ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.470.2004
sp. zn. 2 Azs 470/2004 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: T. V.,
zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.
schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 18. 10. 2004, čj. 63 Az 131/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2004,
čj. OAM-2128/VL-07-04-2004. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění
pozdějších předpisů. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem, na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci.
Proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tvrdí, že důvody, které jej vedly
k odchodu z vlasti a k podání žádosti o azyl, jsou dostatečné k udělení azylu podle §12
a §14 zákona o azylu. Z vlasti odešel z pracovních důvodů. Domnívá se, že řízení
před správním orgánem trpí vadami, pro které měl soud, který ve věci rozhodoval,
napadené správní rozhodnutí zrušit, popřípadě vyslovit jeho nicotnost. Ze strany
správního orgánu se dle stěžovatele jedná o zásadní porušení ustanovení §33 odst. 2
správního řádu, kdy stěžovateli nebyla dána možnost, aby se vyjádřil k podkladům,
na základě kterých správní orgán rozhodoval, dále se jedná o porušení ustanovení
§47 odst. 5 správního řádu, kdy rozhodnutí správního orgánu vykazuje závažné
nedostatky způsobující nicotnost tohoto rozhodnutí. Stěžovatel odkazuje na obsah
své žaloby, kde se podrobněji procesními vadami, kterých se měl dopustit správní orgán,
zabýval. Nesouhlasí s právním názorem správního orgánu, že na jeho straně nejsou dány
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, kdy tyto překážky stěžovatel
shledává v tom, že ze své vlasti odešel z pracovních důvodů, neboť v Mongolsku nenašel
práci. Po vystudování vysoké školy nepracoval, protože ve svém oboru nenašel pracovní
místo. Rodina manželky stěžovatele s jejich sňatkem nesouhlasí a nechce, aby spolu žili,
protože manželka pochází z bohaté rodiny a on nemá nic. Do České republiky přicestoval
kvůli práci, chce zde žít a svůj pobyt legalizovat. V Mongolsku již nemá svoji rodinu ani
žádné příbuzné. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušit a zároveň přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365
dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 10. 6. 2004
návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že vlast opustil v říjnu 2002
a od té doby pobýval v České republice. V Mongolsku nemohl najít práci, nemá nikoho,
kdo by mu nějak pomohl a proto nyní žádá o azyl, aby mohl žít v České republice.
Při pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky dne
16. 6. 2004 stěžovatel uvedl, že bezprostřední pohnutkou k odchodu z vlasti byly
ekonomické problémy; v Mongolsku nemá bydlení a nemůže najít práci.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že dle jeho názoru byly dány důvody k tomu,
aby mu byl poskytnut azyl podle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Toto tvrzení
je třeba odmítnout, neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatel v průběhu
celého správního řízení uváděl cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiných
než ekonomických důvodů, tzn. že je veden jiným motivem než snahou obstarat si práci
a bydlení v České republice. Jedná se proto o žádost motivovanou pouze tím, že současný
ekonomický stav Mongolska patrně neumožňuje stěžovateli, aby si ve vlasti našel práci
a bydlení. V otázce takto motivované žádosti o azyl je ovšem nutno odkázat na dosavadní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, který například ve svém rozsudku ze dne
27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003 (nepublikováno), uvedl: „Obtíže žadatele o azyl stran obživy
či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak,
nežli jako důvody ekonomické“. Mezi obtíže tohoto druhu lze jistě zařadit i potíže
uváděné stěžovatelem, aniž by stěžovatel uváděl i jiné potíže než vzniklé v souvislosti
s tím, že ve vlasti nemůže najít práci a bydlení.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že stěžovatel neuváděl žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu, či podle ustanovení §14 tohoto zákona. K takovým
žádostem o azyl přitom Nejvyšší správní soud uvedl již ve svém rozsudku ze dne
18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003 (nepublikováno): „Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně
nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené
v §16 odst. 2 tohoto zákona.“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal
naplnění důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení, přičemž z kasační stížnosti navíc není při její argumentační sporosti ani zjevné,
že by v ní bylo vskutku zpochybněno řešení právní otázky krajským soudem.
V kasační stížnosti stěžovatel obecně formuloval námitky o tom, že žalovaný jednak
porušil ustanovení §33 odst. 2 správního řádu, když stěžovateli nebyla dána možnost,
aby se vyjádřil k podkladům, na základě kterých správní orgán rozhodoval,
a také ustanovení §47 odst. 5 správního řádu, kdy rozhodnutí správního orgánu vykazuje
závažné nedostatky způsobující nicotnost tohoto rozhodnutí. K námitce první je třeba
především uvést, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 22. 6. 2004, ale již 1. 1. 2004
nabyla účinnosti novela zákona o azylu, která změnila ustanovení §9 zákona o azylu,
podle něhož se na řízení o udělení nebo odnětí azylu nevztahuje ustanovení §33 odst. 2
a oddíl 1 části čtvrté správního řádu. Žalovaný tudíž nepochybil, když stěžovatele
s podklady neseznámil. Nad rámec uvedeného je třeba poukázat na skutečnost, že krajský
soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvedl, že stěžovateli byla dána
možnost, aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k protokolu o výslechu, případně
navrhl jeho doplnění. Tato skutečnost však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí.
Co se týče tvrzených závažných nedostatků rozhodnutí správního orgánu I. stupně
či žalovaného ve smyslu ustanovení §47 odst. 5 správního řádu, Nejvyšší správní soud
má za to, že písemná vyhotovení rozhodnutí obou ve věci rozhodujících správních
orgánů obsahují veškeré náležitosti uvedené v tomto ustanovení, a to uvedení orgánu,
který je vydal, datum vydání, jméno a příjmení účastníků řízení, jsou opatřena úředním
razítkem a podepsána s uvedením jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. S ohledem
na uvedené tento neshledal v předmětném správním řízení o udělení azylu vadu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením
§109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Takovými novými skutečnostmi
jsou námitky stěžovatele, že nesouhlasí s právním názorem správního orgánu, který uvedl,
že na jeho straně nejsou dány překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona
o azylu a dále že rodina jeho manželky nesouhlasí s jejich sňatkem a nechce, aby spolu žili.
Jelikož citované námitky nebyly stěžovatelem uplatněny v rámci správního řízení
o udělení azylu ani v přezkumném řízení soudním v žalobě, ale teprve v kasační stížnosti,
podané po vydání napadeného rozsudku krajského soudu, nemůže se jimi Nejvyšší
správní soud zabývat.
Na závěr je třeba upozornit na to, že právní institut azylu nelze směšovat s instituty
sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou vymezeny
například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších
předpisů.
Žádný ze stěžovatelem uváděných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu