ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.373.2004
sp. zn. 2 Azs 373/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. C.,
zastoupený advokátkou JUDr. Barborou Kašparovou, se sídlem Revoluční 123/17, Liberec,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 59 Az 455/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasačn í stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 8. 2003,
č. j. OAM-1745/AŘ-2002, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 11. 2001, č. j. OAM-2839/VL-14-P16-2001, o zastavení řízení
o udělení azylu podle §25 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá, že skutková
podstata, z níž žalovaný ve svém zjištění vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť nebyl
přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci.
Stěžovatel uvádí, že se cítí být pronásledován z důvodu své příslušnosti k sociální
skupině ve smyslu §12 zákona o azylu, který blíže určuje jeho právo na poskytnutí azylu
podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Toto podle svého názoru uvedl již při pohovoru
před žalovaným, kde uvedl, že ze své země původu uprchl proto, že se odmítl podřídit
sociálním omezením v této zemi. Stěžovatel také uvádí, že jeho přináležitost k sociální
skupině, jíž je nutno rozumět skupinu osob podobného zázemí, obyčejů či společenského
postavení, činí jeho pobyt v zemi původu, či návrat do ní, pro něj nesnesitelným. Dále uvádí,
že své obavy z pronásledování sice v jednání se žalovaným neuplatnil dostatečně
jednoznačně, to však bylo dáno tím, že je nedokázal jasně vyjádřit, a proto je pouze obsáhl
do svého „příběhu“, což dále zdůvodňuje psychosociálním rozborem své osobnosti a svých
duchovních pohnutek. Uvádí také, že nelze tvrdit, že je nadále loajálním ke své zemi původu
pouze proto, že stále drží moldavský cestovní pas. Odmítá také, že by jeho motivy k odchodu
z Moldavska byly čistě ekonomické, naopak tvrdí, že za ekonomickými dopady na živobytí
se mohou skrývat složité děje politického pronásledování.
Konečně stěžovatel odkazuje na právní zásadu, podle níž důkazní břemeno sice leží
na osobě vznášející nárok, povinnost osvětlit některá fakta a iniciativa v tomto jednání však
leží částečně i na žalovaném, kterému se nezdařilo plně odstranit některé nejasnosti ve
výpovědi stěžovatele, když nepravdivá prohlášení nejsou sama o sobě důvodem pro odmítnutí
udělení azylu.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti. Nechápe
námitky právní zástupkyně ohledně pohovoru se stěžovatelem, neboť takový pohovor
se stěžovatelem vůbec učiněn nebyl, přestože k němu byl stěžovatel opakovaně vyzván,
ale nedostavil se. Další námitky se podle žalovaného vůbec nevztahují ke stěžovatelovu
případu. Stěžovatel při projevení úmyslu požádat o azyl uvedl, že jeho důvody jsou
ekonomické a je po něm jeho věřiteli požadováno zaplacení dluhu, povinnost platit dluhy
ovšem žalovaný označuje za běžnou občanskoprávní praxi. V dalším odkazuje žalovaný
na správní spis. Z těchto důvodů navrhuje, aby byla kasační stížnost takto zdůvodněná
zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 31. 3. 2001 na základě žádosti, v níž je jako
důvod uvedeno, že si stěžovatel v Moldavsku půjčil peníze na úrok a neměl je jak vrátit.
Proto přijel do ČR vydělat peníze, aby mohl dluh vrátit, jinak se nemůže vrátit,
neboť jej hledá věřitel.
Žalovaný řízení o této žádosti zastavil podle ustanovení §25 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu svým výše označeným rozhodnutím ze dne 5. 11. 2001, když konstatoval, že vyzval
stěžovatele, aby se dne 17. 10. 2001 dostavil k pohovoru za účelem objasnění důvodů svého
návrhu na zahájení říz ení o udělení azylu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel bez řádné
omluvy nedostavil, vyzval jej žalovaný znovu, aby se dostavil k pohovoru, jenž měl být
proveden dne 2. 11. 2001. Stěžovatel nedbal ani této výzvy, přestože byl o obou termínech
řádně vyrozuměn, a nedostál tak své povinnosti dostavit se na předvolání k pohovoru
vyplývající mu z ustanovení §23 odst. 2 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad odůvodněný tím, že si půjčil peníze
na úrok a nemůže je vrátit, proto prosil, aby mu bylo prodlouženo azylové řízení,
neboť se pro vysoké dluhy nemohl vrátit do vlasti. Rozklad byl zamítnut rozhodnutím
ministra vnitra ze dne 1. 8. 2003, kde ministr vnitra uvedl, že nenašel pochybení v postupu
správního orgánu prvého stupně a rozklad tedy neshledal důvodným.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v níž zopakoval, že žádá o udělení azylu z finančních
důvodů, neboť dosud nesplatil půjčené peníze a nemůže se tedy vrátit do své vlasti,
proto prosil krajský soud o pochopení jeho nelehké situace.
Tuto žalobu zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, svým výše
označeným rozsudkem, kde rekapituloval průběh doručování výzev stěžovateli k dostavení
se k pohovorům a postup žalovaného plynoucí ze stěžovatelova nedostavování se. Krajský
soud konfrontoval tento postup se stěžovatelovou žalobou a shledal, že za situace, kdy důvody
uvedené v žalobě nezpochybňují rozhodnutí o zastavení řízení, ale vyjadřují pouze
stěžovatelův nesouhlas s tím, že se mu během pobytu v ČR nepodařilo vyřešit jeho finanční
problémy, nelze k této žalobě označit postup žalovaného za nezákonný. Stěžovatel
tedy nepoukazoval na žádné vady řízení, kterých se měl žalovaný dopustit, a krajský soud
proto jeho žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelova prvá kasační námitka se opírá o tvrzení, že stěžovatel byl ve své zemi
původu pronásledován z důvodu své přináležitosti k sociální skupině, v jejímž rámci
se odmítal podřídit jistým sociálním omezením. K problematice sociální skupiny se Nejvyšší
správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 69/2003
(nepublikováno), kde uvedl: „Sociální skupina ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec
způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost,
na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících
k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení.
Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným
přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý
k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec
znám.“ Stěžovatel ovšem vůbec neuvádí a nikdy v průběhu správního ani soudního řízení
neuváděl nic, co by jej zařadilo do útvaru, jenž by byl ve smyslu závěrů tohoto rozsudku
přesně určitelný. Skutečnost, že se mu tuto sociální skupinu nepodařilo dostatečně přesně
vymezit, stejně jako se mu nepodařilo ani uvést, jakým sociálním omezením se odmítl
podřídit, se pak stěžovatel snaží kompenzovat sofistikovanou argumentací definicemi
a psychologizujícími úvahami a teoriemi o možných podobách pronásledování, nemajícími
nicméně reálného obsahu a vazby na stěžovatelovu situaci. Nelze tak shledat, že by stěžovatel
byl příslušníkem blíže neurčené sociální skupiny, jak nově uvádí v kasační stížnosti,
natož že by byl z důvodu této neprokázané příslušnosti k sociální skupině ve své zemi původu
pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu.
Druhá stěžovatelova námitka pak směřuje proti tomu, že žalovaný údajně nesprávně
dovodil, že důvody stěžovatelova odchodu ze země byly výlučně ekonomické,
neboť se žalovanému nezdařilo odkrýt ve stěžovatelově „příběhu“ skutečné motivy
jeho odchodu ze země původu, jakkoli zde byly dle stěžovatele obsaženy. Při přezkumu
této otázky vyšel Nejvyšší správní soud zejména ze skutečností, jež stěžovatel uvedl v žádosti
o azyl, která je fakticky jediným zdrojem informací o stěžovatelově situaci. Z této žádosti,
ani z ničeho jiného, nelze dovodit, že by kdekoli v jejím pozadí byly obsaženy ty duševní
stavy, jež namítá stěžovatel v kasační stížnosti, tedy potenciální politické názory stěžovatele,
možný strach „tváří v tvář jakýmkoliv úřadům“, či obava „hovořit otevřeně a podat ucelený
a přesný obraz svého případu“.
Zejména je však nutno souhlasit se žalovaným v tom, že kasační stížnost se zcela míjí
s obsahem správního spisu a vůbec nemíří do rozhodnutí žalovaného ani krajského soudu.
Ani složité, ale k osobě stěžovatele se nijak nevztahující, argumentační konstrukce právní
zástupkyně stěžovatele nemohou zakrýt, že stěžovatel si do ČR přijel vydělat peníze
na splacení dluhu ve své zemi původu a po zahájení správního řízení se nedostavoval
k pohovorům k důvodům žádosti o azyl; tyto konstrukce navíc na tuto situaci ani nijak
logicky nenavazují a s konkrétním stěžovatelem patrně nemají vůbec žádnou souvislost.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal, že by bylo
možno ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. dospět k závěru, že skutková podstata,
z níž žalovaný ve svém zjištění vycházel, nemá oporu ve spisech a že nebyl přesně a úplně
zjištěn skutkový stav věci. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání
kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu