ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.46.2004
sp. zn. 3 Ads 46/2004 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce P. D.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 30, proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2003 a rozhodnutím č. I., II., III. ze dne 27. 11. 2003
vedené Městským soudem v Praze pod spisovou značkou 3 Cad 100/2003, o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004, č. j. 3 Cad 100/2003
– 54,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 Cad 100/2003 – 54 ze dne 15. 4. 2004
se z r u š u j e, věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že jeho žaloba se zamítá. Žaloba
směřovala proti několika rozhodnutím žalované, a to: rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003,
o zamítnutí žádosti o zvýšení dávky; rozhodnutí č. I. ze dne 27. 11. 2003 o přiznání plného
invalidního důchodu od 8. 7. 1998, rozhodnutí č. II. z téhož dne o přiznání částečného
invalidního důchodu od 8. 8. 2000 a proti rozhodnutí č. III ze stejného dne o přiznání plného
invalidního důchodu od 27. 6. 2003.
V podané kasační stížnosti stěžovatel především namítá, že rozsudek byl doručen
pouze jemu a nikoliv jeho zástupci. Dále dovozuje důvody uvedené v ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dle jeho názoru
nebylo rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003 zrušeno rozhodnutím označeným č. III. ze dne
27. 11. 2003, naopak jeho vydáním došlo v rozporu s §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.
k duplicitě rozhodnutí v téže věci, neboť zahájení řízení ve věci invalidního důchodu brání
zahájení řízení v téže věci. Městský soud v Praze v písemném vyhotovení rozsudku nerozlišil
správně den vzniku nároku na důchod a den jeho přiznání.
Stěžovatel uvedl, že se v srpnu 2003 na výzvu dostavil na pracoviště Pražské správy
sociálního zabezpečení, kde byl informován o pochybení místních pracovníků,
v jehož důsledku mu byla nesprávně stanovena výše vyměřovacího základu pro pojistné
u osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“) podle skutečného příjmu z výdělečné
činnosti. Toto pochybení pracovníků Pražské správy sociálního zabezpečení mělo vliv na výši
dosud vyplácených dávek důchodového pojištění, které byly vypláceny stěžovateli nesprávně
v nižší výši. Následně bylo v září 2003 zahájeno řízení o přiznání dosud vyplácených dávek
v nové výši, předmětem řízení měl být i doplatek za období, kdy mu dávka byla vyplácena
v nesprávné (nižší) výši. Období, za které mu byl rozdíl vyplacen, bylo však omezeno
na tři roky zpět, což stěžovatel považuje za nemožné, neboť odpovědnost za nesprávné
vyplácení dávek nese pouze žalovaná. Dle stěžovatele není náprava pochybení žalované
dle §56 odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) časově
omezena, neboť se jedná o jediný případ zohlednění odpovědnosti správce systému sociálního
zabezpečení, na rozdíl od situací upravených v §56 odst. 1 – 4 zákona o důchodovém
pojištění.
Žalovaná měla povinnost při řízení o přiznání nové dávky v roce 2003 postupovat
podle zákona o důchodovém pojištění ve znění platném v daném období. Pro určení výše
dávky bylo rozhodné, kdy vznikl nárok na dávku, a ke kterému dni byla přiznána.
Napadené rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003 se účelově zaměřuje pouze na dávku
přiznanou od 27. 6. 2003, odkaz na ustanovení §56 odst. 1 je pouze formální, v rozporu
s obsahem rozhodnutí. Rozhodnutí č. I. , II, III byla vydána dne 27. 11. 2003 po opakovaných
intervencích stěžovatele. Rozhodnutí z 30. 10. 2003 stěžovatel obdržel 3. 11. 2003,
dne 19. 11. 2003 mu byl poukázán doplatek v nesprávné výši, aniž bylo vydáno rozhodnutí
žalované. Všechny rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003 nemají zákonné opodstatnění,
neboť dle uváděných zákonných ustanovení již byla dávka důchodového pojištění přiznána
v roce vzniku nároku na dávky, v rozhodnutí uváděná ustanovení nevysvětlují zvýšení dávky.
Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Aplikace §56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
v rozhodnutí č. I. představuje vadu rozhodnutí a rozhodnutí se stává neoprávněně vydaným,
zároveň s ním i rozhodnutí II. a III. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřila obecný souhlas
s výrokem napadeného rozsudku, který navrhla potvrdit.
Ze správního a soudního spisu vyplývají následující, pro věc rozhodné skutečnosti:
Žalovaná přiznala stěžovateli rozhodnutím ze dne 5. 8. 2003 plný invalidní důchod
od 27. 6. 2003 dle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění ve výši 6291 Kč.
V září 2003 požádal stěžovatel o přepočet výše důchodu. Rozhodnutím ze dne
30. 10. 2003 žalovaná zamítla dle §56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění žádost
stěžovatele o zvýšení dávky s odkazem, že dodatečné započtení doby činnosti OSVČ
je bez vlivu na původní rozhodnutí o přiznání důchodu ze dne 5. 8. 2003, které zůstává nadále
v platnosti.
Dne 27. 11. 2003 vydala žalovaná ve věci důchodového pojištění stěžovatele tři
rozhodnutí označená I., II., III. Rozhodnutím č. I. mu přiznala od 8. 7. 1998 plný invalidní
důchod podle §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění ve výši 5393 Kč měsíčně
s odůvodněním, že byla dodatečně započtena nově prokázaná doba pojištění a vyměřovací
základ. Dále žalovaná uvádí, že doplatek důchodu stěžovateli nenáleží s odkazem na tříletou
prekluzívní lhůtu ohledně nároku na výplatu důchodu stanovenou §55 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění. Rozhodnutí obsahuje odkaz na oznámení o výplatě důchodu.
Rozhodnutím č. II. byl stěžovateli přiznán částečný invalidní důchod dle §44 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění od 8. 8. 2000 ve výši 3458 Kč měsíčně, tato částka byla
podle vládních nařízení o zvýšení procentní výměry důchodu zvýšena na konečnou částku
3840 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že stěžovateli byla dodatečně započtena nově
prokázaná doba pojištění a nově prokázaný vyměřovací základ, rozhodnutí ze dne 19. 9. 2000
bylo tímto rozhodnutím zrušeno.
Rozhodnutím č. III. žalovaná stěžovateli přiznala dle §39 odst. 1 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění od 27. 6. 2003 plný invalidní důchod ve výši 6328 Kč,
dle odůvodnění mu byla započtena nově prokázaná doba pojištění i nově prokázaný
vyměřovací základ, rozhodnutí ze dne 5. 8. 2003 bylo tímto zrušeno. Součástí rozhodnutí
je oznámení o doplatku důchodu za dobu od 8. 8. 2000 do 7. 1. 2004.
Stěžovatel proti všem rozhodnutím podal žalobu u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 15. 4. 2004 zamítl. V odůvodnění shrnul skutkový stav věci
a odkázal na právní úpravu platnou ke dni rozhodnutí žalované, zejména na ustanovení §55
odst. 2, 5 a §56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, dle kterého lze důchod
po jeho přiznání zvýšit nebo přiznat, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění skutečností
odůvodňujících změnu. Toto ustanovení bylo dle názoru soudu žalovanou správně ve věci
stěžovatele aplikováno a rozhodnutí vydaná dne 27. 11. 2003 jsou v souladu s právními
předpisy. Rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003 zamítlo žádost žalobce o zvýšení dávky,
této žádosti bylo však ve své podstatě vyhověno rozhodnutím č. III. ze dne 27. 11. 2003.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
V úvodu je nutno k námitce nesprávného doručení poznamenat, že na výzvu Nejvyššího
správního soudu byl rozsudek následně doručen i zástupci stěžovatele v souladu s §42 odst. 2
s. ř. s.
Stěžovatel v textu kasační stížnosti namítá důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
V prvé řadě stěžovatel namítal, že rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003 nebylo zrušeno
rozhodnutím ze dne 27. 11. 2003 č. III., i ohledně všech rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003
dovozoval, že byla vydána duplicitně, bez zákonného podkladu a jsou nepřezkoumatelná.
Tyto námitky je však nutné posoudit pro každé z napadených rozhodnutí samostatně.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003 o zamítnutí
žádosti o zvýšení dávky dle §56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nebylo vydáno
v souladu se zákonem. V odůvodnění žalovaná připouští, že byla dodatečně zjištěna doba
činnosti OSVČ a doba pojištění, neuvádí však konkrétně o jakou dobu se jedná. Konstatuje
pouze, že dodatečně provedený zápočet neměl vliv na rozhodnutí o plném invalidním
důchodu ze dne 5. 8. 2003, neboť počet odpracovaných let se nemění. Bez uvedení dodatečně
zjištěné doby pojištění je takto odůvodněné rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, neboť není zřejmé, z jakých skutečností žalovaná vycházela a nelze tak posoudit
správnost tohoto závěru. Žalovaná však v rozporu s tímto odůvodněním patrně zjistila věcnou
nesprávnost svého rozhodnutí, neboť následně dne 27. 11. 2003 vydala tři rozhodnutí,
ze kterých vyplývá, že důchod stěžovatele měl být vyplácen ve vyšší částce, rozhodnutím
č. III. bylo zmíněné rozhodnutí 5. 8. 2003 zrušeno. Nelze souhlasit s argumentací žalované
ani Městského soudu v Praze, že rozhodnutím č. III. bylo žádosti stěžovatele o zvýšení dávky
vyhověno. Rozhodnutí ze dne 30. 10. 2003 bylo se zamítavým výrokem vydáno, nabylo
právní moci a jeho výrok je platný. Městský soud v Praze právní otázku aplikace §56 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění v tomto případě posoudil nesprávně, dále pochybil,
když napadenému rozhodnutí nevytkl nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů,
kterou je povinen konstatovat i bez žalobní námitky. V případě tohoto rozhodnutí je tedy
naplněn důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., který Nejvyšší správní soud
zohledňuje dle §109 odst. 3 s. ř. s. i nad rámec kasační stížnosti.
Mezi účastníky nebylo sporné, že po přiznání nároku na invalidní důchod byla
dodatečně zjištěna nová doba pojištění i výše vyměřovacího základu, která měla vliv na výši
dávek důchodového pojištění přiznávaných stěžovateli od roku 1998. K námitce stěžovatele
Nejvyšší správní soud uvádí, že tato skutečnost zakládá důvod pro úpravu výše důchodu
dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, nikoliv dle §56 odst. 5
tohoto zákona, jak stěžovatel dovozoval. Účelem odstavce 5 citovaného ustanovení
je vyrovnat se se situací, kdy za dobu pojištění OSVČ je považován kalendářní rok,
který bezprostředně předchází roku přiznání důchodu. Tato doba se až do zjištění výše
pojistného podle skutečného příjmu ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů
považuje za dobu vyloučenou ve smyslu §16 zákona o důchodovém pojištění, teprve
po zjištění výše vyměřovacího základu z pojistného podle skutečného příjmu se výše důchodu
může přepočítat se zřetelem k výši tohoto vyměřovacího základu, a to ode dne přiznání
důchodu. Ustanovení §56 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění je tedy legislativně
technickým řešením situace, ke které dochází pravidelně u poživatelů důchodů,
kteří jsou zároveň OSVČ, není vyvolána pochybením nebo opomenutím na straně
některého z účastníků pojistného vztahu. V případě stěžovatele bylo na základě nové doby
pojištění a vyměřovacího základu zjištěno, že důchod byl přiznán a vyplácen v nižší částce,
než v jaké náleží, což upravuje §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění,
dle kterého se tento důchod zvýší, a to ode dne, od něhož zvýšení náleží, nejvýše však tři roky
nazpět ode dne zjištění. Zákon o důchodovém pojištění v ustanovení §56 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění nezkoumá a nezohledňuje, kým byly nové skutečnosti zjištěny,
případně kdo zavinil, že nebyly zjištěny v době přiznání dávky. K tomuto ustanovení je dále
nutno podotknout, že v řízení dle §56 zákona o důchodovém pojištění se jedná o řízení
o změně důchodu v důsledku skutečností, které nastaly či byly zjištěny po nabytí právní moci
rozhodnutí o přiznání (nepřiznání) důchodu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaná vydala dne 27. 11. 2003 tři rozhodnutí
z důvodu zjištění nové doby pojištění a vyměřovacího základu. Tato skutečnost byla důvodem
k zahájení řízení o změně dávky či její výše dle §56 zákona o důchodovém pojištění,
nikoli k vydání nových rozhodnutí o přiznání důchodu, z nichž na některé již stěžovatel neměl
nárok.
Pokud bylo v této věci zjištěno, že důchod byl přiznán a i v současné době je vyplácen
v nižší částce, než v jaké náleží, důchod měl být rozhodnutím vydaným dle §56 odst. 1
písm. b) zákona o důchodovém pojištění zvýšen ode dne, od něhož zvýšení náleží, nejvýše
však tři roky nazpět ode dne zjištění skutečností odůvodňujících změnu výše důchodu. Není
proto pochybností o tom, že takové rozhodnutí, včetně vyčíslení částky, která stěžovateli
z titulu vyplácení důchodu v minulosti v nižší výši náleží, mělo být vydáno namísto
rozhodnutí č. III., které jako jediné upravuje nárok na dávku, kterou stěžovatel stále pobírá.
Žalovaná však rozhodla o přiznání plného invalidního důchodu dle §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, přičemž pro vydání nového rozhodnutí o přiznání nároku na plný
invalidní důchod nebyly splněny podmínky dle zákona o důchodovém pojištění
ani dle zákona č. 582/1991 Sb. Žalovaná byla povinna vydat rozhodnutí dle §56 odst. 1
písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve kterém by se srozumitelně a dostatečně
vypořádala s existencí skutečností svědčících pro změnu důchodu dle citovaného ustanovení.
Pro vydání takového rozhodnutí bylo nezbytné jednoznačně stanovit, k jakému dni došlo
ke zjištění nové doby pojištění a vyměřovacího základu.
Stejné skutečnosti se týkají i rozhodnutí č. II., o přiznání nároku na částečný invalidní
důchod. Stěžovateli nebylo možno opětovně přiznat částečný invalidní důchod dle §44
odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, jehož podmínky již nesplňoval, náležel
mu v minulosti a byl nahrazen jinou dávkou. Žalovaná byla povinna k žádosti stěžovatele
vydat rozhodnutí o zvýšení důchodu dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění,
v rámci tohoto rozhodnutí bylo opět nutno jednoznačně stanovit den zjištění nové doby
pojištění, a to pro ověření běhu výše uvedené tříleté prekluzívní lhůty. Lze důvodně
předpokládat, že větší část období, ve kterém stěžovateli náležel nárok na částečný invalidní
důchod, spadá do tříleté lhůty s počátkem od zjištění nové doby pojištění, za tuto dobu
lze důchod zvýšit dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění a v rámci
rozhodnutí rozhodnout o výši doplatku.
Zvýšit dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění nelze zpětně důchody
přiznané v období více než 3 roky před zjištěním určující skutečnosti pro jejich zvýšení.
Pro rozhodnutí zvýšení plného invalidní důchodu, který stěžovateli náležel v období
od 8. 7. 1998 do 8. 8. 2000, již nebylo možno rozhodnout ani dle §56 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění, vydání rozhodnutí č. III. dle §39 zákona o důchodovém pojištění
bylo vyloučeno ze stejných důvodů jako v případě rozhodnutí II (překážka věci rozhodnuté).
Jestliže Městský soud v Praze citoval příslušná ustanovení zákona o důchodovém
pojištění (zejména §56 odst. 1 písm. b/) a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí žalované
jsou v souladu s tímto zákonem, pak je z výše uvedených důvodů zřejmé, že námitka
nesprávného posouzení právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je důvodná.
K námitce ohledně použití a povahy lhůty stanovené §56 odst. 5 zákona o důchodovém
pojištění se Nejvyšší správní soud nemohl v souvislosti s projednávanou věcí vyjádřit, neboť,
jak uvedl výše, toto ustanovení se na věc stěžovatele nevztahuje. V případě tříleté lhůty
dle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění nelze pochybovat, že platí
pro všechny případy dodatečně zjištěných skutečností, nezávisle na důvodu
jejich nezohlednění při přiznání dávky. Úvahy o spravedlivosti jejího uplatnění v případě,
že by údaje ovlivňující správnou výši důchodu nezohlednila žalovaná, ačkoliv k tomu byla
povinna, není možno řešit v rámci žaloby dle s. ř. s. K námitce ohledně nesprávného
rozlišování dne vzniku nároku na dávku a dne jejího přiznání žalovanou Nejvyšší správní
soud poukazuje na skutečnost, že nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek
stanovených zákonem o důchodovém po jištění, a to nezávisle na jeho přiznání.
Jak je konstatováno výše, pro vydání napadených rozhodnutí nebyly splněny zákonné
předpoklady, proto Nejvyšší správní soud nemohl úvahám stěžovatele ohledně zahájení řízení
o dávkách v roce 2003 přisvědčit.
Vzhledem k důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc v uvedeném rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu výše uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2, věta prvá
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu