ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.56.2003
sp. zn. 3 Ads 56/2003 - 199
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatelky
Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Miluší Drápalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 6, za
účasti České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2003, č. j. 41 Cad
73/2003 – 162,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2003,
č. j. 41 Cad 73/2003 - 162, byla jednak zamítnuta žaloba proti rozhodnutí č. I České správy
sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 28. 8. 2000, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §39
zák. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“)
a jednak zrušeno rozhodnutí ČSSZ č. II ze dne 28. 8. 2000 a věc vrácena k dalšímu řízení,
jímž byl stěžovatelce přiznán od 19. 11. 1999 částečný invalidní důchod podle ustanovení
§44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění v částce 3257 Kč měsíčně. Krajský soud
se při posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti stěžovatelky opíral
zejména o posudek posudkové komise ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen
„PK MPSV“), pracoviště v Brně z 20. 6. 2001 a doplňující posudky této posudkové komise
z 1. 10. 2001 a 4. 2. 2002. Posudek i doplňující posudky byly vypracovány podle názoru
soudu na základě řádně zjištěného zdravotního stavu stěžovatelky a hodnocení poklesu její
schopnosti soustavné výdělečné činnosti je rovněž v souladu s příslušnými právními předpisy
a odpovídá odborným lékařským nálezům, kterých v případě stěžovatelky posudková komise
shromáždila neobvyklé množství. Nejzávažnějším zdravotním postižením stěžovatelky k datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí byla porucha imunity nejen s recidivami bronchitid
a plísněmi prokazatelnými v orofaryngu, ale s opakovanými infekcemi chlymydiovými,
se stavem po borelióze a zejména s toxoplasmózou od listopadu 1999 a s klinickými a NMR
projevy roztroušené sklerózy mozkomíšní od listopadu 1999, byť ne se závažnými klinickými
postiženími, jako projev postižení centrální nervové soustavy, a proto je odůvodněné
hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle příl. č. 2 k vyhl.
č. 284/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v době vydání napadeného rozhodnutí,
kap. III, položka 5. Tato položka je určena pro kombinované poruchy imunity provázené
vleklými nebo recidivujícími infekčními projevy s podstatným poklesem celkové výkonnosti
organismu, kde možný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti je určen v rozsahu
20 - 40 %. Posudková komise zvolila horní hranici rozpětí a podle §6 odst. 4 citované
vyhlášky zvýšila hodnocení o 10 % s ohledem na další příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky, tedy celkem na 50 %. Zjištěný pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti stěžovatelky ve výši 50 % je nižší než 66 % a u stěžovatelky se nejedná
ani o zdravotní postižení podle příl. č. 3 k vyhl. č. 284/1995 Sb. Stěžovatelka tak k datu
vydání napadeného rozhodnutí nesplňovala žádnou z podmínek plné invalidity,
a proto krajský soud žalobu ve vztahu k rozhodnutí ČSSZ č. I zamítl. Pokud jde o částečnou
invaliditu stěžovatelky, z posudku PK MPSV, pracoviště v Brně z 20. 6. 2001 i obou
doplňujících posudků z 1. 10. 2001 a 4. 2. 2002 bylo pak zjištěno, že částečná invalidita
vznikla u stěžovatelky od 19. 1. 1998 a nikoliv až od 19. 11. 1999, jak je uváděno
v rozhodnutí ČSSZ č. II. Posudková komise zdůvodnila v posudku proč částečná invalidita
u stěžovatelky vznikla od 19. 1. 1998 a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
od tohoto data byl stanoven 40 %, což je horní hranice rozpětí. Krajský soud proto shledal
žalobu stěžovatelky, pokud jde o její částečnou invaliditu, důvodnou, neboť datum vzniku
částečné invalidity bylo stanoveno jinak než je uvedeno v rozhodnutí ČSSZ č. II.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž namítala, že ČSSZ, a následně i krajský soud, vycházel ze skutkové podstaty,
která nemá z velké části oporu ve spisech a rovněž je z velké části s nimi v rozporu.
Stěžovatelka především nesouhlasí se závěry posudků, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu byla chronická bronchitida, neboť se ve skutečnosti jednalo
o středně těžké až těžké onemocnění - systémovou mykózu, která má být posuzována podle
kap. I. vyhl. č 284/1995 Sb., při níž jí náleží plný invalidní důchod. Dále namítala, že krajský
soud zamítl její návrh na vypracování revizních znaleckých posudků. Nepokládá rovněž
posudkovou komisi MPSV za nezávislý orgán, když organizačně náleží pod ministerstvo
práce a sociálních věcí. Za nedemokratické pokládá to, že nemá právo nahlížet do vlastní
zdravotní dokumentace.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnila stěžovatelka
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, resp. ČSSZ, nedostatečně zjištěný skutkový
stav, kdy jednak věcně nesouhlasí se závěry posudků a jednak nepokládá PK komisi MPSV
za nezávislý orgán, když organizačně náleží pod ministerstvo práce a sociálních věcí.
Dovolává se tedy důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
.
Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ve věcech důchodového pojištění se posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost
občanů podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ministerstvo
práce a sociálních věcí za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. PK MPSV
jsou oprávněny přezkoumávat zdravotní stav občanů a zaujímat posudkové závěry o plné
či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Skutečnost, že posudková komise
je orgánem ministerstva práce a sociálních věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě
jejích závěrů. Ta je garantována složením posudkových komisí stanoveným v §3 odst. 1
vyhlášky č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož jsou členy posudkových
komisí nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad pracovníků ministerstva práce a sociálních
věcí, ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků
ministerstva práce a sociálních věcí. Proto Nejvyšší správní soud, v souladu se svou
judikaturou (např. rozsudek sp. zn. 5 Ads 7/2003, uveřejněný pod SJS 33/3003 ve Sbírce
rozhodnutí NSS 2003, č. 1, str. 66) neshledal námitku stěžovatelky zpochybňující
objektivnost posudku pro skutečnost, že posudková komise je orgánem ministerstva práce
a sociálních věcí, důvodnou.
Stěžovatelka dále zpochybňovala závěry posudků s poukazem na to, že rozhodující
příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nebyla chronická bronchitida,
neboť se u ní mělo jednat o systémovou mykózu. Posudek PK MPSV hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s.,
přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá
zpravidla ve věci důkazem stěžejním. V projednávané věci se posudek beze zbytku vypořádal
s připomínkami stěžovatelky a nevznikly žádné pochybnosti o správnosti jeho závěrů,
a proto krajský soud nepochybil, pokud rozhodl v souladu s těmito závěry. Proto Nejvyšší
správní soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Důvodnou rovněž neshledal Nejvyšší správní soud námitku, že si krajský soud měl
vyžádat vypracování revizního znaleckého posudku týkající se zdravotního stavu
stěžovatelky, neboť doplnění dokazování v tomto směru by s ohledem na přesvědčivost
posudků PK MPSV bylo nadbytečné.
Pokud stěžovatelka označila za nedemokratické, když nemá právo nahlížet
do své zdravotnické dokumentace, Nejvyšší správní soud nemohl, s ohledem na nedostatek
konkretizace, v tomto rozsahu přezkoumat napadený rozsudek, protože stěžovatelka neuvedla,
jaké právní předpisy a kým byly v tomto směru porušeny.
Z důvodů výše uvedených dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tvrzení
stěžovatelky, že krajský soud nezjistil správně skutkový stav věci a na základě toho pak věc
nesprávně posoudil, stejně jako námitka tvrdící porušení procesních práv stěžovatelky
není důvodná, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 věta prvá s. ř. s. bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ČSSZ žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu