ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.389.2004
sp. zn. 2 Azs 389/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci
žalobců: a) O.B., b) nezl. T.E., c) nezl. O.C., oba zastoupeni matkou: O.B., zastoupeni
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004,
č. j. 8 Az 154/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé
domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým
byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 4. 2003,
č. j. OAM-10513/VL-11-P17-2001. Tímto rozhodnutím jim nebyl udělen azyl z důvodu
nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu) a bylo rozhodnuto, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 citovaného zákona. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelé
nenaplnili žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, v souladu se zákonem a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně namítají,
že se žalovaný správní orgán ani krajský soud dostatečně nevypořádaly s tvrzenými
skutečnostmi ohledně příslušnosti k minoritní náboženské skupině a vazeb na politickou
stranu, která je v zemi původu pronásledována. Dále namítají, že žalovaný i soud pochybili,
když jim nebyla doručována rozhodnutí v mongolštině. Tím došlo k porušení základních
zásad správního i soudního řízení. První stěžovatelka tak neporozuměla dostatečným
způsobem těmto písemnostem a například nepochopila, že ve věci může být „jednáno
bez nařízení jednání“ nebo že může doplňovat a předkládat důkazní materiál. Vzhledem
k uvedenému stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádali o přiznání odkladného
účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
městského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis. Žalovaný také poukazuje na to, že ze spisu jednoznačně vyplynulo, že prvá stěžovatelka
byla seznámena s obsahem spisu i s rozhodnutím žalovaného ve své mateřštině. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl; důvody k přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti též neshledal.
Nejvyšší správní soud pak vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelé uplatňují důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit) a v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. (vady řízení před soudem, které měly za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé). Konkrétně pak namítají, že jim rozhodnutí soudu i žalovaného nebyla doručena
v mongolštině a že se soud a žalovaný nevypořádali s tvrzenými skutečnostmi ohledně
příslušnosti k minoritní náboženské skupině a vazeb na politickou stranu, která je v zemi
původu pronásledována.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 25. 10. 2001 podala prvá stěžovatelka
jménem svým i jménem svých nezletilých dětí (druhého a třetího stěžovatele) žádost o udělení
azylu, kterou odůvodnila tím, že její manžel byl podnikatelem a Číňané, se kterými
spolupracoval, mu vyhrožovali zabitím. Proto spolu s dětmi odešli z vlasti a žádají o azyl.
Také uvedla, že už v České republice byla a to od roku 1993 do roku 1996. Jak vyplynulo
z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o azyl, stěžovatelé opustili Mongolsko
proto, že se báli soukromých osob, se kterými spolupracoval manžel prvé stěžovatelky.
Nejprve se přestěhovali na venkov, kde se skrývali, ale pak odešli do České republiky.
Žádné jiné problémy prvá stěžovatelka nezmínila. Dále pak uvedla, že chce v České republice
žít v klidu a zajistit budoucnost pro své děti; rovněž připomněla, že druhý syn se narodil
až v České republice. Na závěr byla stěžovatelka seznámena se zněním protokolu
v mongolském jazyce a tuto skutečnost stvrdila svým podpisem. Rozhodnutím ze dne
14. 4. 2003 žalovaný stěžovatelům azyl neudělil, a to z důvodu nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, a rozhodl, že se na ně nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Proti uvedenému rozhodnutí podali
stěžovatelé žalobu, kde namítali, že žalovaný pochybil, neboť nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci a porušil tak §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Uvedli pak, že svoji vlast opustili zejména
z náboženských a politických důvodů a z obavy o svůj život. Manžel prvé stěžovatelky
je totiž předsedou místní organizace Sociálně demokratické strany Mongolska, jejíž předseda
byl v roce 1998 zavražděn. Stěžovatelka k výzvě soudu učiněné v českém jazyce odpověděla
rovněž česky, že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání a požaduje tlumočníka. Ústní jednání
bylo nařízeno na den 25. 5. 2004 a ačkoli byla prvá stěžovatelka řádně předvolána,
nedostavila se. Městský soud pak žalobu napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl
k závěru, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem.
Námitku, že se žalovaný a městský soud nedostatečně vypořádali s tvrzenými
skutečnostmi ohledně pronásledování z politických a náboženských důvodů, neshledal zdejší
soud důvodnou. Ve správním řízení o azylu je pro posouzení naplnění zákonných podmínek
rozhodující uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu a který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen
seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno
a ani není povinen aktivně vyhledávat další důvody žadatelem neuvedené. Jak vyplynulo
ze správního spisu stěžovatelé se během správního řízení o svém náboženském ani politickém
přesvědčení vůbec nezmínili. Nelze tak vyčítat žalovanému, že se nezabýval něčím,
o čem vůbec nebyl informován. V daném případě stěžovatelé opakovaně uváděli, že jediné
problémy, které v zemi původu měli, byly způsobovány soukromými osobami a byly spojeny
s podnikatelskou činností manžela prvé stěžovatelky. S tímto tvrzením se žalovaný dostatečně
vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí a postupoval tak v souladu se zákonem.
Stěžovatelé poprvé uplatnili politické a náboženské důvody až v řízení před městským
soudem, aniž by jakkoli odůvodnili, proč tyto skutečnosti neuvedli již ve správním řízení.
Městský soud při posuzování důvodnosti žaloby tato tvrzení označil za účelová,
neboť je stěžovatelé ve správním řízení neuplatnili a naopak setrvale uváděli, že jedinými
důvody pro které z Mongolska odešli, byly obavy z jednání soukromých osob,
se kterými manžel prvé stěžovatelky spolupracoval při podnikání. Nejvyšší správní soud
se s městským soudem zcela ztotožňuje a považuje takový postup za správný a v souladu
se zákonem. Pokud by totiž stěžovatelé (resp. prvá stěžovatelka a druhý stěžovatel) skutečně
odešli z Mongolska kvůli potížím náboženského a politického charakteru, dozajista
by tyto skutečnosti uvedli během azylového řízení, tím spíše když byli na důvody odchodu
ze země opakovaně dotazováni. Neučinili-li tak, nelze jinak než jim to přičíst k tíži
a tato tvrzení považovat za účelová, tak jako v rozsudku uvedl Městský soud v Praze;
naplnění této námitky tak rovněž nebylo shledáno.
Namítají-li stěžovatelé, že žalovaný i soud pochybili, když jim nedoručovali
rozhodnutí a ostatní písemnosti v mongolštině, tak ani tato námitka nebyla shledána
důvodnou.
Pokud jde o rozhodnutí žalovaného, je třeba uvést, že podle §104 odst. 4 s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Námitka,
že žalovaný pochybil, když nedoručil rozhodnutí v mongolštině, v žalobě uplatněna nebyla,
ačkoli jejímu uplatnění nic nebránilo, a nelze než kasační stížnost v této části považovat za
nepřípustnou. Nejvyšší správní soud se tak touto námitkou zabývat nemůže. Nad rámec
uvedeného je ale vhodné poukázat na to, že součástí správního spisu je i protokol o předání
rozhodnutí žalovaného, který je prvou stěžovatelkou podepsán a je v něm uvedeno,
že souhlasí s tím, aby seznámení s obsahem tohoto rozhodnutí bylo provedeno v českém
jazyce, že obsahu rozhodnutí včetně poučení rozumí a že originál rozhodnutí převzala dne
14. 5. 2003 v Po.s.J.. Stěžovatelka tak souhlasila s tím, aby byla seznámena s rozhodnutím
žalovaného v jazyce českém. Pokud pak žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že
stěžovatelka byla seznámena s rozhodnutím v mateřském jazyce, nezakládá se toto na pravdě.
Stěžovatelé dále namítají, že jim měly být doručovány soudní písemnosti
v mongolštině, konkrétně pak zmiňují rozhodnutí soudu a výzvu podle §51 s. ř. s.
K tomu je třeba nejprve uvést, že s. ř. s. neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat
s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace
je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.)
jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části
občanského soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá článek 37 Listiny
základních práv a svobod, mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, mají
právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo.
Z uvedených ustanovení tak plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou
účastníka řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému
účastníku tlumočníka. Tato povinnost, v souladu s gramatickým, teleologickým
i systematickým výkladem, vzniká soudu tehdy, pokud účastník o to požádá a pokud
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba
tlumočníka musí být přitom zjevná a musí sama vyjít v řízení najevo, tedy bez toho, aby soud
aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 4 Azs 261/2004 - 57). Shora uvedené
ustanovení o. s. ř., stejně jako závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod
či mezinárodních smluv směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání
(viz pravidelně slovní spojení „jednat před soudem“) a účastník, neznalý jednacího jazyka,
by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat
na jeho průběh (nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu apod.).
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelé nebyli v průběhu
řízení nikterak znevýhodněni, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - samotná žaloba byla
podána v českém jazyce a k výzvě soudu, zda stěžovatelé trvají na nařízení jednání, prvá
stěžovatelka reagovala česky a v soudem stanovené lhůtě uvedla, že s rozhodnutím
bez jednání nesouhlasí a na nařízení jednání požaduje tlumočníka mongolského jazyka.
Městský soud pak ústní jednání nařídil, tlumočníka ustanovil a předvolal, avšak prvá
stěžovatelka se nedostavila, ačkoli byla řádně předvolána. Poněkud nelogicky pak působí
její argument uplatněný v kasační stížnosti, že nepochopila, že ve věci může být „jednáno
bez nařízení jednání“. K tomu je třeba uvést, že „jednáno bez nařízení jednání“
(jak je uvedeno v kasační stížnosti) samozřejmé být nemůže, nýbrž podle §51 odst. 1 s. ř. s.
může soud rozhodnout bez nařízení jednání, pokud s tím účastníci souhlasí. V dané věci
stěžovatelé s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasili, soud jednání nařídil a účastníky
spolu s ustanoveným tlumočníkem předvolal. Pokud se pak stěžovatelé nedostavili,
nelze to přičítat k tíži soudu, neboť ten postupoval v souladu se zákonem.
Povinnost soudu obstarat překlad všech písemností, které budou stěžovatelům
zasílány, do mateřského jazyka, za situace, kdy písemná komunikace mezi soudem
a stěžovateli probíhala v jazyce českém a potřeba ustanovit tlumočníka nevyšla v řízení
najevo, by kladla na soud nepřiměřené nároky a byla tak v zjevném rozporu se zásadou
hospodárnosti. Nelze odhlédnout rovněž od skutečnosti, že prvá stěžovatelka požádala
o ustanovení tlumočníka pouze pro jednání a její žádosti také bylo vyhověno.
Pokud pak v kasační stížnosti namítá, že „nepochopila význam slov datum, den konání, čas,
lhůta“, měla se na soud obrátit s tím, že obdržené písemnosti nerozumí. Nečinnost prvé
stěžovatelky v tomto směru nemůže jít k tíži soudu, neboť ten nemohl dovozovat,
zda a nakolik stěžovatelka českému jazyku v psané formě nerozumí. Navíc za situace,
kdy se soudem komunikuje v jazyce českém a v České republice se zdržuje již od roku 2001
a pobývala zde také od roku 1993 do roku 1996. Naplnění důvodů kasační stížnosti
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu