ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.397.2004
sp. zn. 2 Azs 397/2004 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
H.U., zastoupené JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 25,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 9. 6. 2004, č. j. 63 Az 59/2004 - 14,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2004, č. j. 63 Az 59/2004 - 14
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou ke Krajskému soudu v Ostravě dne 12. 8. 2004
se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu
z důvodů uvedených §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba stěžovatelky
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 2. 2004, č. j. OAM-495/VL-20-12-2004,
kterým byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Krajský soud žalobu odmítl
podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť stěžovatelka přes výzvu soudu neodstranila vady podání
a jednalo se o takové vady, pro které nebylo možno v řízení pokračovat.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Konkrétně pak namítá, že krajský soud pochybil, když ji vyzval, aby žalobu
doplnila a odstranila všechny nedostatky, neboť jí k tomu stanovil příliš krátkou lhůtu.
Dále pak namítá, že rozhodnutí žalovaného nevycházelo z objektivně zjištěných skutečností,
ale pouze z ničím nedoložených domněnek. Rovněž podle stěžovatelky žalovaný překročil
meze správního uvážení. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru
byla kasační stížnost podána opožděně, neboť na napadeném rozhodnutí je vyznačeno,
že nabylo právní moci dne 21. 6. 2004. Lhůta k podání kasační stížnosti pak uplynula dne
5. 7. 2004 a kasační stížnost podaná až dne 12. 8. 2004 je podána opožděně. Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, případně jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by
tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Vzhledem k tomu, že žalovaný namítal, že kasační stížnost je podána opožděně, musel
se Nejvyšší správní soud vypořádat nejprve s touto otázkou. Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí
být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení rozhodnutí a zmeškání této lhůty
nelze prominout. Žalovaný považuje za den doručení 21. 6. 2004, neboť toto datum je
uvedeno na napadeném rozhodnutí jako datum nabytí právní moci. Pokud by tomu tak bylo,
byla by skutečně kasační stížnost předaná k poštovní přepravě až dne 12. 8. 2004, podána
opožděně. Nejvyšší správní soud však zastává názor, že tomu tak není a že za den doručení
je třeba považovat až den 10. 8. 2004. Ze soudního spisu totiž vyplynulo, že žalovaný zaslal
krajskému soudu informaci o tom, že dne 7. 4. 2004 byl stěžovatelce udělen souhlas
se změnou místa hlášeného pobytu, a to na adresu S. 25, B. Stěžovatelka však dne 7. 5. 2004
k výzvě soudu zaslala přípis, na jehož obálce uvedla adresu odlišnou od té, kterou sdělil
žalovaný, a to: R. 12, J. Krajský soud však napadené usnesení doručoval dne 16. 6. 2004 na
adresu S. 25, B. Vzhledem k tomu, že se zásilka vrátila jako nevyžádaná, považoval krajský
soud za den doručení pondělí 21. 6. 2004, tedy den, kdy uplynula třídenní lhůta k vyzvednutí
písemnosti na poště podle §46 odst. 2 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále též
„o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2004, §42 odst. 5 s. ř. s.; tento den také vyznačil jako
datum nabytí právní moci uvedeného usnesení. Podmínkou pro to, aby mohlo dojít k doručení
písemnosti fikcí podle §46 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004, §42
odst. 5 s. ř. s. je skutečnost, že se adresát v místě doručování zdržoval v době, kdy mu bylo
doručováno. V daném případě má však zdejší soud za to, že tato podmínka splněna nebyla,
neboť doručováno bylo v červnu 2004, ale již v květnu 2004 stěžovatelka krajskému soudu
zaslala podání, na jehož obálce uvedla adresu odlišnou, a to J., R. 12 (tutéž adresu uváděla
stěžovatelka jako místo svého pobytu i v řízení o kasační stížnosti). Přestože se jednalo
o sdělení na obálce písemnosti, bez toho aby je stěžovatelka nějakým způsobem upřesnila,
bylo dostatečně jasné a jednoznačné; navíc od stěžovatelky, která je cizinkou neovládající
český jazyk, nelze ani fundovanější oznámení očekávat. Krajský soud tak měl usnesení
stěžovatelce doručovat na adresu, kterou uvedla naposled, a nelze považovat za průkaz
doručení fikcí nepřevzetí zásilky na adrese, kde se stěžovatelka zřejmě nezdržovala,
když soudu tato skutečnost byla známa. Za řádné doručení napadeného rozhodnutí je
tak třeba považovat až den 10. 8. 2004, kdy si stěžovatelka napadené usnesení vyzvedla
osobně u Krajského soudu v Ostravě. Kasační stížnost předaná k poštovní přepravě
dne 12. 8. 2004 je podána včas a Nejvyšší správní soud se jí tak musí zabývat meritorně.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud zpravidla v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Soudní řád správní
ovšem předpokládá existenci případů, kdy vázanost důvody kasační stížnosti neplatí
(§109 odst. 3) a soud zkoumá zákonnost postupu a rozhodnutí krajského soudu nad rámec
kasačních důvodů; mezi tyto případy patří i situace, kdy je řízení před krajským soudem
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že řízení
u Krajského soudu v Ostravě bylo zatíženo právě takovou vadou.
Ze soudního spisu totiž vyplynulo, že dne 3. 3. 2004 podala stěžovatelka
ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu psanou azbukou. Krajský soud ji usnesením ze dne
11. 3. 2004 vyzval, aby předložila překlad svého podání do českého jazyka a to ve lhůtě
jednoho měsíce. Rovněž uvedl, že písemná podání je účastník povinen činit v jazyce úředním,
tj. českém, a rovněž písemnosti soudu jsou účastníkovi doručovány v úředním jazyce.
Na tuto výzvu stěžovatelka zareagovala opětovným předložením kopie původní žaloby
a na rubu této písemnosti, připsala další text azbukou. V něm mj. uvedla, že požaduje
ustanovení tlumočníka (neboť tak lze větě „nadať mne na sud perevodčika“ rozumět
i bez úředního překladu). Krajský soud však tlumočníka neustanovil, ale žalobu odmítl
podle §37 odst. 5 s. ř. s. V odůvodnění pak uvedl, že stěžovatelka přes výzvu soudu
neodstranila ve stanovené lhůtě, a ani ve lhůtě dodatečně poskytnuté, vady podání a jednalo
se o takové vady, pro které nebylo možno v řízení pokračovat.
Na úvod je vhodné poukázat na to, že soudní řád správní neupravuje způsob,
jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český
jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li
tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení
prvé a třetí části občanského soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá
článek 37 Listiny základních práv a svobod („Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka.“), mají účastníci v občanském soudním řízení rovné
postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim
stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba
vyjde v řízení najevo.
Z citovaných ustanovení plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka
řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu pouze tehdy, pokud potřeba ustanovit tlumočníka
vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví konkrétní skutečnosti nasvědčující potřebě
tlumočníka ustanovit a pokud se po jejich prověření soudem ukáže, že účastník k řádnému
uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní
skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá.
Další takovou skutečností však může být zejména to, že účastník se soudem začne
komunikovat jiným než českým jazykem, nebo to, že z jeho projevů (vedených v jazyce
českém) je patrné, že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře - ve správním či soudním
řízení nepochybně velmi záleží na přesném pochopení významu toho, co je účastníku
sdělováno nebo na co je účastník dotazován, a na jeho rychlé a věcně správné reakci
na podněty, výzvy a vyjádření ze strany správního orgánu, soudu, event. dalších účastníků
řízení, a proto potřeba ustanovit tlumočníka bude dána i tehdy, jestliže účastník,
třebaže jazyku, ve kterém se vede řízení, v určité míře rozumí, tento jazyk neovládá v zásadě
srovnatelně dobře jako svoji mateřštinu.
Výše uvedené zásady se v modifikované podobě uplatní i ohledně překládání soudních
písemností, které jsou doručovány účastníkům, neboť v tomto ohledu není žádného
rozumného důvodu rozlišovat mezi úkony soudu učiněnými písemně a úkony soudu
učiněnými ústně - některé písemnosti soudu, zejména výzvy, aby účastník něco učinil
či se k něčemu vyjádřil (přičemž skutečnost, že se účastník v určité lhůtě nevyjádří,
se považuje za jeho souhlas s určitým postupem - viz např. §51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
totiž často mají minimálně stejný význam pro uplatnění práv účastníka řízení v tomto řízení
jako přímá sdělení či výzvy soudu učiněné při jednání. Nelze přehlédnout, že soudobé soudní
řízení je kombinací ústního jednání před soudem a písemné komunikace mezi soudem
a účastníky. Obě tyto složky soudního řízení mají pro účastníka kardinální význam
(někdy, zejména v řízení podle s. ř. s., složka písemná svým významem složku ústní výrazně
převyšuje), přičemž jak při ústní komunikaci, tak při komunikaci písemné hraje významnou
roli faktor času (úkony musí účastník učinit nezřídka v krátké lhůtě po doručení či sdělení
příslušné výzvy či pokynu soudu, jinak může i velmi podstatně oslabit svoji procesní pozici)
a faktor odbornosti (reakce na výzvu či pokyn musí být velmi často komplexní, vyžadující
poměrně vysoký stupeň porozumění obsahu výzvy či pokynu). Za takovéto situace
nelze přijmout názor, že základní právo zaručené v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod míří pouze k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání, a účastník neznalý jednacího
jazyka by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat
na jeho průběh, nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu
apod. Víceméně obdobný požadavek na bezprostřednost a kvalifikovanost jeho vyjádření
totiž na účastníka klade řada písemných úkonů soudu vůči němu.
V dané věci má Nejvyšší správní soud za to, že potřeba ustanovit stěžovatelce
tlumočníka vyšla v řízení dostatečným způsobem najevo. Stěžovatelka totiž podala žalobu
v cizím jazyce a k výzvě soudu nezůstala nečinná, nýbrž v souladu s obecnou právní zásadou
„vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)“ na výzvu zareagovala, z její reakce
bylo zřejmé, že výzvě neporozuměla, a současně o tlumočníka sama požádala. Z uvedeného
tak mělo být krajskému soudu zřejmé, že stěžovatelka, jejíž mateřštinou je jiný než český
jazyk, výzvě k odstranění vad podání nerozumí a je tak třeba postupovat podle
§18 odst. 2 o. s. ř., §64 s. ř. s. a ustanovit jí tlumočníka, neboť tato potřeba vyšla v řízení
najevo. Pokud tak krajský soud neučinil, postupoval v rozporu se zákonem a řízení je zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Jejím důsledkem pak bylo zamezení přístupu k soudu.
Pokud jde o námitky uplatněné v kasační stížnosti, tak je třeba upozornit, že žaloba
stěžovatelky byla odmítnuta pro neodstranění vad podání a krajský soud tak rozhodnutí
žalovaného vůbec nezkoumal, nelze se tedy ani v řízení o kasační stížnosti věcnou správností
rozhodnutí žalovaného zabývat. Namítá-li potom stěžovatelka, že lhůta, kterou jí krajský soud
poskytl k odstranění vad podání, byla příliš krátká, nemůže se s ní zdejší soud ztotožnit.
Jednalo se totiž o lhůtu v trvání jednoho měsíce, která je dle názoru Nejvyššího správního
soudu zcela přiměřená a dostatečná. Předpokladem ovšem je srozumitelnost výzvy,
tedy pochopení toho, co má žalobce učinit. Krajský soud tedy nepochybil ve stanovení délky
lhůty k odstranění vad podání, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž v tom, že ačkoli v řízení
vyšla dostatečným způsobem najevo potřeba ustanovit tlumočníka, neučinil tak a naopak
stěžovatelčinu žalobu odmítl.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a vrátil věc
tomuto soudu k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozhodnutí ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu