ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.376.2004
sp. zn. 2 Azs 376/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: V. G.,
zastoupené advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 58 Az 8/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“)
ze dne 1. 12. 2003, č. j. OAM-6079/VL-07-04-2003, o zamítnutí její žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nesprávné posouzení právní otázky, nedostatečnou oporu rozhodnutí ve spise
a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti.
Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudil právní
otázku, zda na ni lze vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatelka
byla v zemi svého původu pronásledována svým bývalým manželem, který měl přátele
mezi osobami ze zločineckých struktur, takže byla ohrožena i na životě. Státní orgány přitom
byly také součástí zločineckých struktur, takže jí nemohly zajistit ochranu. Stěžovatelka
se dále domnívá, že je pronásledována, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur, které stát podporuje. Její stát původu toto její pronásledování toleruje a sám
se vlastně podílí na činnosti organizovaných zločineckých struktur. V této své situaci
stěžovatelka vidí naplnění podmínek podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatelka dále upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, podle které může pronásledování vycházet
také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují zákony své země, přičemž páchání
takové zločinnosti je možno považovat za pronásledování, pokud je státní orgány tolerují.
Stěžovatelka také namítá, že žalovaný neprovedl dostatečně dokazování a nemohl
tak spravedlivě rozhodnout o její žádosti o azyl, když nerespektoval její nelehkou důkazní
situaci.
Stěžovatelka dále kritizuje fakt, že krajský soud nepřezkoumal její námitky
proti správnímu řízení, zejména proti nedostatečnému dokazování ve věci, jež odmítl
s poukazem na to, že byly příliš obecné. Podle stěžovatelky byl krajský soud v dané situaci
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející správní řízení z hlediska
dodržení procesních předpisů.
Stěžovatelka uvádí, že by byla po návratu do Ruska vystavena mučení a nelidskému
a ponižujícímu zacházení, respektive administrativní šikaně ze strany milice,
a proto se domnívá, že splňuje podmínky pro shledání překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, přestože se touto otázkou žalovaný ani krajský soud vůbec
nezabývali.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 17. 11. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatelka nevycházela se svým manželem,
který ji bil, ona jej nechala zavřít, ale po propuštění se jí začal mstít, zničil jí zboží a vůz
a její nový přítel vypadl náhodně z okna. Obávala se, aby také nevypadla z okna, proto odjela
do ČR. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu ze dne 20. 11. 2003. Z tohoto pohovoru navíc vyplynulo, že její manžel
nejprve prohrál v kartách byt, který měli v Rusku, poté se už bez něj přestěhovala
na Ukrajinu, manžel ovšem tento její nový byt vykradl, za což byl odsouzen. Stěžovatelka
se s ním také rozvedla. Po propuštění jí začal vyhrožovat, ukradl jí pět kilogramů cukru
a hrozil, že ji prohraje v kartách. Stěžovatelka nechtěla být dlouho ani v ČR, o azyl požádala
proto, aby neměla problémy s českou policií po dobu, kdy bude v ČR, než se vydá dál.
Kromě problémů s manželem neměla na Ukrajině jiné problémy, ukrajinská policie
jí sice neodmítla pomoc, ale policista řekl, že nevědí, kde její manžel právě je, takže jí mohou
pomoci, jedině kdyby ho sama našla.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 1. 12. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť shledal, že stěžovatelčiny problémy rodinného charakteru, tedy obtíže
s bývalým manželem, není možno podřadit pod důvody k udělení azylu, neboť tyto okolnosti
nemají nic společného s taxativně vymezenými důvody podle §12 zákona o azylu. Správní
orgán také podotkl, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni,
a obecně není prostředkem pro řešení problémů, jaké má stěžovatelka. Takový problém
není relevantní z hlediska zákona o azylu a stěžovatelka měla spíše využít nástrojů zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení
azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě, v níž uvedla, že byla ve správním řízení zkrácena na svých právech,
když toto správní řízení nesplňovalo požadavky ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu. Dále uvedla, že splňuje podmínky
§12 zákona o azylu minimálně pro vztažení překážky vycestování podle jeho §91.
Ve skutkových důvodech odkázala na obsah správního spisu. Usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. Nad 45/2004, byla tato věc postoupena Krajskému
soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, tuto žalobu
zamítl shora označeným rozsudkem, když uvedl, že stěžovatelka opustila zemi původu
z rodinných důvodů, přicestovala do ČR na turistické vízum, ovšem protože zde nechtěla
zůstávat nelegálně, požádala zde o azyl. V provedeném správním řízení nebyly zjištěny
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by stěžovatelka mohla být vystavena pronásledování
z důvodů taxativně uvedených v §12 zákona o azylu, krajský soud proto její žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Rozhodnou je v daném případě především otázka, zda byla stěžovatelka ve své zemi
původu vystavena pronásledování podřaditelnému pod ustanovení §12 zákona o azylu,
jak tvrdí v kasační stížnosti. Tuto otázku je pak nutno posoudit pohledem dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004,
sp. zn. 3 Azs 22/2004 (nepublikováno), jednoznačně uvedl: „Skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává
občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Vzhledem k tomu, že pronásledování popsané
stěžovatelkou v jednotlivých dokumentech obsažených ve správním a soudním spise bylo
zjevně pronásledováním ze strany bývalého manžela, tedy osoby jednoznačně soukromé;
nezbývá soudu, než konstatovat, že nenašel na základě prozkoumaných podkladů důvod
k přehodnocení právních závěrů žalovaného a krajského soudu a ztotožňuje se s tím, že byla
stěžovatelka pronásledována pouze ze strany soukromé osoby. Co se týče role státu původu
v jejím tvrzeném pronásledování, stěžovatelka uvedla, že jí policie neodepřela pomoc,
ostatně jejího manžela už v minulosti ukrajinský soudní aparát úspěšně odsoudil k trestu
odnětí svobody, nic tedy nenasvědčuje tomu, že by jednání policie bylo možno v jejím
konkrétním případě považovat za pronásledování ze strany veřejné moci, na čemž nic nemění
ani nanejvýš obecné poukazy na propojenost policie a zločineckých struktur na Ukrajině.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že stěžovatelka neuváděla
žádné skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu
podle §12 zákona o azylu. K takovým žádostem o azyl přitom Nejvyšší správní soud uvedl
již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003 (nepublikováno):
„Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.“
Zcela mimo logiku zákona o azylu se pak nachází stěžovatelčino tvrzení,
že je pronásledována, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur.
Takovou skupinu obyvatel ovšem jistě nelze označit za „sociální skupinu“ ve smyslu
§12 zákona o azylu. Jak bylo uvedeno v rozsudku tohoto soudu ze dne 25. 11. 2003,
sp. zn. 2 Azs 40/2003 (nepublikováno): „Sociální skupina ve smyslu zákona o azylu
je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý
k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost,
na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících
k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení.
Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným
přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý
k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec
znám.“ Skupinu „nečlenů zločineckých struktur“ pak za takto určitelný útvar označit jistě
nelze.
Argumentuje-li stěžovatelka článkem 65 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná o zákonný
dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy.
Argumentace touto příručkou navíc neodráží rozdíl mezi uprchlictvím, jako objektivním
stavem daným situací fyzické osoby, a azylem, jako institutem poskytovaným konkrétním
státem na základě jeho úvahy vyjádřené jednak normativně ve vnitrostátních předpisech,
v případě ČR tedy zejména v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu, a jednak v individuálním
konkrétním rozhodnutí učiněném na základě těchto předpisů zmocněným orgánem, v případě
ČR tedy žalovaným. Tyto dva pojmy spolu sice na úrovni faktické obvykle těsně souvisejí,
respektive se týkají obdobných osob, jsou nicméně nadále nezávislé a správní rozhodování,
jež bylo přezkoumáváno krajským soudem v rozsudku nyní posuzovaném, se týkalo výhradně
institutu azylu a řízení podle zákona o azylu.
Namítá-li dále stěžovatelka, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejími
námitkami proti správnímu řízení, nelze než uvést, že stěžovatelka tyto námitky uplatnila
v žalobě pouze v nanejvýš obecné rovině, v kasační stížnosti pak neuvedla, jaké další
skutečnosti měl podle jejího názoru žalovaný a posléze krajský soud zjistit, takže nelze
ani shledat, v čem by měl být přezkum prováděný krajským soudem podrobnější.
Konečně není zjevné, na základě čeho se stěžovatelka domnívá, že by jí na Ukrajině
hrozilo v případě návratu ponižující zacházení a mučení, když v průběhu celého správního
řízení nic takového neuváděla a před svým odchodem z Ukrajiny s tamní policií účinně
spolupracovala a nic nenaznačovalo, že by vůči ní byla tato policie naladěna nepřátelsky.
V případě, že je žádost o azyl zamítána jako zjevně nedůvodná, je přezkoumání přítomnosti
překážky vycestování namístě pouze tehdy, když žadatel o azyl uvádí důvody,
jež by ke shledání této překážky mohly vést, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 7/2003 (nepublikováno). Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka v průběhu správního řízení a řízení před krajským soudem nic takového
neuváděla, nelze vytýkat krajskému soudu, že tuto možnost blíže nepřezkoumal.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci se krajský soud
nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení, nebyla shledána nedostatečná opora rozhodnutí ve spise a konečně
ani nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v jeho nesrozumitelnosti.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu