ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.426.2004
sp. zn. 2 Azs 426/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce:
X. Z., zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem Praha 2,
nám. I. P. Pavlova 3, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, čj. 10 Az 172/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2003,
čj. OAM-1105/VL-07-HA08-2003. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu. Rozsudek
městského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav
a napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“. Vzhledem
k obsahu kasační stížnosti podřadil Nejvyšší správní soud stěžovatelem uvedené důvody
i pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Konkrétně namítá, že se městský soud
nezabýval tím, zda žalovaný postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy
a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (dle §3 odst. 4 a §46 správního řádu);
v převážné části svého rozhodnutí pouze zopakoval závěry ke kterým došel žalovaný.
Žalovaný své rozhodnutí založil pouze na výpovědi stěžovatele, na zprávách ministerstva
zahraničí USA a Velké Británie o dodržování lidských práv v Číně za roky 2000, 2001
a 2002 a na aktuálním zpravodajství ČTK; tyto zdroje však poskytují informace
zcela všeobecné. Nesprávné posouzení právní otázky spatřuje v tom, že se městský soud
nezabýval tím, zda správní uvážení žalovaného nepřekročilo meze zákona
a zda je žalovaný nevyložil příliš úzce s ohledem na to, že smyslem zákona o azylu
je posoudit individuálně situaci každého žadatele. Soud by však v rámci přezkumu měl
zvážit, zda v některých případech nemohou být právě tyto důvody posouzeny
jako důvody humanitární ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu. To soud neučinil,
pouze konstatoval závěry, k nimž dospěl žalovaný. Nevzal v úvahu to, že stěžovatel
by se po návratu do vlasti ocitl ve velmi tíživé životní situaci; jak ostatně vyplývá
z rozhodnutí žalovaného, humanitární situace v ČLR není uspokojivá a velká část
obyvatel žije v absolutní chudobě. Zvláštní osobní poměry stěžovatele spolu se situací
v zemi jejího původu tak zakládají humanitární důvody, pro něž by měl být stěžovateli
udělen azyl. Z uvedených důvodu navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem požádal
o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že jak jeho rozhodnutí
ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. Žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj.,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Výtka směřující vůči dokazování ve správním řízení a způsobu odůvodnění
správního rozhodnutí neobstojí. Žalovaný provedl ve věci dostatečné dokazování; použil
k tomu nejen stěžovatelovu žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru, který byl
se stěžovatelem proveden podle ustanovení §23 zákona o azylu, ale též zprávy o celkové
situaci v Číně ze zdrojů Ministerstva zahraničí USA a České tiskové kanceláře. V řízení
o udělení azylu užívá žalovaný takových důkazních prostředků standardně a soud
proti tomu nic nenamítá: tyto prostředky totiž umožňují správnímu orgánu seznámit
se jak s obecnou situací v zemi původu, tak s konkrétním životním příběhem žadatele
a s okolnostmi, které jej vedly k odchodu z vlasti. Není tedy zřejmé, v čem stěžovatel
spatřuje nedostatečnost dokazování, resp. jak a čím by chtěl dokazování doplnit.
Ve správním řízení ostatně doplnění důkazních prostředků nenavrhl, ač k tomu měl
možnost.
Ani námitce nedostatečného odůvodnění, směřující zejména proti závěru
o neudělení humanitárního azylu, soud nepřisvědčil. Je sice pravda, že jediná věta
v odůvodnění, podle níž správní orgán v případě žadatele po posouzení jeho osobní
situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti humanitární azyl ve smyslu §14 zákona
o azylu neuděluje, působí dosti stručně; ta část výroku, která se týká nesplnění podmínek
podle tohoto ustanovení, ovšem obstojí s přihlédnutím k ostatním pasážím odůvodnění.
Žalovaný zde dokládá, že životní úroveň čínských venkovanů je obecně nižší než životní
úroveň obyvatel měst; počet obyvatel Číny, kteří žijí v chudobě, přitom činí řádově
desítky až stovky milionů. Z toho vyplývá, že stěžovatelovu životní situaci rozhodně nelze
považovat za mimořádnou. Dále pak žalovaný podrobně popsal motivy stěžovatelova
odchodu z vlasti, které měly ekonomický a pracovně právní charakter, jenž není
relevantním zákonem stanoveným důvodem. Konečně poukázal na to, že stěžovatel podal
žádost o udělení azylu až po rozhodnutí o správním vyhoštění po více jak dvouletém
nelegálním pobytu v České republice, což svědčí o účelovosti jeho žádosti.
Z tohoto shrnutí velmi zřetelně plyne, že stěžovatelův případ není případem hodným
zvláštního zřetele, jak to vyžaduje ustanovení §14 zákona o azylu, nýbrž případem
zcela běžným. Bylo by zřejmě vhodnější, kdyby žalovaný své rozhodnutí přehledněji
strukturoval a i již řečené v případě potřeby a v nezbytné míře rekapituloval,
aby jeho rozhodnutí získalo na přesvědčivosti; forma odůvodnění, již zvolil, a jistá
strohost jeho vyjadřování však ve stěžovatelově věci neměla vliv na zákonnost
jeho rozhodnutí.
Co se pak týče námitky vůči městskému soudu, který podle stěžovatele opomněl
posoudit, zda žalovaný při rozhodování dodržel meze správního uvážení,
nelze se s ní ztotožnit: i když se stěžovatel zaštiťuje slovy zákona, přece si je nesprávně
vykládá. Formuluje svou námitku tak, jako by napadal jen procesní postup soudu,
ve skutečnosti však od soudu žádá, aby posoudil tvrzenou mimořádnost jeho situace
odlišně od žalovaného a vyvodil z toho jiný důsledek; to ale není možné a městský soud
ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč. Nepříznivou ekonomickou situací, již stěžovatel
popsal a již považoval za možný humanitární důvod pro udělení azylu, se správní orgán
zabýval; zjistil však, že tento jev postihuje velkou část čínské společnosti, a logice
jeho uvažování tedy nelze nic vytknout, pokud jej nezhodnotil jako okolnost hodnou
zvláštního zřetele. Ostatně ani po procesní stránce soud nepochybil a možnostem
a postupu správního orgánu při udělování azylu z humanitárních důvodů se věnoval
řádně. Stěžovatel se ve svých výtkách mýlí, má-li za to, že soud nepřezkoumal dodržení
mezí správního uvážení. Poukáže-li soud (na páté straně odůvodnění) na pravidla
pro soudní přezkum správního uvážení a následně konstatuje, že za splnění
požadovaných předpokladů užití správního uvážení (dodržení zákonných mezí, soulad
s pravidly logického usuzování a řádný procesní postup při zjišťování premis konečného
úsudku) nemůže soud ze zjištěných skutečností dovozovat jiné závěry, je z toho patrné,
že tak vyvrací konkrétní stěžovatelovu námitku. Ať si je tato pasáž formulována obecně,
právní názor soudu na výrok podle §14 zákona o azylu vyslovený ve stěžovatelově věci
je z ní jasný.
Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu