ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.6.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
S. B. M, zastoupen Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 17,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 14. 10. 2004, č. j. 24 Az 487/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 4. 2002, č. j. OAM-77/VL-16-HA08-2002.
Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. (dále též zákon
o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil
žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
však uvádí, že v řízení před krajským soudem nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci,
neboť si soud opatřil neúplné důkazy, které se zakládaly jen na dokladech obsažených
ve správním spisu. Situaci na území Indie v regionu Kašmír nelze podle stěžovatele
považovat za stabilizovanou a soud tak nemohl posoudit správně skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval. Dále stěžovatel poukazuje na to, že žalovaný nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci a porušil tak §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád); rovněž si neopatřil úplné důkazy, čímž porušil
§32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu a v neposlední řadě nedostatečně objasnil důvody,
které ho vedly k vydání rozhodnutí a porušil tak §47 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel
se také domnívá, že jak rozhodnutí žalovaného, tak krajského soudu vycházela z nesprávného
právního výkladu §12 zákona o azylu a soud vůbec nepřihlédl k soustavnému
porušování lidských práv v Indii. Stěžovatel je tak přesvědčen, že má nárok na udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněné obavy o svůj život.
Pokud by snad důvody stěžovatelem uvedené nebylo možno podřadit pod naposled citované
ustanovení zákona o azylu, domnívá se, že je možné na něj aplikovat §14 zákona o azylu.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného
účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Dále uvedl, že stěžovatelova výpověď
o členství ve straně A. není podložena žádným důkazem, navíc jsou jeho tvrzení neurčitá
a pouze v rovině domněnek a pocitů. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel sice výslovně uvádí, že uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. (tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit),
avšak konkrétní námitky uvedené v kasační stížnosti lze rovněž podřadit také pod důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení) a v neposlední řadě
pod důvod uvedený pod písm. d) citovaného ustanovení, neboť stěžovatel namítá vady řízení
před krajským soudem.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 3. 1. 2002 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, ve které uvedl, že sice miluje svoji vlast Indii, ale přesto je zastáncem
vytvoření nezávislého státu Khalistanu. Proto podporoval politickou stranu „S. S. M.“
a udržuje styky s politickou frakcí „S. Z.“. Její členové jsou však v Indii pronásledováni
a proto odjel do ciziny. V pohovoru k důvodům žádosti stěžovatel uvedl, že o azyl v České
republice žádá kvůli strachu o svůj život, neboť nemůže svobodně pracovat pro Sikhy
a svobodný stát Khalistan; je totiž pronásledován policií. Od roku 1993 je členem strany A.
(dále též A.) a zúčastnil se řady akcí a demonstrací. Dokonce byl dvakrát zadržen policisty,
kteří ho drželi dva dny, bili a vyptávali se na různé otázky. V případě návratu do vlasti se
obává, že by byl okamžitě zatčen policií a možná i zabit nebo vězněn po zbytek života.
K dotazu žalovaného na informace o straně A. stěžovatel odpověděl, že si nepamatuje, kdo,
ani kdy, ji založil. Sdělil dále, že cílem strany je svobodný stát Khalistan a že dělal ve straně
jen svoji práci a o jiné věci se nezajímal. Na dotaz jaká to byla práce, stěžovatel uvedl, že byl
hlavním organizátorem a agitátorem strany a bojoval za práva Sikhů. Rozhodnutím ze dne
9. 4. 2002 žalovaný stěžovateli azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o neudělil
a vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud pochybil, když si nezajistil v řízení další důkazy
a vycházel pouze z dokladů obsažených ve správním spisu, nemůže s ním Nejvyšší správní
soud souhlasit. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský soud při přezkoumání rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který tu je v době rozhodování správního orgánu. Krajský
soud si tak nemohl k řízení opatřovat podklady novější a vzhledem k tomu, že dospěl
k závěru, že informace, které jsou součástí správního spisu k rozhodnutí ve věci postačí,
nebylo třeba opatřovat informace další. Ostatně ani stěžovatel provedení žádného dalšího
důkazu nenavrhoval. Za této situace nebyl postup krajského soudu v rozporu se zákonem
a naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebylo
shledáno.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že je povinností
správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo
být vyhověno. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody,
pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno. Namítá-li stěžovatel, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit.
Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci,
a to jak z výpovědi stěžovatele při pohovoru, tak ze samotné žádosti o azyl; k dispozici měl
rovněž zprávy Ministerstva zahraničních věci USA o situaci v oblasti dodržování lidských
práv v Indii za roky 1999 a 2000 a další informace o situaci v Indii z různých zdrojů
(Ministerstva vnitra Velké Británie, Norského výboru pro uprchlíky a ČTK). Dle názoru
Nejvyššího správního soudu jsou tato zjištění žalovaného dostatečná pro to, aby v dané věci
mohl rozhodnout. Jak je již výše uvedeno je povinností žadatele o azyl tvrdit skutečnosti
na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení žadatele není možné nahradit žádným
postupem žalovaného. Domnívá-li se stěžovatel, že podklady, které měl žalovaný
pro rozhodnutí nebyly dostatečné, mohl během správního řízení navrhnout jejich doplnění,
což však neučinil, přestože k tomu byl žalovaným před skončením pohovoru vyzván.
Pokud pak jde o aktuálnost těchto podkladů, je třeba připomenout, že stěžovatel opustil Indii
v polovině roku 2001, dle názoru soudu jsou v daném případě informace použité žalovaným
přiměřené, neboť ten měl k dispozici jak zprávy za roky 1999 a 2000, tak aktuální informace
z databanky ČTK. Rozhodnutí žalovaného je tak vydáno na podkladě dostatečně a správně
zjištěného stavu věci a je z něho jasně seznatelné, z jakého důvodu žalovaný stěžovateli azyl
neudělil. Nejvyšší správní soud tak nezjistil ani naplnění tvrzeného kasačního důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nakonec stěžovatel namítal, že splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12 písm. b), případně §14 zákona o azylu, což krajský soud nesprávně posoudil.
Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud vycházel z §12 zákona o azylu.
Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení sice uváděl, že má strach
z pronásledování pro své členství ve straně A., avšak ke straně samotné ani své činnosti v ní
nebyl schopen cokoli konkrétního sdělit, ačkoli uvedl, že je členem strany již od roku 1993
a dokonce se označil za „hlavního organizátora a agitátora“ této strany. Stěžovatel rovněž
sdělil, že se zúčastnil několika akcí a demonstrací a byl také zadržen policií, vyslýchán a zbit,
opět však nic konkrétního k těmto událostem neuvedl. Vzhledem k tomu považuje Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem tato jeho tvrzení za nevěrohodná a účelová. Postup
žalovaného, který stěžovateli z tohoto důvodu azyl neudělil, ani krajského soudu, který jej
akceptoval, tak nebyl v rozporu se zákonem.
Pokud jde o možnost udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu, tak to je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy
včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu
z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž jeho neudělením nemůže být
zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody
či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom
směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem, případně zda se nedopustil
libovůle. V daném případě se však touto stěžovatelovou námitkou nemůže Nejvyšší správní
soud zabývat, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoli tak učinit
mohl a kasační stížnost je v tomto bodě nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Není tedy naplněn
ani kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu