.
Nedostatek podpisu není opravitelnou chybou a nemůže být nahrazen podpisem osoby jiné,
blíže neidentifikovatelné. Správní řád na rozdíl od občanského soudního řádu vyžaduje
doručení originálu rozhodnutí, tedy se všemi náležitostmi. Rozhodnutí nepodepsané
je rozhodnutím nicotným a tím byl soud povinen se zabývat bez ohledu na žalobní námitky.
Za dostatečné nelze považovat ani pokud je řádně podepsané rozhodnutí založeno
ve správním spise. Projev vůle správního orgánu vůči účastníkovi je naplněn právě tím,
že je mu doručeno řádné rozhodnutí, jinak je narušena jeho právní jistota. Důsledkem
doručení stejnopisu podepsaného blíže neidentifikovatelnou osobou „za správnost“
pak je pochybnost o tom, kdo ve věci rozhodoval a zda to nebyla osoba,
vůči níž by stěžovatelka mohla vznést námitku podjatosti, např. tehdy, pokud by tatáž osoba
v dalším řízení rozhodovala jako soudce. Přitom není nutné, aby k naplnění této obavy
skutečně došlo. Stálé a opakované porušování zákona žalovaným narušuje vnímání
České republiky jako právního státu.
Stěžovatelka je dále přesvědčena o tom, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno
podepsanou osobou v azylovém středisku, nikoliv v Praze, jak je v záhlaví rozhodnutí
uvedeno. Časový odstup mezi vydáním rozhodnutí a jeho předáním stěžovatelce v azylovém
středisku je natolik malé, že je vylou čeno, aby rozhodnutí bylo z azylového tábora doručeno
k podpisu do Prahy řediteli odboru azylové a migrační politiky a zase vráceno na azylové
středisko. Tomu nasvědčuje skutečnost, že rozhodnutí jsou vždy účastníkům doručována
jen s podpisem za správnost a pouze rozhodnutí ve spise založená jsou opatřena podpisem
oprávněné osoby. Z toho plyne, že ve chvíli, kdy je rozhodnutí doručeno účastníkovi,
není ještě podepsáno osobou k tomu oprávněnou, a je tedy vydáno bez jejího vědomí.
Ani za situace elektronického doručování není pochybnost odstraněna, neboť spis v době
doručení rozhodnutí účastníkovi je v azylovém táboře. I z toho důvodu považuje stěžovatelka
rozhodnutí žalovaného za nicotné, a tuto nicotnost nelze zhojit následným zasláním spisu
do Prahy k doplnění rozhodnutí podepsaného oprávněnou osobou.
Krajský soud ke zřejmé nicotnosti nepřihlížel, proto je třeba napadený rozsudek
považovat za nepřezkoumatelný. Z těchto důvodů navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání odkladného účinku.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti především poukázal
na skutečnost, že stěžovatelka ve správním řízení ničeho nenamítala proti posouzení Polska
jako třetí bezpečné země a tudíž nemůže vytýkat vady skutkových zjištění správního orgánu
v tomto ohledu, a také to v žalobě neučinila. Stejně tak v řízení před soudem nezmínila
tvrzené nedostatky podpisu rozhodnutí a nedala tak soudu možnost se s tímto tvrzením
vypořádat. Upozorňuje, že žádost stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
ve vztahu k tomuto rozhodnutí bylo zjištění skutkového stavu dostatečné. Navrhuje
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Prvotní námitkou je námitka nicotnosti rozhodnutí žalovaného, ke které měl
podle stěžovatelky krajský soud přihlížet z moci úřední, tedy bez ohledu na to, že nebyla
namítána žalobou. Při důvodnosti této kasační námitky by se ostatní námitky staly
bezpředmětnými. K nicotnosti skutečně musí soud podle §76 odst. 2 s. ř. s. přihlížet i bez
návrhu, a jsou-li zjištěny vady nicotnost vyvolávající, musí tuto nicotnost rozsudkem vyslovit.
Není-li ovšem nicotnost namítána žalobou, musí být ze spisu zřejmá. Soud není
povinen důvody nicotnosti vyhledávat, není povinen provádět dokazování k tomu,
zda rozhodnutí zjevně bezvadné, netrpí vadami, pro které by mohlo být shledáno nicotným.
V daném případě je nicotnost stěžovatelkou spatřována v nedostatku podpisu rozhodnutí
osobou k tomu oprávněnou a dále v pochybnostech o tom, že rozhodnutí touto oprávněnou
osobou vůbec bylo vydáno (podepsáno) dříve, než bylo stěžovatelce doručeno.
K této námitce ze soudního a správního spisu vyplývá, že stěžovatelka v opravném
prostředku ze dne 16. 8. 2002 podaném proti rozhodnutí žalovaného prosila Vrchní soud
v Praze o podrobné projednání její žádosti o udělení statutu uprchlíka, neboť Ministerstvo
vnitra nedokázalo vniknout do podstaty jejího problému. Dále uvedla, že se nemůže vrátit
na Ukrajinu „v souvislosti s vysokou kriminální situací, ekonomickými problémy
a také osobními“. Opravný prostředek byl Vrchnímu soudu předložen žalovaným společně
s napadeným správním rozhodnutím, které je opatřeno podpisem ředitele odboru azylové
a migrační politiky PhDr. T. H.. Ve správním spise je založeno jedno rozhodnutí rovněž
jmenovaným podepsané a jedno rozhodnutí podepsané za správnost nečitelným podpisem.
Z protokolu o seznámení stěžovatelky s obsahem rozhodnutí není zřejmé, že stěžovatelce bylo
předáno rozhodnutí oprávněnou osobou nepodepsané. Stěžovatelka tedy v průběhu celého
soudního řízení z tohoto hlediska rozhodnutí žalovaného nezpochybnila a nelze vycházet ani
z jejího tvrzení, že se jedná o trvalou a neměnnou praxi žalovaného. Nejvyššímu správnímu
soudu je z úřední činnosti známo, že nedostatky podpisu rozhodnutí oprávněným
pracovníkem se v azylových věcech vyskytují, ovšem nikoliv ve všech případech. Krajský
soud tedy na základě žalobních námitek a obsahu soudního a správního spisu neměl důvodu
předpokládat, že vyhotovení rozhodnutí, které stěžovatelka obdržela, neobsahovalo náležitost
podpisu oprávněnou osobou ve smyslu §47 odst. 6 a §46 správního řádu a neměl důvod
zkoumat, zda proto není napadené rozhodnutí nicotným.
Stěžovatelka však dále zpochybňuje, že k podpisu rozhodnutí oprávněným
pracovníkem žalovaného nemohlo dojít před tím, než převzala rozhodnutí, a to z důvodu
nemožnosti přesílání spisu mezi azylovým střediskem a žalovaným. K tomu ze spisu plyne,
že poslední úkon před rozhodnutím byl v azylovém středisku proveden dne 7. 8. 2002,
rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 8. 2002 v Praze a předáno stěžovatelce bylo dne 15. 8. 2002
v azylovém středisku. Na základě těchto dat nemohl mít krajský soud, bez doložené žalobní
námitky, pochybnost o možnosti řádného vydání rozhodnutí se všemi náležitostmi
před jeho doručením stěžovatelce. Nelze proto vytýkat krajskému soudu, že nad rámec
žalobních námitek nezkoumal a nevyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného.
Pokud tato tvrzení stěžovatelka uvádí jako kasační námitku, pak je třeba znovu
zopakovat, že ani v kasačním řízení nebylo doloženo, že stěžovatelka obdržela rozhodnutí
nepodepsané pracovníkem žalovaného oprávněného k vydání rozhodnutí. Navíc k otázce
posouzení vady správního rozhodnutí spočívající v nedostatku podpisu oprávněnou osobou
Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že absence podpisu oprávněné osoby nahrazená
pouze otiskem úředního razítka a podpisem za odrážkou „za správnost“ nezakládá nicotnost,
ale může sama o sobě založit pouze jeho nezákonnost. Nezákonnost pak musí být žalobcem
namítána a soud váží její existenci a intenzitu. Nicotnost (neexistenci) správního aktu
způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že již vůbec nelze o správním aktu
hovořit. Může se jednat o vady spočívají například v rozhodování absolutně nekompetentním
orgánem, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady
zrušen, či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy. Vadu spočívající v nedostatku
podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí předaném účastníkovi řízení ovšem nelze
pokládat za natolik intenzivní, aby mohla založit přímo nicotnost tohoto rozhodnutí.
Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo být považováno například tehdy, kdyby se posléze
ukázalo, že absence podpisu oprávněné osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno
zcela bez jejího vědomí. Rovněž stěžovatelkou uváděné hrozby plynoucí potenciálně z tohoto
případného formálního pochybení žalovaného, například tvrzená možnost, že by ne zcela
čitelně podepsaná osoba rozhodovala v dalším řízení jako soudce, by byly zcela zásadní,
pokud by k nim opravdu došlo. Pak by mohly založit vadu rozsudku krajského soudu,
jež by byla oprávněně napadnutelná kasační stížností. V daném případě však naplnění takové
hrozby není tvrzeno. Závěrem k této argumentaci v námitce je třeba znovu zopakovat,
že tvrzení stěžovatelky o nedostatku podpisu na jí doručeném rozhodnutí nebylo doloženo,
stejně tak jako z ničeho neplyne nedostatek její právní jistoty o obsahu a významu
převzatého rozhodnut, proti němuž v zákonné lhůtě brojila opravným prostředkem.
Nad rámec (a jen pro posouzení závažnosti případného pochybení spočívajícího v nedostatku
podpisu na některých vyhotoveních rozhodnutí) lze podotknout, že sice současná právní
úprava náležitostí správního rozhodnutí předpokládá podpis oprávněné osoby na každém
jeho vyhotovení, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, vstupující v účinnost dne 1. 1. 2006
již v §69 odst. 1 upravuje možnost vyhotovení stejnopisu rozhodnutí s nahrazením podpisu
oprávněné úřední osoby doložkou „za správnost vyhotovení“.
Kasační tvrzení o nemožnosti řádného vydání rozhodnutí před jeho doručením
není potvrzeno obsahem správního spisu a je pouhou spekulací, o níž nelze opřít závěr
o nicotnosti správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nesprávnost posouzení právní otázky soudem stěžovatelka spatřuje v tom, že soud
činil závěry na základě vlastní znalosti polského práva a s tím spojuje i námitku nedostatku
skutkových zjištění žalovaného spočívající v rozhodování na základě neúčinných polských
předpisů, když tento nedostatek soud seznal, ale nepřihlédl k němu přesto, že mohl mít vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí.
K tomu ze spisu vyplývá, že stěžovatelka v žádosti o azyl uvedla, že se nechce vrátit
zpět na Ukrajinu, neboť jí bývalý manžel vzal syna a nechce jí ho půjčovat. Má nemocnou
matku a nemá možnost vydělat peníze. Do České republiky, kde chce pracovat, přicestovala
přes Polsko. Tyto důvody uvedla i ve vlastnoručně psané žádosti. Do protokolu o pohovoru
ze dne 7. 8. 2002 upřesnila, že na Ukrajině nemá práci, nemá tam kde žít. Jako důvod
odchodu z Ukrajiny uvedla výslovně, že jde o důvody ekonomické a navíc vyhrožování
ze strany manžela, pokud by požadovala, aby jejich syn žil s ní. Popsala cestu z Ukrajiny
přes Polsko, kde jí nic nebránilo požádat o azyl, ovšem nechtěla tam o něj žádat, protože tam
jako dítě žila 5 let a v České republice (kde již v minulosti pobývala 3 roky) se jí líbí více
a může tu vydělat peníze. Žalovaný rozhodnutím z 10. 8. 2002 její žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu s odůvodněním, že žadatelka přichází
ze stáru považovaného za třetí bezpečnou zemi. Při posouzení Polska hodnotil skutečnost
přistoupení Polska k Úmluvě o právním postavení uprchlíků z r. 1951 a Protokolu z r. 1967
a z cizineckého zákona platného v Polsku od 27. 12. 1997. Poukázal na úpravu azylového
řízení v Polsku zajišťující soudní přezkum a na skutečnost, že osoby vrácené do Polska
v rámci readmisního řízení mají možnost o azyl požádat. Pokud tedy žalovaný současně
neudělil žalobkyni azyl podle §13, 14 zákona o azylu, učinil tak nadbytečně,
jak již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud (srovnej např. rozhodnutí zveřejněné
pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Z uvedeného plyne, že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuváděla žádné
azylově relevantní důvody, což je nerozhodné, neboť za situace, kdy žadatel přichází
ze třetí bezpečné země, není třeba vůbec tvrzené důvody vážit. Tyto důvody také bylo možno
přezkoumávat soudem na základě žalobní námitky.
Podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze. Podle §2 odst. 2 zákona o azylu se bezpečnou
třetí zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby
bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval
před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení
uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení,
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stát není bezpečnou třetí zemí,
pokud na něj lze vztáhnout překážky vycestování podle §91. Nejvyšší správní
soud také již v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46 (zveřejněno
pod č. 18/2003 Sb. NSS) vyslovil, že subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou
ochranu před pronásledováním v zemi původu, nikoliv však právem vybrat si zemi
ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
Na splnění těchto předpokladů stálo rozhodnutí žalovaného, k tomu směřovalo
jím provedené dokazování. Stěžovatelka však opravným prostředkem nebrojila proti tomu,
že Polsko bylo nesprávně posouzeno jako třetí bezpečná země nebo že z něho nepřichází
nebo že se do něho bez nebezpečí pro svou osobu nemůže vrátit. Žádala jen o opětovné
posouzení svých věcných důvodů, v nichž spatřovala zřejmě důvody azylově relevantní.
Podle §76 odst. 2 s. ř. s. je soud povinen, ale i oprávněn zkoumat napadené
rozhodnutí v mezích žalobních důvodů. Krajský soud však, zřejmě v rámci úvahy
o přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, zkoumal důvody tohoto rozhodnutí; přičemž
přihlížel i ke skutečnosti, že nelze předpokládat dostatečnou znalost azylových předpisů
u žadatele o azyl a tedy předpokládat žalobní námitku konkrétně proti užité právní úpravě
směřující. Přitom označil veškerá skutková zjištění za dostatečná, pouze při hodnocení Polska
jako bezpečné země zmínil novelu polského cizineckého zákona účinnou již v době,
kdy žadatelka o azyl mohla podle žalovaného o azyl v Polsku žádat, a s tím, že je pro žadatele
příznivější, než byla právní úprava, podle níž situaci hodnotil žalovaný.
Stěžovatelka zde krajskému soudu vytýká nedostatek dokazování i způsob hodnocení
zjištěného nedostatku správního rozhodnutí.
Podle §77 odst. 2 s. ř. s. soud může zopakovat nebo doplnit důkazy, provedené
správním orgánem a toto dokazování se provádí podle odst. 1 téhož ustanovení při jednání.
Podrobnější úpravu dokazování soudní řád správní neobsahuje a podle §64 je třeba přiměřeně
vycházet z občanského soudního řádu. Podle §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti
obecně známé nebo soudu známé z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné
nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Krajský soud při argumentaci polskou
právní úpravou nevycházel z toho, že se jedná o právní předpis, který není třeba dokazovat,
ale že znalost právní úpravy azylového řízení vyplývá z jeho úřední činnosti, tedy že jde
o „skutečnost soudu známou z jeho činnosti“. Nelze jistě vyloučit u soudu rozhodujícího
ve věcech azylových znalost azylových předpisů země, přes kterou řada žadatelů o azyl
přichází. Otázkou je, zda tuto znalost lze podřadit pod skutečnosti soudu známé z jeho
činnosti, či zda touto cizí právní úpravou měl být proveden důkaz. Občanský soudní řád
vylučuje z dokazování právní předpisy České republiky řádně zveřejněné.
To však neznamená, že cizí právo je třeba dokazovat. Obecně právo nemůže být předmětem
dokazování v pravém slova smyslu, když v důkazním řízení se dokazují jen skutečnosti
účastníky tvrzené nebo v řízení jinak vyšlé najevo. Z toho plyne, že soud může znalost cizího
práva získat i jinak (k tomu srovnej komentář občanského soudního řádu 6. vydání
Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, C. H. Beck 2003). Nejvyšší správní soud je tak názoru,
že soud může užít znalost azylových předpisů jiné země jako skutečnost jemu známou
ze své činnosti. Pokud jde o správnost užitých předpisů, nevznáší stěžovatelka žádnou
námitku. Pochybení Nejvyšší správní soud neshledal ani v tom, jak krajský soud hodnotil
skutečnost, že důvody rozhodnutí žalovaného se opíraly mj. o právní úpravu azylového řízení
v Polsku neodpovídající rozhodné době. Krajský soud vycházel z názoru, že se jedná
o pochybení, ale že nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť pro hodnocení podmínek
vydaného rozhodnutí, tedy pro hodnocení Polska jako bezpečné země, nemá nová právní
úprava jiný význam, než úprava užitá správním orgánem (naopak nová právní úprava je pro
žadatele o azyl dokonce příznivější). Podle §78 odst. 1 s. ř. s. soud zruší rozhodnutí správního
orgánu je-li žaloba důvodná, a to v případě nezákonnosti rozhodnutí nebo vad řízení.
O důvodnosti žalobních námitek v daném případě vůbec mluvit nelze. Intenzita zjištěných vad
je na úvaze soudu, když jistě ne každé porušení zákonnosti či vada řízení musí nutně vést ke
zrušení správního rozhodnutí. Ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. považuje za důvod kasační
námitky vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgán pro nesrozumitelnost.
I zde je třeba poukázat na obsah žaloby vady tohoto druhu nezmiňující. K naplnění kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak dojít nemohlo, pokud by Nejvyšší správní soud
vážil možnost kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., způsob hodnocení není
vadou, která by činila napadený rozsudek nezákonným. Pokud jde o posouzení právní otázky
soudem, pak z již uvedeného rovněž plyne, že žalovaný podmínky pro zamítnutí žádosti podle
§16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu posoudil v souladu s podmínkami tohoto zákona. Nebylo
proto shledáno ani naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu