ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.19.2005
sp. zn. 3 Ads 19/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce A. K.,
zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 čj. 12
Ca 50/2004 - 21,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004 čj. 12 Ca 50/2004 - 21
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 11. 2004 čj. 12 Ca 50/2004 - 21, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobce
proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 7. 2003 a o tom, že účastníkům se nepřiznává náhrada
nákladů řízení.
Z napadeného rozsudku se zjišťuje, že žalobce podal u Městského soudu v Praze
žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí žalované, jímž byla zamítnuta jeho žádost
o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob
odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále jen „zákon
č. 172/2002 Sb.“). Žalobce v žalobě namítal, že nesouhlasí s tvrzením uvedeným
v napadeném rozhodnutí, že nepředložil doklad o pobytu v táboře nucených prací. Uvedl,
že jednoznačně prokázal československé občanství ke dni 20. 9. 1949, kdy byl proti své vůli
eskortován do střediska sovětských státních příslušníků v Praze. Občanem SSSR v té době
nebyl. Státní občanství SSSR mu bylo přiděleno proti jeho vůli dne 23. 6. 1961. Ze sběrného
střediska byl asi za týden eskortován do střediska ve Vídni a odtud eskortován do pracovního
tábora č. 7 v Irkutské oblasti. Zde vykonával otrocké práce při těžbě dřeva a protože tuto práci
fyzicky nezvládal, byl po čase přeřazen na práce do kuchyně v táboře. Skutečnost, že byl
v pracovním táboře č. 7 v Irkutské oblasti od roku 1949 do roku 1956, prokázal archivním
potvrzením Ministerstva vnitra Ruské federace ze dne 29. 5. 2002 a ze dne 2. 8. 2002.
V tomto na druhém místě uvedeném potvrzení je podrobněji uvedeno, že byl od roku 1949
do roku 1956 na nucených pracích v pracovním táboře č. 7. Z tábora byl propuštěn nejdříve
na začátku roku 1955 a nejpozději ke konci roku 1956; přesné datum se žalobce nepamatuje
a nepodařilo se mu ho ani opakovaně zjistit. Jeho odvlečení do SSSR a nucený pobyt
však trval i po propuštění z pracovního tábora č. 7, protože jako cizinec byl evidován
u zvláštního velitelství, byl nucen žít bez řádného dokladu totožnosti a bez možnosti volně
se pohybovat v Irkutské oblasti. Musel se zdržovat jen v okruhu do 30 km od místa pobytu
v A. a měl povinnost pravidelně měsíčně se hlásit na příslušném velitelství. Po propuštění
z tábora žádal o navrácení československého dokladu totožnosti a o možnost vrátit se do
Československa, avšak bezvýsledně. Proti jeho vůli mu bylo dne 23. 6. 1961 přiznáno
občanství SSSR a lživě mu bylo sděleno, že pozbyl československé občanství. Od tohoto data
se již nemusel hlásit na velitelství, ale stále mu nebylo dovoleno opustit Sibiř a byl nucen žít a
pracovat v irkutské oblasti až do 4. 2. 1970. V únoru 1970 mu bylo umožněno opustit Sibiř a
přestěhovat se do Moskevské oblasti. Získal sovětský pas, s nímž mohl cestovat do zahraničí,
mohl by se vrátit do Československa. To neučinil proto, že uvěřil lživému tvrzení o ztrátě
československého občanství. Žalobce proto považuje za dobu odvlečení dobu od 20. 9. 1949
do 4. 2. 1970.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce byl jako československý státní
občan dne 20. 9. 1949 zatčen a následně odvlečen do SSSR, kde byl na nucených pracích
v táboře č. 7 v Irkutské oblasti. Žalobcova tvrzení o době jeho odvlečení, která podal
v průběhu správního řízení a v žalobě, jsou však nevěrohodná a jsou vyvrácena
shromážděnými důkazy. Žalobce se relevantním způsobem, případně vůbec, nevyjadřuje
k celé řadě rozporů. Především jde o to, že podle potvrzení Ministerstva vnitra Ruské federace
ze dne 2. 8. 2002 byl na nucených pracích v Irkutské oblasti do února 1970, přičemž
podle potvrzení Penzijního fondu Ruské federace ze dne 17. 2. 2003 žalobce ukončil
v Irkutské oblasti dne 4. 2. 1970 poslední pracovní poměr. Toto potvrzení obsahuje podrobný
rozpis žalobcových pracovních poměrů v době od května 1953 do února 1970; pracoval
v různých kuchařských a cukrářských profesích na různých pracovištích včetně pionýrského
tábora, internátní školy, kavárny apod. Rozpor je také v tom, kdy bylo žalobci povoleno
odstěhovat se z Irkutské oblasti. Žalobce nevysvětlil, jak jako osoba umístěná v táboře
nucených prací mohl vykonávat práci kuchaře, jak mu bylo povoleno uzavřít manželství
s občankou SSSR. „Nesprávné“ je i žalobcovo tvrzení, že se do České republiky vrátil
až v roce 1998, poté, co zjistil, že kontinuita jeho státního občanství nebyla přerušena.
Podle žalované ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobcova tvrzení
ohledně délky jeho pobytu v táborech nucené práce jsou v rozporu s dalšími provedenými
důkazy, které vyvracejí jeho tvrzení o tom, že v nich byl do února 1970. Žalovaná ponechala
rozhodnutí na úvaze soudu.
Městský soud v Praze vyšel z obsahu správního spisu žalované. Konstatoval,
že žalobce požádal u žalované o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 172/2002 Sb. jako osoba odvlečená do SSSR, a to za období od roku 1949 od roku 1970.
Žalobce k žádosti připojil občanský průkaz, zprávu Magistrátu města Liberce ze dne
3. 4. 2000 o tom, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 1. 1948 mu bylo uděleno
československé státní občanství. Potvrzením Státního okresního archivu v Liberci ze dne
9. 7. 2003 bylo doloženo, že žalobce byl dne 20. 9. 1949 eskortován do sběrného střediska
sovětských státních příslušníků v Praze. Žalobce dále předložil potvrzení archivu Ministerstva
vnitra Ruské federace ze dne 17. 5. 2002, že byl v roce 1949 deportován do Irkutské oblasti,
kde byl na nucených pracích do února 1970. Dalším dokladem je archivní potvrzení
Ministerstva vnitra Ruské federace ze dne 2. 8. 2002, že žalobce byl v letech 1949 – 1956
na nucených pracích v pracovním táboře č. 7 v Irkutské oblasti, do roku 1961 byl evidován
u zvláštního velitelství jako cizí státní příslušník. Na nucených pracích byl do února 1970.
Ze zprávy Penzijního fondu Ruské federace ze dne 17. 2. 2003 soud zjistil, že žalobce v době
od 15. 5. 1953 do 4. 2. 1970 pracoval v různých profesích v potravinářství. Z listiny vyplněné
žalobcem dne 7. 12. 1956 je patrno, že žalobce dne 8. 9. 1955 uzavřel manželství s občankou
SSSR, dne 11. 5. 1956 se jim narodila dcera a žil v bytě na konkrétně uvedené adrese v A.
Žalovaná podle Městského soudu v Praze dospěla při hodnocení důkazů k závěru,
že tvrzení žalobce o jeho odvlečení tak, jak je popsal ve své žádosti, nebylo věrohodně
doloženo. Tvrzení žalobce, že jeho pobyt v SSSR byl nedobrovolný, bylo zpochybněno
potvrzením vydaným ruským nositelem pojištění pro účely důchodového řízení v České
republice, z něhož bylo zjištěno, že žalobce od 15. 5. 1953 pracoval jako kuchař v jídelně
a pak pracoval v této či obdobné profesi nepřetržitě dále. V SSSR mu byl také přiznán
starobní důchod v říjnu 1983. Žalovaná proto považovala za nevěrohodné potvrzení
Ministerstva vnitra Ruské federace, že žalobce byl až do roku 1970 na nucených pracích
v táboře č. 7. Toto tvrzení bylo zpochybněno tím, že žalobce již v letech 1953 – 1956
pracoval jako kuchař, vedoucí čety kuchařů a vedoucí výroby v pionýrském táboře.
Městský soud v Praze se ztotožnil se závěry učiněnými žalovanou, která vycházela
z dostatečně zjištěných skutečností a postupovala v souladu se zákonem. Soud dospěl
ve shodě se stanoviskem žalované k závěru, že není zcela jednoznačně prokázána skutečnost,
že by žalobce byl odvlečen do SSSR. Jedinou doloženou skutečností je, že byl 20. 9. 1949
deportován z Liberce do Prahy do sběrného střediska sovětských státních příslušníků. Tvrzení
žalobce, že byl poté eskortován do Vídně a následně do pracovního tábora č. 7 v Irkutské
oblasti, není doloženo. Shora uvedená potvrzení o tom, že žalobce byl v roce 1949 poslán
do pracovního tábora č. 7 v Irkutské oblasti a na nucených pracích byl do února 1970, byla
vyvrácena dalšími doklady – zprávou Penzijního fondu Ruské federace. Žalobce rozpory
mezi jím doloženým archivním potvrzením a dalšími doklady, které se týkají jeho pobytu
v SSSR, věrohodně nevyvrátil. Žádné další doklady nepředložil a jak z jeho vyjádření
vyplývá, přesně si všechny skutečnosti nepamatuje. Žalovaná tedy při posuzování nároku
žalobce nemohla postupovat jinak, než žádost o odškodnění zamítnout. Žalobce totiž
jednoznačně nedoložil jednu z rozhodujících podmínek, tj. prokázání odvlečení do SSSR.
Kasační stížnost je opřena o ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vytýká Městskému soudu v Praze, že jeho skutkové
závěry nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech. Rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť v odůvodnění není dostatečně vysvětleno, jak soud hodnotí provedené důkazy
ve vzájemné souvislosti a jakými úvahami se řídil, některé důkazy v podstatě opomíjí.
Městský soud v Praze uzavřel, že není jednoznačně prokázáno, že žalobce byl
odvlečen do SSSR; za doložené má pouze to, že byl umístěn do sběrného střediska sovětských
státních příslušníků v Praze. Archivní potvrzení Ministerstva vnitra Ruské federace o jeho
umístění v pracovním táboře č. 7 v Irkutské oblasti má být vyvráceno zprávou Penzijního
fondu Ruské federace, podle níž již od roku 1953 žalobce pracoval jako kuchař v jídelně.
Soud dospěl k závěru, že žalobce rozpory mezi jednotlivými důkazy věrohodně nevyvrátil.
Žalobce zastává názor, že žalovaný i Městský soud v Praze vycházely z nesprávného
pojetí materiální pravdy, jíž se správní řízení řídí, a z ní vyplývajícího rozvržení důkazního
břemene. Žalovaný i soud správně konstatují, že mezi údaji obsaženými v listinách úřadů
Ruské federace jsou rozpory, uzavírají však, že tyto rozpory je žalobce povinen věrohodně
vyvrátit a nárok zcela jednoznačně prokázat. Zásada materiální pravdy a zásada vyšetřovací
mají své limity v praktických a materiálních možnostech správního orgánu. Je nesporné,
že žadatel o přiznání určitého nároku nese do určité míry důkazní břemeno, pokud se týče
povinnosti předložit doklady osvědčující jeho nárok. Toto důkazní břemeno však nelze
vykládat tak, že veškeré rozpory mezi listinami musí být vyvráceny žadatelem, zatímco
správní orgán je zbaven povinnosti rozpory odstraňovat, postačí mu je toliko konstatovat.
Povinnost odstranit rozpory v důkazech je součástí volného hodnocení důkazů, správní orgán
se má v přiměřené míře držet i zásady vyšetřovací. V odůvodnění rozsudku Městského
soudu v Praze chybí jakékoli úvahy o odstraňování rozporů, soud je pouze konstatuje
a to mu postačuje k věcnému závěru o nedůvodnosti žádosti.
Stěžejním závěrem soudu je úvaha o vyvrácení zpráv o pobytu žalobce v táboře jinými
zprávami. Chybí však jakékoli odůvodnění, proč soud považuje za vyvrácené či rozporné
tyto zprávy v rozsahu, v němž se týkají období před rokem 1953. Pokud žalovaný a soud
tvrdí, že doklad o zaměstnání žalobce od roku 1953 zpochybňuje samotné odvlečení žalobce
v roce 1949 a pobyt v táboře č. 7 do roku 1953, pak tento závěr není vůbec žádnou úvahou
soudu podložen a je zcela nepřezkoumatelný. Soud dokonce považuje za neprokázané
odvlečení samotné, ačkoli z dokladů vyplývá, že žalobce byl ve sběrném středisku a vzápětí
na území SSSR. Žádný doklad nesvědčí o opaku. Správní orgán přitom další důkazy
k této otázce neprováděl. Správní orgán mohl nepochybně uzavřít, že za dobu protiprávního
odvlečení považuje pouze dobu do roku 1953 nebo 1955, pokud by takové stanovisko řádně
odůvodnil.
Žalovaná ani soud se nevypořádaly s právním názorem, podle něhož lze do doby
protiprávního odvlečení zahrnout i pobyt v Irkutské oblasti mimo pracovní tábor, kdy i takový
pobyt byl nedobrovolný, event. byl založen na zásadním omezení svobody pohybu. Rozsudek
je v tomto směru nepřezkoumatelný. Zákon výslovně nestanoví, že dobou protiprávního
odvlečení je míněna pouze doba prokazatelně strávená v pracovním táboře. I když žalobci
bylo umožněno pracovat mimo tábor a oženit se, neznamená to, že by na jeho osobu nebyla
nadále aplikována politická represe, byť v nižší intenzitě, neslučitelná zejména s právem
na svobodu pohybu, a to dokonce i ve srovnání s rozsahem, v jakém bylo právo svobody
pohybu běžně přiznáváno v zemích tehdejšího socialistického tábora.
Žalobce navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud, vázán důvody a rozsahem kasační stížnosti, dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Při posuzování skutkového stavu vycházel Nejvyšší správní
soud z výše citovaných listin vložených ve správním spisu. Z nich považuje za vhodné
zrekapitulovat především obsah napadeného rozhodnutí, zjištění vyplývající z dalších listin
nejsou sporná.
Nejvyšší správní soud z odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí žalované zjistil,
že žalovaná měla za prokázané následující skutečnosti:
Žalobce k žádosti nepředložil doklad o pobytu v táboře nucených prací, doložil
pouze shora uvedené rozhodnutí Ministerstva vnitra Ruské federace o délce pobytu
na nucených pracích. Podle tohoto potvrzení byl žalobce na nucených pracích v letech 1949
až 1956, a to v pracovním táboře č. 7. Údaje obsažené v této listině však zpochybňuje výše
uvedené potvrzení Penzijního fondu Ruské federace, z něhož vyplývá, že žalobce
již od 15. 5. 1953 pracoval jako kuchař v jídelně a od té doby až do 4. 2. 1970 pracoval
v různých sovětských podnicích jako kuchař, cukrář a vedoucí výroby zmrzliny.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou dále popsány okolnosti odvlečení žalobce,
jak je on sám uvedl. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že z gramatického výkladu pojmu
„odvlečení“ je zřejmé, že odvlečenou osobou je ten, kdo byl protiprávně přinucen opustit
určitý prostor (území). Osoby, které opustily Československo dobrovolně, např. odešly
za prací, za rodinou, s úmyslem vstoupit v zahraničí do armády a bojovat proti fašismu
(pozn. soudu: v projednávané věci jde o rok 1949 a žalobce proti fašismu skutečně bojoval)
proto nelze považovat za osoby protiprávně odvlečené. Lze tedy shrnout, že účelem zákona
č. 172/2002 Sb. je přiznat odškodnění pouze osobám, které byly odvlečeny sovětskými
orgány (orgány sovětské kontrarozvědky) z území Československa v době po podpisu
Dohody ze dne 8. 5. 1944.
Z údajů, které má žalovaná k dispozici, vyplývá, že datum 20. 9. 1949 je doloženo
potvrzením Státního okresního archivu v Liberci. O čs. státním občanství v rozhodné době
nejsou pochybnosti. Z dalších poznatků však lze usuzovat, že nedobrovolný pobyt žalobce
na území SSSR skončil nejpozději v letech 1955 – 1956. Ani toto datum však není prokázáno.
Nevěrohodným se jeví i ta část potvrzení Ministerstva vnitra Ruské federace,
podle níž žalobce byl až do roku 1970 na nucených pracích v táboře č. 7, neboť podle ruského
nositele pojištění žalobce pracoval v letech 1953 – 1956 jako kuchař, vedoucí čety kuchařů
a vedoucí výroby v pionýrském táboře. Žalovaná z výše uvedených důvodů považuje
žalobcem požadovanou dobu odvlečení za neprokázanou.
V projednávané věci jde o posouzení dvou skutečností. Prvou je, zda žalobce byl
odvlečen do SSSR tak, jak to má na mysli zákon č. 172/2002 Sb. Pokud by tomu tak bylo,
je, vzhledem ke skutkovým okolnostem případu, druhou otázkou, za jakou dobu odvlečení
mu má být přiznána jednorázová peněžní částka.
Městský soud v Praze vyšel z toho, že žalovaná ve svém rozhodnutí dospěla k závěru,
že nebylo prokázáno, že žalobce byl odvlečen do SSSR. Z odůvodnění rozhodnutí žalované
však takový závěr nevyplývá.
Pokud Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dochází k závěru, že není zcela
jednoznačně prokázána skutečnost, že by byl žalobce odvlečen do SSSR, pak je tento závěr
v rozporu s provedenými důkazy i s logickým uvažováním. Mimo pochybnost je, že žalobce
byl dne 20. 9. 1949 eskortován z Liberce do sběrného střediska sovětských státních
příslušníků a ocitl se v SSSR v táboře nucených prací č. 7 v Irkutské oblasti. Úvaha o tom,
že by snad žalobce v roce 1949, v období vrcholícího stalinizmu, dobrovolně odešel
do Irkutské oblasti v SSSR a těžil zde dřevo, je zcela absurdní. Nejvyšší správní soud
považuje za prokázané, že žalobce byl odvlečen do SSSR tak, jak to má na mysli zákon
č. 172/2002 Sb.
Druhou otázkou však je, za jaké časové období má být žalobci přiznáno odškodnění.
Žalobce požaduje toto odškodnění za období od svého odvlečení do roku 1970.
Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce od 15. 5. 1953 pracoval jako kuchař
v jídelně a nadále až do konce období, za které požaduje odškodnění, pracoval v obdobném
pracovním zařazení v sovětských podnicích. Žalobce v roce 1955 uzavřel manželství
s občankou SSSR, z manželství se narodilo dítě, žalobce s rodinou žil v bytě v A. Po určitou
dobu se ještě musel pravidelně hlásit u příslušného orgánu jako cizí státní příslušník, mohl se
pouze v omezeném okruhu vzdalovat z místa bydliště.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z těchto skutečností třeba dovodit závěr,
že od 15. 5. 1953 žalobce získal určitou „svobodu“, a to prakticky ve stejném rozsahu
jako občané SSSR v 50. letech; ostatně ani oni se po celou dobu existence SSSR nesměli
bez povolení vzdálit z okruhu svého bydliště. Žalobce pracoval mimo tábor nucených prací,
mohl uzavřít manželství a bydlel v běžném bytě. Vše nasvědčuje tomu, že žalobce v té době
žil běžným životem průměrného občana SSSR, protože povinnost hlásit se jako cizinec
u úřadů nelze považovat za podstatné omezení, i když takto žil ve státě, který si jako
své bydliště nevybral, byl do tohoto státu odvlečen.
Nejvyšší správní soud vyslovuje právní názor, že žalobci je nutno přiznat jednorázové
peněžní odškodnění za dobu od jeho odvlečení do SSSR do 14. 5. 1953, tedy po dobu
jeho pobytu v táboře nucených prací, a to z důvodů, které jsou shora uvedeny. Pobyt žalobce
v SSSR po tomto datu již podle názoru Nejvyššího správního soudu nezakládá podmínky
pro poskytnutí odškodnění ve smyslu zákona č. 172/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud ještě podotýká, že žalovaná i Městský soud v Praze na několika
místech vytýkají žalobci, že určité rozpory v důkazech nevysvětlil nebo věrohodně nevyvrátil.
K tomu je třeba uvést, že žalovaná nedala žalobci žádnou procesní možnost, aby tyto rozpory
mohl vysvětlit. Podle §7 odst. 2 zákona č. 172/2002 Sb. se na toto řízení použije, pokud
tento zákon nestanoví jinak, správní řád. Podle §21 odst. 1 správního řádu správní orgán
nařídí ústní jednání, vyžaduje-li to povaha věci, zejména přispěje-li se tím k jejímu objasnění.
Tento procesní úkon žalovaná neučinila a ani prostě nevyzvala žalobce, aby se k rozporům
v důkazech vyjádřil. Jinou otázkou ovšem je, proč např. Městský soud v Praze vytýká žalobci,
že nevysvětlil, jak bylo možné, že mu jako cizímu státnímu příslušníkovi pobývajícímu
v táboře nucených prací bylo povoleno uzavřít manželství s „ruskou“. Je pochopitelné,
že žalobce na takovou otázku nemůže znát odpověď a není jasné, co Městský soud v Praze
z hlediska posouzení uplatněného nároku na odškodnění od tohoto vysvětlení očekával.
Nejvyšší správní soud dospěl k tomu, že kasační stížnost je důvodná (§110 odst. 1
s. ř. s.) a zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.).
V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právní názorem Nejvyššího správního
soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) tak, že žalobce splňuje podmínky pro přiznání jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. za dobu od 20. 9. 1949 do 14. 5. 1953.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu