ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.26.2004
sp. zn. 3 Ads 26/2004 – 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně J. Z.,
zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Musilem, Ph.D., Balbínova 30, Praha 2, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, č. j. 2 Cad 86/2003 –
27,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, č. j. 2 Cad 86/2003 – 27,
se ve výroku o zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 25. 9. 2003
č. j. OSZ -27-41/OM-Šp-2003 zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností v záhlaví uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí stěžovatele ze dne
25. 9. 2003 č. j. OSZ-27-37/OM-Šp-2003 a dále zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 9. 2003
č. j. OSZ-27-41/OM-Šp-2003. Prve uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, druhým rozhodnutím
pak bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu.
Stěžovatel namítal nezákonnost výroku, jimž bylo zrušeno jeho rozhodnutí vydané
v řízení o částečný invalidní důchod. Tuto nezákonnost spatřoval ve skutečnosti, že Městský
soud v Praze nerozlišil právní otázku nároku na důchod a nároku na výplatu důchodu a dále
nesprávně posoudil překážku souběhu několika řízení o nárocích na důchod žalobkyně.
Dle názoru stěžovatele z ustanovení §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. nevyplývá,
že by zahájení řízení o starobní důchod bránilo tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečný
invalidní důchod. Řízení o starobní důchod a o částečný invalidní důchod nejsou řízením
v téže věci ve smyslu §81 odst. 3 citovaného zákona, právní předpisy souběh obou
uvedených řízení připouštějí. Soud se dopustil nesprávného výkladu zákona č. 582/1991 Sb.
Došlo tak k nesprávnému posouzení právní otázky a tím k naplnění důvodu kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobkyně kasační stížnost považovala za nedůvodnou. V písemném vyjádření
se ztotožnila se závěry Městského soudu v Praze, odkázala na ustanovení §54 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), dle kterého nárok na důchod
vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Konstatovala, že ke dni
1. 6. 2003 u ní vznikl souběh nároků na výplatu starobního a částečného invalidního důchodu,
tento souběh upravuje ustanovení §58 zákona o důchodovém pojištění. Nositel pojištění,
tj. stěžovatel, je povinen provést srovnávací výpočet a rozhodnout, že bude vyplácen důchod
vyšší. Připuštěním souběhu řízení o přiznání starobního a částečného invalidního důchodu
je popřen smysl ustanovení §58 zákona o důchodovém pojištění. Tohoto smyslu může být
dosaženo pouze provedením srovnávacího výpočtu v jediném správním řízení, a tak zabránit
nezákonnosti, ke které by došlo přiznáním té dávky, která je nižší. Žalobkyně poukazuje
na nezákonnost, která vznikla v jejím případě přiznáním nižší dávky důchodového pojištění
do doby, než bylo zjištěno, která dávka je vyšší a tato jí následně přiznána.
Ze spisu Městského soudu v Praze vyplývají následující, pro věc podstatné
skutečnosti:
Stěžovatel vydal dne 22. 5. 2003 dvě rozhodnutí, z nichž jedním žalobkyni odňal
od 1. 6. 2003 plný invalidní důchod, druhým jí přiznal od téhož dne starobní důchod.
Žalobkyně se proti oběma rozhodnutím vydaným dne 22. 5. 2003 odvolala, nesouhlasila
s posouzením poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a s vyměřenou výší starobního
důchodu. Žalobkyně vzala dne 18. 6. 2003 zpět odvolání proti rozhodnutí o přiznání
starobního důchodu a následně podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu.
Ten jí byl rozhodnutím ze dne 3. 7. 2003 přiznán, zároveň stěžovatel zastavil výplatu
starobního důchodu. I proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání.
Ministr vnitra obě odvolání zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil. Zamítnutí
odvolání proti rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu odůvodnil splněním
podmínek §44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podáním žádosti o tuto dávku dne
18. 6. 2003 a přiznáním vyšší dávky důchodového pojištění v případě souběhu s nárokem
na výplatu starobního důchodu.
Proti oběma rozhodnutím o odvolání (č. j. OSZ-27-37/OM-Šp-2003 ve věci odnětí
plného invalidního důchodu, č. j. OSZ-27-41/OM-Šp-2003 ve věci přiznání částečného
invalidního důchodu, obě ze dne 25. 9. 2003) se žalobkyně bránila žalobou u Městského
soudu v Praze. Žalobkyně namítla, že v roce 1991 při dovršení 55 let nebyla převedena
z plného invalidního důchodu do starobního důchodu, tím přišla o valorizace této dávky
od roku 1991 a současná výše starobního důchodu je podstatně nižší, proto je nucena
přistoupit na pobírání částečného invalidního důchodu, který je o cca 500 Kč vyšší.
Žalobkyně se donucením pobírání částečného invalidního důchodu ve věku 67 let cítí být
poškozena, žádá o přepočtení starobního důchodu se zohledněním valorizací.
V doplnění žaloby žalobkyně poukázala na skutečnost, že z odůvodnění napadeného
rozhodnutí č. j. OSZ-27-41/OM-Šp-2003 nevyplývá srovnávací výpočet porovnání výše
částečného invalidního a starobního důchodu, což způsobuje nepřezkoumatelnost
tohoto rozhodnutí. Žalobkyně splnila podmínky nároku na starobní důchod v roce 1991,
od tohoto data nastal souběh nároků ve smyslu §58 zákona o důchodovém pojištění.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku shrnul průběh předcházejícího
správního řízení, kdy žalobkyni byl rozhodnutím stěžovatele ze dne 22. 5. 2003 přiznán
starobní důchod, následně pak jí byl dalším rozhodnutím ze dne 3. 7. 2003 přiznán částečný
invalidní důchod. Soud tento postup považoval za nepřípustný dle ustanovení §81 odst. 3
zákona č. 582/1991 Sb., dle kterého zahájení řízení o dávku důchodového pojištění brání
tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Soud z uvedených skutečností vyvodil,
že rozhodnutí o přiznání jedné dávky důchodového pojištění, zde starobního důchodu, brání
v tom, aby byla přiznána jiná dávka důchodového pojištění, tj. částečný invalidní důchod.
Stěžovatel měl dle názoru soudu v době řízení o žádosti žalobkyně o starobní důchod vyřešit
otázku, který z důchodů při jejich souběhu bude vyšší a dle §58 zákona o důchodovém
pojištění o žádosti žalobkyně rozhodnout. Nelze přiznat jednu dávku důchodového pojištění
a následně zjistit, že jiná dávka by s ohledem na §58 zákona o důchodovém pojištění byla
vyšší, dalším rozhodnutí proto přiznat tuto vyšší dávku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu důvodů
uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Mezi účastníky je sporná otázka výkladu o použití ustanovení §81 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. a §58 zákona č. 155/1995 Sb. v dané věci. Dle §81 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb. zahájení řízení o dávku důchodového pojištění brání tomu, aby v téže věci
probíhalo jiné řízení. Toto ustanovení upravuje tzv. překážku věci zahájené, litispendenci.
Pokud Městský soud v Praze z tohoto ustanovení vyvodil, že rozhodnutí o přiznání dávky
důchodového pojištění brání tomu, aby byla přiznána jiná dávka důchodového pojištění,
pak ustanovení §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. vyložil a následně použil nesprávně.
Účelem procesního institutu překážky věci zahájené ve správním řízení je zabránit tomu,
aby správní orgán nejednal o stejném nároku totožné osoby ve více řízeních, což by mohlo
mít za následek vynesení několika závazných rozhodnutí ve stejné věci. O takový případ
se však nejednalo, neboť žádný z účastníků nezpochybňoval skutečnost, že řízení o přiznání
starobního důchodu žalobkyni bylo ukončeno rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003, které nabylo
zpětvzetím odvolání ze dne 18. 6. 2003 právní moci. Až poté podala žalobkyně žádost
o přiznání částečného invalidního důchodu. Z uvedeného je zřejmé, že ve chvíli zahájení
řízení o přiznání částečného invalidního důchodu jeho dalšímu průběhu nemohlo bránit
zahájené řízení ve věci starobního důchodu, neboť se již jednalo o věc rozhodnutou.
Městský soud v Praze opřel svůj výše citovaný závěr o ustanovení §81 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb., obsahově však dovozoval, že rozhodnutí ve věci částečného invalidního
důchodu brání překážka rozhodnutí o starobním důchodu. Ani s tímto závěrem nelze
souhlasit. Je třeba zdůraznit, že v řízení o důchodovém pojištění lze totožnost věci definovat
pouze „in rem“ (totožnost podstaty nároku), neboť určení „in personam“ (shoda v osobě)
jako kriterium nepřichází v úvahu, když žadatelem o dávku je vždy tentýž účastník řízení.
Starobní důchod a částečný invalidní důchod jsou různými dávkami důchodového
pojištění, jsou upraveny odlišnými ustanoveními zákona o důchodovém pojištění, a přestože
je lze oba řadit mezi tzv. „přímé důchody“, jejich povaha i účel se liší. Z pojmu „důchod“,
obsaženým v názvu obou dávek, lze dovodit společný znak, tj. dávka má nahradit ztrátu
nebo omezení příjmu z vlastní pracovní činnosti, rozdíl je v příčině této ztráty či omezení.
V případě starobního důchodu je to důsledek přirozené sociální události – dosažení určitého
věku, bez dalšího zkoumání vlivu věku na osobu pojištěnce, u částečného invalidního
důchodu se jedná o individuální pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Tomuto odlišení jsou odpovídajícím způsobem
právně upraveny základní podmínky vzniku a trvání obou nároků. Z uvedeného vyplývá,
že v řízení o přiznání starobního důchodu jsou zjišťovány u stejné osoby jiné skutečnosti,
než v řízení o přiznání částečného invalidního důchodu, odlišně jsou vymezeny
též skutečnosti mající vliv na trvání či změnu každé z dávek a kriteria jejich posuzování.
Stěžovatel dále namítal, že Městský soud v Praze v napadeném rozsudku nerozlišoval
mezi pojmy „nárok na důchod“ a „nárok na výplatu důchodu“. I tuto námitku soud shledal
důvodnou. Vznik nároku na důchod a jeho výplatu upravuje ustanovení §54 zákona
o důchodovém pojištění. Dle odstavce 1 tohoto ustanovení vzniká nárok na důchod dnem
splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Nárok na výplatu důchodu pak dle odstavce 2
vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na důchod a na jeho
výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu.
Z uvedeného vyplývá, že zákon o důchodovém pojištění rozlišuje mezi pojmy „nárok
na důchod“ a „nárok na výplatu důchodu“, přičemž toto rozlišování má praktické důsledky.
Nárok na důchod vzniká splněním podmínek stanovených zákonem, vzniká tedy ze zákona
i bez podání žádosti o přiznání nároku. Můžeme proto rozlišovat mezi nárokem, který vznikl
splněním zákonných podmínek, ale nebyl zatím rozhodnutím příslušného orgánu deklarován,
a mezi nárokem, o kterém již bylo kladně rozhodnuto. Podmínkou nároku na výplatu důchodu
je jednak splnění podmínek stanovených pro vznik nároku na důchod, dále dodržení
podmínek stanovených pro výplatu v některých zákonem stanovených případech
(např. při souběhu nároků na výplatu více důchodů, souběh s výdělečnou činností atd.),
a podání žádosti o přiznání důchodu nebo o vyplácení důchodu. Jako příklad významu
rozlišování obou pojmů lze uvést případ, kdy zanikne nárok na dávku, nicméně výplata
pokračuje až do doby vykonatelnosti rozhodnutí o odnětí dávky.
V případě žalobkyně se jednalo o situaci, kdy jakožto poživatelka plného invalidního
důchodu od roku 1980 dosáhla v roce 1991 důchodového věku, splnila podmínky pro vznik
nároku na starobní důchod, nepožádala však o jeho přiznání a následnou výplatu. Ustanovení
§58 zákona o důchodovém pojištění upravuje souběh nároků na výplaty dávek, nikoli
samotných nároků na dávky, byl jí proto v souladu se zákonem nadále vyplácen plný invalidní
důchod, aniž byl stěžovatel povinen porovnávat výši obou dávek. Pokud byl žalobkyni
přiznán starobní důchod rozhodnutím ze dne 22. 5. 2003, žalobkyně následně dne 18. 6. 2003
podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, o kterém stěžovatel v řízení zjistil,
že je vyšší než přiznaný starobní důchod, pak postupoval zcela v souladu se zákonem,
když jí přiznal vyšší částečný invalidní důchod a dle §58 zákona o důchodovém pojištění
zároveň rozhodl, že starobní důchod vyplácen nebude. K zániku nároku na starobní důchod
došlo dle cit. ustanovení ze zákona.
Městský soud v Praze tedy z důvodu nerozlišování mezi citovanými pojmy nesprávně
vyložil ustanovení §58 zákona o důchodovém pojištění, když dospěl k závěru, že upravuje
posouzení souběhu nároků na jednotlivé druhy důchodů před jejich přiznáním.
Na základě výše uvedeného je rovněž zřejmé, že se nelze ztotožnit se závěrem
Městského soudu v Praze, že již v době řízení o žádosti žalobkyně o starobní důchod
si stěžovatel měl vyřešit otázku, který důchod při jejich souběhu je vyšší a na základě §58
zákona o důchodovém pojištění rozhodnout. Stěžovatel ke dni rozhodnutí o starobním
důchodu rozhodl i o odnětí plného invalidního důchodu a konstatoval, že žalobkyně
je částečně invalidní, není však z úřední povinnosti v takovém případě bez nové žádosti
povinen rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu. Tato povinnost je stanovena
pouze v případě rozhodování o přiznání plného či částečného invalidního důchodu,
nikoliv v řízení o jeho odnětí, jak již bylo Nejvyšším správním soudem judikováno
(sp. zn. 4 Ads 9/2004). Žalobkyně podala žádost o přiznání částečného invalidního důchodu
dne 18. 6. 2003, stěžovatel proto neměl možnost její výši porovnat s výší starobního důchodu
v rozhodnutí vydaném dne 22. 5. 2003, tedy ještě před zahájením řízení o částečný invalidní
důchod. Žalobkyni byl přiznán nejdříve starobní důchod z důvodu, že o něj požádala dříve,
po zjištění existence nároku na vyšší dávku jí tato byla přiznána od stejného data,
tj. od 1. 6. 2003, rozdíl za dané období jí byl přiznán a vyplacen, nedošlo tedy ke žádnému
zkrácení na právech.
Výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004 o zrušení rozhodnutí
stěžovatele č. j. OSZ-27-41/OM-Šp-2003 je nezákonný v důsledku nesprávného posouzení
právní otázky. Je tak naplněn dovozovaný důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto v tomto výroku napadený rozsudek
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
V něm je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
výše uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2, věta prvá s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu