ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.76.2005
sp. zn. 2 Azs 76/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
M. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
26. 10. 2004, č. j. 14 Az 302/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2003,
č. j. OAM-355/VL-07-P15-2000. Tímto rozhodnutím jí nebyl udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a bylo vysloveno,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnila žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá
se totiž, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Humanitární důvody spatřuje v tom, že je katolického vyznání a na Ukrajině, kde je většina
obyvatel vyznání pravoslavného, je vystavena šikanování a je jí bráněno svobodně projevovat
svoji víru. Navíc je stěžovatelka ještě rumunské národnosti, což její pronásledování
znásobuje. Domnívá se dále, že žalovaný tyto humanitární důvody nezkoumal,
nýbrž pouze konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu nebyly
shledány. K tomu, proč o těchto důvodech nehovořila dříve odkazuje na svoji žalobu.
Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně žádá o přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti a o osvobození od soudních poplatků.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Rovněž upozornil na to,
že stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla nesprávné datum jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Žádá-li stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud
odkazuje na §11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
který cizince v řízení o přiznání statutu uprchlíka od soudních poplatků osvobozuje.
Není tak třeba, aby soud o její žádosti rozhodoval.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka uvádí, že uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. - nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tuto nezákonnost pak spatřuje v tom, že jí nebyl udělen azyl
podle §14 zákona o azylu, přestože je na Ukrajině pronásledována kvůli svému náboženství
a národnosti. Namítá však také, že žalovaný ve správním řízení nezkoumal tyto humanitární
důvody, nýbrž pouze konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu
nebyly shledány. Uplatňuje tak rovněž důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. - vady
řízení před správním orgánem.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne
28. 1. 2003 žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že žádá o azyl proto, že její muž je
na Ukrajině spojen s bandity, zadlužil se a „odjel kdo ví kam“. Bandité vymáhají dlužnou
částku po ní. Stěžovatelka pracovala na pokladně, ale musela tuto práci kvůli vydírání opustit.
Tyto skutečnosti potvrdila a dále rozvedla v pohovoru ke své žádosti. Dále uvedla,
že se obrátila na policii o pomoc, avšak tam po ní chtěli jména osob, které jí vyhrožují.
Ty však stěžovatelka neznala. Stěžovatelka odjela do Kyjeva vyřídit si doklady a v září 2002
odcestovala do České republiky. O azyl však požádala až poté, co byla zadržena policii a bylo
jí uděleno správní vyhoštění. K dotazu žalovaného uvedla, že žádné jiné potíže na Ukrajině
neměla a ani neměla potíže kvůli své národnosti nebo víře. Pohovor byl veden v jazyce
ruském. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 7. 2003 stěžovatelce azyl neudělil, a to podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a rovněž vyslovil, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Podáním ze dne 21. 8. 2003 (tedy po vydání
rozhodnutí) stěžovatelka žalovanému sdělila, že v žádosti neuvedla vyčerpávajícím způsobem
všechny důvody, pro které o udělení azylu žádá. Kromě důvodů uvedených v žádosti,
má také potíže kvůli svému katolickému vyznání, neboť většina ukrajinského obyvatelstva
je pravoslavná a stěžovatelka je vystavena neustálému šikanování.
Namítá-li stěžovatelka, že žalovaný pochybil, když ve správním řízení nezkoumal
její tvrzení ohledně pronásledování kvůli náboženství a národnosti, nemůže s ní Nejvyšší
správní soud souhlasit. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných
podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru,
nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá
udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno.
Tato povinnost žadatele nemůže být nahrazena žádnou aktivitou správního orgánu. V daném
případě stěžovatelka v žádosti ani při pohovoru žádné takové skutečnosti neuváděla a naopak
sdělila, že potíže kvůli své národnosti ani náboženství neměla. Žalovaný proto posuzoval
jen důvody, které uplatnila a její žádost zamítl rozhodnutím ze dne 30. 7. 2003.
Teprve přípisem ze dne 21. 8. 2003 (tedy téměř měsíc po vydání napadeného rozhodnutí)
stěžovatelka vyjádřila svoje obavy z pronásledování ze shora uvedených důvodů.
Nelze tak žalovanému vytýkat, že se nezabýval něčím, co mu stěžovatelka během správního
řízení nesdělila. Důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. neobstojí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že důvody, které uvedla ve zmíněném podání jsou
dostačující pro udělení azylu z humanitárního důvodu, nemůže s ní Nejvyšší správní soud
rovněž souhlasit. Udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu je totiž věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně
úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu
z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu
z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí uvážení správního
orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze
stanovené zákonem, případně zda se nedopustil libovůle.
Vzhledem k tomu, že důvody, které stěžovatelka považuje za důvody hodné zvláštního
zřetele, by mohly naplňovat zákonné důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
(strach z pronásledování z důvodu náboženství a národnosti), přezkoumal Nejvyšší správní
soud také to, zda krajský soud nepochybil, když rozhodnutí žalovaného pro tuto námitku
nezrušil. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatelka svoje obavy
z pronásledování z azylově relevantních důvodů vyslovila až po té, co bylo o její žádosti
rozhodnuto a naopak během celého správního řízení uplatňovala důvody zcela jiné,
na které zákon o azylu nedopadá. V žalobě pak uvedla, že její ekonomické problémy,
o kterých hovořila během správního řízení, „vycházejí“ právě z jejích obav z pronásledování
kvůli katolickému vyznání a rumunské národnosti. O těchto problémech při pohovoru
nehovořila, neboť se domnívala, že na udělení azylu nemohou mít žádný vliv. Krajský soud
však její tvrzení považoval za účelové a žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud nemůže
jinak než dát krajskému soudu za pravdu, neboť stěžovatelka měla skutečně dostatečný
prostor k tomu, aby svoje obavy z pronásledování vyslovila ve správním řízení, které trvalo
více než 6 měsíců - když už ne v žádosti, tak alespoň při pohovoru, tím spíše, když byla
stěžovatelka na možné potíže kvůli své národnosti či víře přímo dotázána. Za této situace
nelze krajskému soudu cokoli vytknout. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu