ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.434.2004
sp. zn. 2 Azs 434/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. X.,
zastoupený advokátkou Mgr. Lilianou Vochalovou, se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004,
sp. zn. 55 Az 724/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 6. 2003,
č. j. OAM-4471/VL-10-ZA08-2002, o neudělení azylu pro nesplnění podmínek podle §12,
§13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu ve spisech.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí, že krajský soud ve svém rozsudku
pouze konstatoval závěry, k nimž dospěl již žalovaný, a dále již nezkoumal, zda žalovaný
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci podle §3 odst. 3 a 4 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, a zda řádně zkoumal splnění podmínek dle §14 zákona
o azylu. Krajský soud se prý nezabýval tím, zda správní uvážení žalovaného v daném případě
nepřekročilo meze zákona. Za situace, kdy zákon o azylu blíže nevymezuje, co jsou
humanitární důvody, záleží výklad tohoto pojmu na žalovaném a takový výklad nemůže být
příliš široký, ale ani zužující. Ve stěžovatelově případě mělo být zvláště zkoumáno,
zda jeho důvody jsou opravdu pouze sociální, nebo zda tyto důvody bylo možno podřadit
právě pod §14 zákona o azylu, a meze tohoto uvážení měly být soudně přezkoumány.
Stěžovatel by se v případě návratu do Číny ocitl v naprosto neřešitelné situaci a jeho zvláštní
osobní poměry tak zakládají humanitární důvody pro udělení azylu. Z těchto důvodů měl být
humanitární azyl stěžovateli udělen a měla být přezkoumána zákonnost správního uvážení
v daném případě.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že stojí na správnosti a souladnosti s právem
jak svého rozhodnutí, tak následného rozsudku krajského soudu. U stěžovatele
dle jeho názoru nebyly správně shledány důvody hodné zvláštního zřetele dle §14 zákona
o azylu, přičemž žalovaný odkazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jež potvrzuje
jeho právo rozhodnout o udělení humanitárního azylu v rámci volného správního uvážení
a naopak popírá subjektivní právo žadatele o azyl na udělení humanitárního azylu.
V podrobnostech odkazuje žalovaný na obsah správního spisu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 27. 9. 2002 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel z Číny odešel, protože doma neměl jako dítě
z vesnické dělnické rodiny práci a slyšel, že v Evropě se dají dobře vydělat peníze. Původně
chtěl jet do Itálie, kde má známého, ale nakonec skončil v ČR, o které slyšel, že je to klidná
země. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu ze dne 17. 12. 2002. V tomto pohovoru také doplnil, že má jen základní vzdělání,
takže nemohl najít práci, nebo pracoval jen krátkodobě a za nízkou mzdu. Jeho rodina
si na jeho cestu půjčila peníze, a kdyby se vrátil bez peněz, nemohl by dluh splatit.
Žalovaný stěžovateli azyl neudělil výše označeným rozhodnutím ze dne 6. 6. 2003,
neboť neshledal důvody pro jeho udělení podle §12 zákona o azylu. Žalovaný v tomto
rozhodnutí uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu byly v tomto případě ekonomické
problémy stěžovatele, naopak nebylo shledáno, že by byl stěžovatel ve své zemi původu
pronásledován ve smyslu §12 zákona o azylu. Pokud se stěžovatel rozhodl odejít do ČR
ve snaze zlepšit svůj výdělek, měl k tomu využít nástroje zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13
a po posouzení jeho osobní situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti mu neudělil
ani humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Nebyla shledána ani přítomnost překážky
vycestování, přičemž při posouzení následků návratu stěžovatele zpět do země původu vyšel
žalovaný z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2000.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. V této žalobě vytkl správnímu řízení nesplnění některých obecných náležitostí.
Napadl v obecné rovině také skutečnost, že mu nebyl udělen azyl podle §12 a §14 zákona
o azylu a nebyla shledána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu, a označil správní
rozhodnutí za vadné. O této žalobě rozhodl krajský soud svým shora označeným rozsudkem,
kterým tuto žalobu zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud shledal, že v řízení před žalovaným
nedošlo k žádnému porušení ustanovení o správním řízení, navíc byly stěžovatelovy žalobní
námitky proti tomuto správnímu řízení značně obecné. Krajský soud se ztotožnil
se žalovaným v tom, že u stěžovatele nebyl dán žádný z taxativně vymezených důvodů
udělení azylu podle §12 zákona o azylu, ani žádný z důvodů pro udělení humanitárního
azylu. Stěžovatel neuváděl ani nic, co by vedlo ke shledání překážky vycestování,
takže i v této otázce bylo rozhodnutí žalovaného shledáno zákonným a krajský soud
na ně v tomto bodě odkázal. Závěrem krajský soud připomněl, že smyslem institutu azylu
je poskytnout ochranu těm, kdo jsou pronásledováni ve své zemi původu. Tento rozsudek
napadl stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelova komplexní stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že mělo v jeho případě
být krajským soudem důkladněji přezkoumáno, zda u něj nebyly dány důvody k udělení
humanitárního azylu, a v tvrzení, že způsob, jakým jeho tíživou osobní situaci žalovaný
konfrontoval s ustanovením §14 zákona o azylu, založil vadu ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní judikaturu.
Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003
(nepublikováno), bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní
právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu
je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak
omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004 (nepublikováno),
pak Nejvyšší správní soud doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco
tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat
nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu - sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatele, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatele, tak jak byla zjištěna žalovaným
a přezkoumána krajským soudem, je tíživá, zvláště z hlediska jeho finančních závazků
a možností pracovního uplatnění v zemi původu. Na straně druhé však není patrně natolik
zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního
azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li pak zjištěna na straně
žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu
do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatele dány
důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval. Úkolem soudu ve správním soudnictví
totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci
je vyhrazeno toliko žalovanému.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
a nebyly shledány ani vady řízení spočívající v tom, že by skutková podstata, z níž žalovaný
vycházel, neměla oporu ve spisech.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu