ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.64.2005
sp. zn. 2 Azs 64/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: X. J.,
zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2004,
č. j. 55 Az 747/2003 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 7. 2003, č. j. OAM-2652/VL-10-ZA08-2003. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených
v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Zároveň žalovaný správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 tohoto zákona.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti, odkazující na důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) uvedl, že krajský soud se nezabýval tím, zda správní orgán zjistil přesně
a úplně skutkový stav věci ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 a §46 správního řádu. Žalovaný
podle stěžovatele řádně nezkoumal, zda u něho nejsou dány podmínky pro poskytnutí
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, tedy podmínky zvláštního zřetele hodné
pro to, aby byl stěžovateli azyl udělen. Krajský soud se podle stěžovatele nezabýval tím,
zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda si správní orgán zákon nevyložil příliš
úzce. Výklad pojmu humanitárních důvodů závisí na uvážení správního orgánu,
toto však podle stěžovatele nemůže být ani příliš široké, ani příliš zužující. Smyslem zákona
je podle stěžovatele posoudit individuálně situaci každého žadatele. Sociální důvody nemohou
být sice důvodem pro udělení azylu, za určitých okolností však podle stěžovatele mohou být
považovány za důvody pro udělení humanitárního azylu. Podle stěžovatele krajský soud
pouze konstatoval závěry, k nimž dospěl žalovaný. Žalovaný však nezdůvodnil, proč důvody,
které stěžovatel uvedl, nemohou být považovány za humanitární. Stěžovatel by se v případě
návratu do Čínské lidové republiky ocitl v neřešitelné situaci; obavu z možných následků
takového kroku konkrétně vyjádřil ve své výpovědi. Zvláštní osobní poměry stěžovatele spolu
se situací v zemi jeho původu tak zakládají podle jeho názoru důvod pro udělení
humanitárního azylu, pro které měl být stěžovateli azyl udělen; zároveň měla být
přezkoumána zákonnost správního uvážení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že jak správní
orgán, tak soud věc správně rozhodly. Stěžovatel podle žalovaného požádal o azyl výlučně
z důvodů ekonomických a kvůli legalizaci svého pobytu v ČR. K námitkám ohledně
neudělení humanitárního azylu stěžovateli žalovaný uvedl, že jednak na azyl podle
§14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo, neboť zde jde o otázku volné úvahy
správního orgánu, jednak v konkrétním případě stěžovatele žádné důvody zvláštního zřetele
hodné neshledal, neboť ekonomické důvody ani snaha o legalizaci pobytu nejsou z hlediska
§14 zákona o azylu relevantní.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
obsaženými v žalobou napadeném správním rozhodnutí žalovaného. Uvedl, že skutečnost,
že stěžovatel měl v zemi původu problémy s dluhy, které měl platit, a že do České republiky
odjel za prací, není důvodem pro udělení azylu. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti,
které by mohly být azylově relevantní. I po procesní stránce shledal krajský soud správní
řízení vedené žalovaným a rozhodnutí, které bylo výsledkem tohoto řízení, zákonnými.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 4. 6. 2003 a pohovor k žádosti o udělení
azylu s ním byl proveden dne 10. 7. 2003. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl,
že z domovské země odešel proto, že tam nemohl najít práci a uživit rodinu; odjel
tedy za prací do jiné země. V ČR by chtěl pracovat. Uvedené údaje potvrdil stěžovatel
i při pohovoru k žádosti o udělení azylu a dodal, že v Čínské lidové republice měli
on i jeho rodiče dluh, který bylo velmi obtížné splácet.
Ze zprávy Ministerstva zahraničních věci USA o situaci na poli lidských práv v Číně
(včetně Hongkongu a Macaa) z března 2003 a informace Ministerstva zahraničních věcí ČR
o Číně z hlediska azylového řízení z července 2000, které jsou rovněž součástí správního
spisu, je patrné, že v této zemi lidská práva obecně vzato respektována nejsou a politický
systém je založen na monopolní vládě komunistické strany, nicméně terčem politického
pronásledování se stávají především lidé aktivně vystupující proti režimu, některá náboženská
uskupení a některé etnické a národnostní menšiny. Běžný občan, který nepatří
k těmto skupinám, se terčem pronásledování obvykle nestává. Režim v poměrně širokých
mezích připouští soukromé podnikání a třebaže do ekonomické sféry výrazně zasahuje,
nebrání zpravidla obyčejným lidem v zakládání soukromých živností či podniků.
Ani v případě, že běžný občan odejde z vlasti do ciziny z ekonomických důvodů, nestává
se při případném návratu do Číny terčem pronásledování, samozřejmě za předpokladu,
že v zahraničí nevyvíjel protirežimní aktivity.
Důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nejsou dány. Řízení
před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními,
za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít
vliv na zákonnost správního rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil
skutkový stav, zejména podrobně vyslechl stěžovatele a opatřil si dostatečné a důvěryhodné
informace o politické situaci a situaci v oblasti lidských práv v Čínské lidové republice.
Zcela oprávněně pak na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru,
že důvody, pro které stěžovatel žádá o azyl, nespadají mezi důvody vymezené v §12 zákona
o azylu, neboť stěžovatel odešel do České republiky z výlučně ekonomických důvodů,
jelikož v Číně měl dluhy a v ČR chtěl jako v ekonomicky prosperující zemi vydělat peníze.
Rozhodnutí správního orgánu je plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový
stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá. Pokud se týká zdůvodnění toho, proč nebyl stěžovateli udělen humanitární
azyl, lze připustit, že je natolik stručné, že se ocitá na samé hranici toho, kdy lze takové
odůvodnění ještě považovat za přezkoumatelné, nicméně tuto hranici ještě nepřekročilo.
Správní orgán v odůvodnění uvádí, že po posouzení osobní situace stěžovatele a poměrů
v zemi jeho státní příslušnosti mu humanitární azyl neuděluje. Tato věta naznačuje, že správní
orgán se skutečnostmi a okolnostmi, které by mohly být relevantní z hlediska případného
udělení humanitárního azylu, zabýval a vyhodnotil je tak, že v případě stěžovatele
takový krok není na místě.
K samotnému posouzení otázky udělení humanitárního azylu stěžovateli nutno
poznamenat, že Nejvyšší správní soud (viz např. jeho rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003) setrvale vychází z názoru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo a že správní orgán o něm rozhoduje
na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném
rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Míra
správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu
omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování,
že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního
přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu
s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje
zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž je určitý
postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty
za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí, v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou
ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem
humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo
zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 53). Ze správního spisu evidentně vyplývá, že u stěžovatele
nejsou dány zvláštní okolnosti spočívající např. v jeho osobní či rodinné situaci, specifickém
vztahu k České republice či v povaze jeho dosavadního chování, které by případně mohly
důvodem pro udělení humanitárního azylu. Naopak, lze mít za to, že stěžovatelova situace
je typická a zcela standardní – stěžovatel je ekonomickým emigrantem, který odešel ze země
původu výlučně z ekonomických důvodů a jeho osud a postavení se nijak neliší
od tisíců dalších osob směřujících z méně vyspělých zemí do zemí rozvinutých. Důvody,
pro které by chtěl pobývat v České republice a pro které se nechce vracet do Číny
(důvody sociální, dané velkým rozdílem v životní úrovni mezi ČR a Čínskou lidovou
republikou), jsou sice zcela pochopitelné, z jeho hlediska logické a v obecně lidském úhlu
pohledu snad i legitimní, nicméně nelze je považovat za důvody, které by měly vést k udělení
azylu podle §14 azylového zákona.
Krajský soud se proto stran humanitárního azylu právem ztotožnil s právním
posouzením věci, ke kterému dospěl žalovaný správní orgán, když jej stěžovateli neudělil,
a proto nelze dojít k závěru, že by nesprávně posoudil právní otázku. Ani důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu