ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.5.2004
sp. zn. 3 Ads 5/2004-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové ve věci žalobkyně T. K., zastoupené JUDr.
Josefem Bílkem, advokátem se sídlem Mladé Buky, Krkonošská 35, proti žalované České
správě sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 24. 1. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2003, č. j. 6 Ca 60/2003-14,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 24. 1. 2003, byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do
SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, o kterou požádala jako osoba
pozůstalá po odvlečené osobě.
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že její otec opustil
nikoliv území tehdejšího Československa, ale protiprávní protektorát, a to s úmyslem aktivně
bojovat proti fašismu.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání
předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění napadeného rozsudku
uvedl zejména, že jedním z předpokladů vzniku nároku žalobkyně na poskytnutí jednorázové
peněžní částky je prokázání skutečnosti, že její otec byl odvlečen do SSSR nebo do táborů,
které měl SSSR zřízeny v jiných státech. Žalobkyně doložila, že její otec byl od roku 1940
do roku 1942 internován v pracovním táboře v SSSR, v daném případě však nedošlo k jeho
odvlečení, neboť jak sama žalobkyně uvedla, otec žalobkyně vstoupil na území SSSR
z vlastní vůle, dobrovolně. Je nepochybné, že toto jeho rozhodnutí bylo ovlivněno tehdejší
situací, nemění to však nic na tom, že se jednalo o jeho vlastní rozhodnutí překročit hranice
a vstoupit na území SSSR. Soud dále uvedl, že z logického výkladu slova „odvlečení“
je zřejmé, že se musí jednat o násilné přemístění z určitého místa na jiné místo, v daném
případě do SSSR. Otec žalobkyně však jednal dobrovolně, o odvlečení se tedy nejednalo,
proto žalovaný správní orgán nepochybil, když žádost žalobkyně zamítl pro nesplnění
předpokladu pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 písm. a) zákona
č. 172/2002 Sb. o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil
v jiných státech.
Ze všech uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále
též „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž tvrdí, že napadený rozsudek trpí nezákonností,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Onou nesprávně posouzenou právní otázkou je obsah pojmu „odvlečení“. Stěžovatelka
namítá, že soud převzal právní argumentaci žalovaného, že se musí jednat o fyzické
odvlečení. Avšak otec stěžovatelky sice dobrovolně, ale pod tlakem dobových událostí opustil
území Československa, zvolil útěk do země, která měla s Československou republikou
uzavřeny mezinárodní smlouvy a kde se chtěl se zbraní v ruce aktivně podílet na osvobození
své vlasti. Ihned po překročení státní hranice byl však zadržen a odvlečen proti své vůli
stovky kilometrů do koncentračního tábora. Stěžovatelka odkazuje na důvodovou zprávu
k zákonu č. 172/2002 Sb., z níž vyplývá, že účelem tohoto zákona bylo zmírnit bezpráví,
jehož se na svých občanech dopustila Československá republika tím, že jim neposkytla
účinnou ochranu proti zvůli páchané orgány cizího státu. Z uvedeného důvodu požaduje
zrušení napadeného rozsudku.
Stěžovatelka uvedla dále, že rozsudek napadený kasační stížností obsahuje vadné
poučení, které uvádí, že je možno podat kasační stížnost proti usnesení, avšak žádné usnesení
vydáno soudem nebylo, jednalo se o rozsudek. Toto pochybení vnímá stěžovatelka jako
chybu při písemném vyhotovení rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila včas ve své kasační stížnosti,
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uvádí jako důvod kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti, jež spatřuje v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to soudem provedený výklad
zákonného pojmu „odvlečení“.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb., je oprávněnou osobou fyzická
osoba, která splňuje současně zde vyjmenované podmínky. Jednou z nich je, že byla
odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz
sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech.
Předmětem rozdílnosti v chápání pojmů může být přitom to, zda pojem „odvlečen“, užitý
v zákoně č. 172/2002 Sb., má být vnímán tak, že místo, ze kterého musely být oprávněné
osoby odvlečeny, muselo podléhat československé jurisdikci, nebo zda daný pojem je nutno
vnímat tak, že takovým místem může být i jiné místo, typicky území jiného státu. V tomto
směru soud vychází ze Stanoviska sociálně-správního kolegia Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 2. 2005, č. j. S 3401/2004-62, k výkladu pojmu „odvlečení“ podle zákona
č. 172/2002 Sb.
„Odvlečení“ předpokládá, že určitá osoba byla proti své vůli přinucena opustit určitý
prostor (území). Tímto územím je přitom nutno rozumět území, nad nímž československé
orgány vykonávaly jurisdikci, tedy území bývalého Československa. Z důvodové zprávy
k návrhu předmětného zákona vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo přijetím zákona
vyjádřit vůli i morální povinnost České republiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých
občanech dopustila ČSR (jako právní předchůdce ČR) tím, že jim neposkytla ochranu
před zvůlí páchanou orgány cizího státu.
Zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří jako českoslovenští občané
byli odvlečeni do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz
sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech. Poškozené osoby mají
být odškodněny za odvlečení, nikoli za pobyt v gulagu. Částka, kterou poškozené osoby
obdrží, sice koresponduje s délkou odvlečení a následného pobytu v gulagu, ale tato doba
vystupuje pouze jako měřítko, na základě kterého k výpočtu dochází. Smysl zákona,
kterým je odškodnit osoby za odvlečení a následného pobytu v gulagu, zůstává nedotčen.
Kdyby bylo cílem zákona odškodnit osoby za odvlečení z jakéhokoliv místa mimo území
SSSR do SSSR nebo do „sovětských“ gulagů v jiných zemích, svědčilo by to o tom, že ČR
chce odškodnit primárně za dobu nesvobody, nikoli za fakt, že český stát selhal při ochraně
osob proti sovětské kontrarozvědce v době, kdy území někdejší ČSR již bylo pod správou
českých orgánů.
Na rozdíl od obdobných předpisů, kde jsou užity pojmy jako „věznění, soustředění“
(např. §1 odst. 3 a §2 odst. 1 zákona 261/2001 Sb.), užívá zákon 172/2002 Sb. výlučně
pojem „odvlečení“. Podstatou pro odškodnění je proto ono odvlečení, nikoli samotná
internace v gulazích.
Jak je zřejmé se záměru zákonodárce, vtěleném do důvodové zprávy k zákonu,
na kterou si stěžovatelka odvolává, ale i z judikatury Nejvyššího správního soudu,
v uvedeném kontextu je nutno pojem „odvlečení“ vykládat v jeho pravém smyslu, tedy jako
násilné, vynucené opuštění území, které podléhalo československé jurisdikci.
V daném případě však otec stěžovatelky území Československa opustil dobrovolně
(o čemž není sporu), a proto nelze na takovou situaci vztáhnout ustanovení §2 odst. 1 písm.
a) zákona a považovat jeho odchod za „odvlečení“ tak, jak jej má na mysli citované
ustanovení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Protože stěžovatelka nebyla ve sporu
úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti; žalované, jíž by právo
náhrady nákladů příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu