ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.457.2004
sp. zn. 2 Azs 457/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. L.,
zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 3. 8. 2004, č. j. 64 Az 20/2004 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 1. 2004, č. j. OAM-6549/VL-20-04-2003.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného
je vydáno v souladu se zákonem, neboť stěžovatel nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek
pro udělení azylu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
namítá, že žalovaný mu měl azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu udělit, neboť stěžovatel
se ve své domovské zemi dostal do finančních potíží; věřitelé jeho matky po něm požadovali
zaplacení jejího dluhu. Věřitelé k vymáhání pohledávky použili „osob ze zločineckých
struktur“ a stěžovatel tak byl ohrožen na zdraví a životě. Pokud hledal ochranu u státních
orgánů, zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a nemohl se tak domoci ochrany
své osoby. Proto vycestoval ze země a požádal o azyl. Stěžovatel se domnívá, že patří
do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a těmito strukturami je pronásledován,
přičemž stát toto pronásledování toleruje. Stěžovatel dále poukazuje na čl. 65 metodické
Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka a domnívá se, že jeho potíže
lze podřadit pod pojem pronásledování podle citovaného článku. Rovněž namítá, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, když nevzal v úvahu, že žalobce jako účastník
řízení o azylu má jen velice omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské
zemi; navíc rozhodnutí žalovaného není v souladu s §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) dostatečně zdůvodněno. Skutkový stav tak byl nedostatečně
zjištěn a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí. Nakonec stěžovatel
nesouhlasí se způsobem, jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením žalovaného
o neexistenci překážek vycestování. Stěžovateli totiž hrozí při návratu na Ukrajinu nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení ze strany státních orgánů. Poté co státní orgány
zjistí, že v České republice požádal o azyl, bude stěžovatel podroben perzekuci
a administrativní šikaně. Domnívá se tak, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek
vycestování podle §91 zákona o azylu, kterými se žalovaný ani krajský soud ve svých
rozhodnutích vůbec nezabývaly. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá jednak nedostatek skutkových zjištění, a to správním orgánem
i soudem, porušení zákona při zjišťování skutečného stavu [§103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. ]
a nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
Prvotní jsou námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu,
když jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných skutečností lze stavět právní
závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 17. 12. 2003 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že si na Ukrajině jeho matka zřejmě půjčila peníze
a věřitelé nyní vymáhají vrácení dluhu po něm, neboť matka se zdržuje na neznámém místě.
Věřitelé stěžovateli vyhrožují tím, že ho zabijí a prodají jeho orgány. Proto se stěžovatel
skrýval u známých a kamarádů a v listopadu 2003 odjel ze země. Při pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu stěžovatel potvrdil, že jediným důvodem, proč z Ukrajiny odjel, byla
obava z věřitelů jeho matky, tuto situaci se na Ukrajině vůbec nepokoušel řešit (neobrátil
se o pomoc ani na policii ani na jiné státní orgány či nevládní organizace) a odjel do České
republiky. Rovněž uvedl, že se státními orgány na Ukrajině žádné potíže neměl. Žalovaný
pak žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že je povinností
správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo
být vyhověno. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody,
pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno. Namítá-li stěžovatel, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit.
Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci
a to jak z výpovědi stěžovatele při pohovoru tak ze samotné žádosti o azyl. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu jsou tato zjištění žalovaného dostatečná pro to, aby v dané věci
mohl rozhodnout. Jak je již výše uvedeno, je povinností žadatele o azyl tvrdit skutečnosti,
na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele není možné nahradit žádným
postupem žalovaného. Pokud stěžovatel v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru žádné
azylově relevantní důvody neuvedl, a naopak opakovaně sděloval, že se obává
jen soukromých osob a že o pomoc na Ukrajině nepožádal, nemohl žalovaný postupovat
jinak, než že jeho žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou, neboť potíže se soukromými
osobami nejsou zásadně důvodem pro udělení azylu. Takovým důvodem by mohly být pouze
tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel domáhal poskytnutí ochrany,
nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. V daném případě tomu
však nebylo, neboť stěžovatel se k příslušným státním orgánům o pomoc vůbec neobrátil.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud pochybil, když nedostatečným způsobem
přezkoumal rozhodnutí žalovaného a správní řízení jemu předcházející. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Soud se tak v řízení o žalobě může zabývat
pouze důvody, které byly uvedeny v žalobě, případně uplatněny ve správním řízení. V dané
věci stěžovatel v žalobě pouze namítal, že s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí a žádá
jeho zrušení, k důvodům odkázal na svoje výpovědi u pohovorů před správním orgánem.
Krajský soud tak rozhodnutí žalovaného přezkoumal v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s.
a stěžovatelem implicitně zmíněnou nezákonnost neshledal; svoje rozhodnutí
také dostatečným způsobem odůvodnil. Za této situace nebyl postup soudu v rozporu
se zákonem a nedošlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Nakonec stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky. Výslovně tvrdí, že v jeho případě měl být naplněn důvod
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a že žalovaný měl rozhodnout
o překážce vycestování podle §91 zákon o azylu.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel se domnívá, že patří do sociální skupiny „nečlenů
zločineckých struktur“ a s ohledem na to, mu měl být azyl udělen. S tímto jeho tvrzením
nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit, neboť jak konstatoval ve svém rozsudku ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, uveřejněno pod číslem 364/2004 Sb. NSS, „určitá
sociální skupina“ ve smyslu §12 zákona o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje
objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá.
Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní
pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování
však do této charakteristiky nepatří. Uvedená definice tak na stěžovatelem zmíněnou situaci
vůbec nedopadá. V rozsudku ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 - 49, uveřejněno
pod č. 401/2004 Sb. NSS, pak navíc zdejší soud vyslovil, že tzv. „nečleny zločineckých
struktur“ nelze považovat za sociální skupinu (§12 zákona o azylu).
Stěžovatel dále namítá, že jeho pronásledování spadá pod čl. 65 Příručky procedur
a kriterií pro přiznání postavení uprchlíka (dále též „Příručka“). Podle stěžovatelem
citovaného článku Příručky se pronásledování za normálních okolností týká kroků,
které podnikají úřady nějaké země. Může však také vycházet od některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. Jako typický
příklad může sloužit náboženská nesnášenlivost, rovnající se pronásledování, v zemi jinak
světské, kde početné skupiny obyvatelstva nerespektují náboženskou víru svých bližních.
Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné diskriminační či jinak postihující činy, mohou
být tyto považovány za pronásledování, pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají,
či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však stěžovatel nemá problémy
s početnou skupinou obyvatelstva, nýbrž s věřitelem a to proto, že mu jeho matka dluží
peníze. Navíc není splněna podmínka, že úřady páchání diskriminačních činů vědomě tolerují
nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu, neboť stěžovatel vůbec o ochranu
příslušné úřady nepožádal a ty o ní tak nebyly zpraveny. Jeho potíže s věřitelem tedy nelze
podřadit ani pod pronásledování ve smyslu čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání
postavení uprchlíka.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, tak je třeba poukázat na §104 odst. 4 s. ř. s., podle kterého je kasační
stížnost nepřípustná opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ač tak učinit mohl. Tento důvod stěžovatel v řízení o žalobě nenamítal, ačkoli tak
učinit mohl a kasační stížnost je v této části nepřípustná. Jen pro úplnost odkazuje Nejvyšší
správní soud na svoje rozhodnutí ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, uveřejněno
pod č. 409/2004 Sb. NSS, kde soud uvedl, že rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného
zákona. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
tak nebylo zjištěno.
Co se týče námitky stěžovatele týkající se perzekuce ze strany státních orgánů,
které by byl v případě návratu na Ukrajinu vystaven, tak zdejšímu soudu je z úřední činnosti
známo, že neúspěšní žadatelé o azyl v České republice nejsou po návratu na Ukrajinu nijak
postihováni.
Žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán, proto
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu