ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.57.2004:209
sp. zn. 3 Ads 57/2004 – 209
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce
Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Hanou Homolkovou, advokátkou se sídlem České
Budějovice, Biskupská 1, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. 8. 2004, č. j. 2 Ca 302/2001 – 172,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Haně Homolové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 650 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena do jednoho měsíce po právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zrušeno rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení (dále též ČSSZ nebo žalovaná) ze dne 30. 11. 2000, pro vady řízení a
věc vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení a zároveň byla vyslovena nicotnost rozhodnutí
České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 4. 2001. Krajský soud při svém rozhodnutí
vycházel z následujících skutečností:
Rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 přiznala ČSSZ stěžovateli ode dne 7. 10. 2000
částečný invalidní důchod ve výši 2322 Kč měsíčně. Vycházela přitom z podkladového
rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Českém Krumlově (dále též OSSZ)
ze dne 4. 9. 2000, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je částečně invalidní.
V opravném prostředku ze dne 18. 12. 2000, doplněném na výzvu soudu dalším
podáním ze dne 6. 8. 2001, vyjádřil stěžovatel nesouhlas s posouzením svého zdravotního
stavu a dovozoval, že splňuje podmínky pro vznik nároku na plný invalidní důchod. Poukázal
přitom především na skutečnost, že částečně invalidním byl uznán ještě v Chorvatsku,
kde bylo stanoveno, že rozsah ztráty schopnosti soustavné výdělečné činnosti dosahuje 50 %.
Od té doby se však zdravotní potíže žalobce zhoršily, postižení páteře původně lokalizované
v úseku páteře bederní se rozšířilo na celou páteř, stěžovatel má také nemocné srdce a trpí
urologickým onemocněním. Právě pro tyto změny zdravotního stavu je toho názoru, že rozsah
ztráty schopnosti soustavné výdělečné činnosti musí být vyšší v porovnání se závěry, které
učinili posudkoví lékaři v Chorvatsku. Stěžovatel také namítal, že při výpočtu výše důchodu
nebyla respektována mezinárodní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a Chorvatskou
republikou, v důsledku čehož nebyla správně započtena celková doba pojištění.
Krajský soud neskončil řízení pravomocným rozhodnutím do 31. 12. 2002, opravný
prostředek proto posléze projednal s ohledem na ust. §129, odst. 2 s. ř. s. jako správní žalobu.
Napadené správní rozhodnutí pak přezkoumal podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. v mezích
žalobních bodů. Při posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti stěžovatele
vyšel především ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
v Praze ze dne 10. 6. 2004 a podpůrně též z posudku Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálního věcí ČR ze dne 10. 1. 2001. Na základě uvedených důkazů dospěl soud k závěru,
že zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý a je podmíněn především postižením
páteře. To je popsáno jako trvalé těžké postižení funkce více úseků páteře s často
recidivujícími silnějšími dlouhotrvajícími dráždivými projevy nervů a svalů prokázanými
EMG, těžkou staticko-dynamickou insuficiencí, výraznou poruchou svalového korzetu
a podstatným snížením celkové výkonnosti organismu. Toto zdravotní postižení odpovídá
kapitole XV, oddílu F, položky 2, písm. d) přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. a pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele činí 50 %. Ostatní zdravotní potíže
stěžovatele, jimiž jsou potíže psychické a lehká oboustranná nedoslýchavost, nemají
podstatný posudkový dopad, porucha srdečního rytmu je pak postižením přechodného
charakteru. Urologické potíže nebyly lékařskými nálezy prokázány. Souhrnně tedy nebyly
shledány důvody pro navýšení výše uvedené sazby poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti podle §6 odst. 4 cit. vyhlášky. Krajský soud tak dospěl k závěru, že k datu
vydání napadeného rozhodnutí činil pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatele 50 %. Stěžovatel byl proto pouze částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., nikoli však plně invalidní podle §39 cit. zákona. První žalobní
námitku tedy neshledal krajský soud důvodnou. Za oprávněnou však považoval žalobní
námitku druhou, tj. nesprávné stanovení výše částečného invalidního důchodu v důsledku
chybného výběru právní normy. Výši stěžovatelova důchodu totiž žalovaná vypočetla
podle Úmluvy uzavřené mezi bývalou Československou republikou a Federativní lidovou
republikou Jugoslávií o sociálním pojištění ze dne 22. 5. 1957, ačkoliv v době vzniku nároku
stěžovatele na částečný invalidní důchod byla již účinná smlouva mezi Českou republikou a
Chorvatskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 22. 1. 1999. Tato smlouva vstoupila
v platnost dne 1. 7. 2000. Uvedené pochybení bylo důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí žalované. Krajský soud přitom nepřehlédl, že ve svém rozhodnutí ze dne 17. 4.
2001 přiznala žalovaná stěžovateli částečný invalidní důchod vypočtený již podle výše
uvedené smlouvy mezi Českou republikou a Chorvatskou republikou o sociálním
zabezpečení. Toto rozhodnutí však považoval soud za nicotné, neboť jim nebylo vyhověno
všem námitkám stěžovatele uvedeným v opravném prostředku (žalobě).
V podané kasační stížnosti dovozoval stěžovatel naplnění důvodu podle ust. §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když shledal ve svém případě nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel má zato, že pokud by byl
úplně a řádně posouzen jeho zdravotní stav, musela by žalovaná i krajský soud dojít k závěru,
že splňuje podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu. Konkrétně pak namítal,
že stanovení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši pouze 50% neodpovídá
skutečnosti, neboť jeho páteřní postižení odpovídá příloze č. 2, k vyhl. č. 284/1995 Sb.,
kap. XV, odd. F, pol. 4, písm. c). Poukázal přitom na nový nález z magnetické rezonance
ze dne 7. 6. 2004, který prokazuje zhoršení jeho páteřních potíží, kde došlo k novým změnám
a výhřezu ploténky. Kromě tohoto postižení má i další zdravotní problémy a to především
s močovou soustavou, kde hodnocení zdravotního postižení spadá do kap. XI, odd. B), pol. 4,
písm. c) cit. vyhlášky a dále trpí postižením srdečním, které trvá dodnes a odpovídá kap. IX,
odd. A), pol. 1, písm. d) uvedené vyhlášky. Stěžovatel je postižen i infekčními nemocemi,
konkrétně vypadáváním nehtů na nohách, které trvají od r. 1996 dodnes a patří do kap. I,
pol. 1, písm. B) uvedené vyhlášky. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nepostupoval
podle čl. 38 smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Chorvatskou
republikou a nevykonal rozsudek Správního soudu Chorvatska ze dne 18. 3. 1992, jímž byl
stěžovatelův pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti určen rovněž 50%. Stěžovatel
však považuje za logické a také prokázané, že po uplynutí 8 let a vzniku nových onemocnění
nemůže být pokles soustavné výdělečné činnosti 50 %, ale více. Dále stěžovatel vyjádřil
nesouhlas s hodnocením svého zdravotního stavu, pokud jde o dočasnost jeho srdečního
onemocnění. Dovozoval rovněž, že zdravotní potíže odůvodňující přiznání důchodu
u něj trvají již od roku 1993, kdy také o důchod požádal, avšak OSSZ na jeho dřívější žádost
zapomněla. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pro toto řízení stěžovatel navrhl, aby byl krajský soud zavázán právním názorem tak, že jeho
zdravotní stav odpovídá příloze č. 2, vyhl. č. 284/1995 Sb., kap. XV, odd. F, pol. 4, písm. c)
v období od r. 1992 do r. 2000 a stěžovatel je tak plně invalidní podle §39, odst. 1, zákona
č. 155/1995 Sb. Dále navrhuje, aby při stanovení výše dávky byl v případě potřeby použit
článek 21 a článek 23 písm. b) smlouvy mezi Českou republikou a Chorvatskou republikou
o sociálním zabezpečení a dále kap. II, odst. 9 a 10 a kap. IV, odst. 1 přílohy k nařízení vlády
č. 290/1995 Sb., jakož i vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. o odškodnění.
Stěžovatel rovněž požadoval, aby podle čl. 38 smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou
republikou a Chorvatskou republikou byl vykonán rozsudek Správního soudu Chorvatska US-
5554/1991-4 ze dne 18. 3. 1992.
Z dávkového spisu stěžovatele vedeného žalovanou zjistil Nejvyšší správní soud
tyto pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Stěžovatel uplatnil dne 11. 9. 2000 žádost
o částečný invalidní důchod. V textu žádosti ověřené na OSSZ v Českém Krumlově výslovně
uvedl, že trvá na jejím odeslání na ČSSZ. Přiznání důchodu požadoval ode dne 7. 10. 2000.
Uvedenou žádost stěžovatel vlastnoručně podepsal. K žádosti byl připojen posudek lékaře
OSSZ v Českém Krumově ze dne 4. 9. 2000, kterým byl stěžovatel uznán částečně invalidní
podle §44 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. ode dne 1. 7. 2000. Tento posudek byl podkladem
jak pro napadené rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 11. 2000, tak i pro rozhodnutí OSSZ Český
Krumlov ze dne 4. 9. 2000, vydané v řízení o přechodu pracovní neschopnosti do invalidity.
Proti posléze uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 18. 9. 2000 odvolání, neboť měl
zato, že splňuje podmínky pro přiznání plné invalidity. Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2001
pak Česká správa sociálního zabezpečení, detašované pracoviště České Budějovice,
odvolání stěžovatele s odkazem na závěry posudku PK MPSV ČR České Budějovice ze dne
10. 1. 2001 zamítla a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdila. Toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 18. 1. 2001. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, řízení
o ní však bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 2. 2001, č. j. 10 Ca 36/2001 – 12.
Ze soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí ČSSZ ze dne
30. 11. 2000 a 17. 4. 2001 byla zrušena nejprve rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. 2. 2002, č. j. 2 Ca 302/2001 – 95. Tento rozsudek byl však
na základě odvolání stěžovatele zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002,
č. j. 1 CaO 59/2002. Krajský soud byl zavázán doplnit dokazování k otázce plné invalidity
stěžovatele, nejlépe vyžádáním znaleckého posudku Institutu pro postgraduální vzdělávání
ve zdravotnictví.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích v rozsahu stížních bodů uvedených v kasační stížnosti, přihlédl ex offo
k některým procesním vadám a po posouzení výše uvedených skutečností dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Pro rozhodnutí ve věci považoval Nejvyšší správní soud za nutné především určit,
jaké právo bylo předmětem správního řízení a o jaké dávce správní orgán rozhodl, případně
rozhodovat měl. Výše již bylo uvedeno, že stěžovatel podal dne 11. 9. 2000 žádost o částečný
invalidní důchod. Tím vymezil předmět správního řízení, o němž také správní orgán
svým rozhodnutím ze dne 30. 11. 2000 rozhodl. Žádost o jinou dávku není v dávkovém spise
do doby vydání uvedeného správního rozhodnutí doložena a neprokázal ji ani stěžovatel
v průběhu soudního řízení. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za nutné
poznamenat, že odvolání ze dne 18. 9. 2000 podané stěžovatelem proti rozhodnutí OSSZ
v Českém Krumlově ze dne 4. 9. 2000 není uplatněním žádosti o plný invalidní důchod,
neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity
podle ust. §94 zák. č. 582/1991 Sb., nikoliv v řízení o dávku důchodového pojištění podle
ust. §81 cit. zákona. Stěžovatel se jím domáhal uznání plné invalidity, což odpovídalo
předmětu řízení, nikoliv přiznání plného invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud
tedy k této první otázce uzavírá, že správní orgán nepochybil, pokud svým rozhodnutím
ze dne 30. 11. 2000 rozhodl pouze o přiznání částečného invalidního důchodu stěžovateli
a neučinil žádný výrok (ať již vyhovující či zamítavý) ohledně plného invalidního důchodu,
neboť nárok na tuto dávku stěžovatel předepsaným způsobem neuplatnil a v průběhu
správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti uvedené v ust. §86 odst. 3 cit. zákona.
Na základě této výchozí úvahy pak Nejvyšší správní soud posuzoval zákonnost rozsudku
krajského soudu.
Z hlediska výše uvedeného má Nejvyšší správní soud za to, že v řízení před krajským
soudem došlo k několika procesním pochybením, která jsou dále podrobněji rozebrána.
Krajský soud si především sám neujasnil předmět správního řízení ani obsah napadeného
rozhodnutí, a v důsledku toho chybně stanovil rozsah své přezkumné činnosti. Následně
pak prováděl rozsáhlé dokazování ohledně existence plné invalidity stěžovatele, ačkoliv
zodpovězení této otázky nemohlo mít na posouzení zákonnosti správního rozhodnutí žádný
vliv. I v případě, že by byla plná invalidita stěžovatele prokázána, nemohl by soud rozhodnutí
ČSSZ ze dne 30. 11. 2000 zrušit, neboť ve správním soudnictví soud podle ust. §75 odst. 2
s. ř. s. přezkoumává v mezích žalobních bodů vždy pouze zákonnost výroku správního
rozhodnutí a toto rozhodnutí žádný výrok, jímž by bylo jakkoliv rozhodnuto o nároku na plný
invalidní důchod stěžovatele, neobsahovalo a ani obsahovat nemělo. Na tomto hodnocení
nemění nic skutečnost, že byl krajský soud v otázce plné invalidity stěžovatele usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2002 zavázán dokonce k doplnění dokazování,
neboť postup odvolacího soudu byl zatížen stejnou vadou. Nejvyšší správní soud přitom
nezpochybňuje povinnost krajského soudu vypořádat se s žalobním bodem, v němž stěžovatel
dovozoval svoji plnou invaliditu a nezákonnost správního rozhodnutí spatřoval v tom, že mu
nebyl přiznán plný invalidní důchod, přistoupit k němu měl však způsobem předestřeným
v předchozím odstavci. Toto pochybení pak Nejvyšší správní soud poměřoval s námitkami
uplatněnými stěžovatelem v kasační stížnosti. V té stěžovatel sice neoznačil řádně napadené
výroky rozsudku krajského soudu, z obsahu lze však dovodit, že napadá pouze výrok
o zrušení rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 11. 2000.
Podstatou stěžovatelových obsáhlých a ve svém vyznění ne vždy srozumitelných
stížních námitek (viz. např. opakované žádosti o „uznání rozsudku Správního soudu
Chorvatska“) je v zásadě tvrzení, že se znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví ani předchozí posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí, pracoviště České Budějovice nevypořádaly řádně s hodnocením jeho zdravotního stavu
a dochované pracovní schopnosti a nezjistily proto jeho plnou invaliditu, přičemž krajský
soud pochybil, pokud se se závěry těchto posudků ztotožnil. Stěžovatel sám podřazuje
uplatněný důvod formálně pod ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud však
podle obsahu námitky dovozuje, že byl fakticky uplatněn důvod dle ust.§103 odst.1 písm. d)
s. ř. s., tedy jiná vada řízení před soudem, neboť primárně je namítána nepřesvědčivost
důkazů a nedostatek skutkových zjištění ve věci zdravotního stavu a dochované pracovní
schopnosti stěžovatele, nikoliv pouze následné chybné právní posouzení podmínek plné
invalidity. S odkazem na předchozí část odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud
tuto námitku za lichou. Krajský soud nemohl pochybit nedostatečným zjištěním skutkového
stavu pro posouzení otázky plné invalidity stěžovatele za situace, kdy odpověď na tuto otázku
byla pro rozhodnutí ve věci irelevantní. Vadou řízení před krajským soudem byla naopak
skutečnost, že k této otázce bylo vůbec nějaké dokazování prováděno. Vzhledem k tomu,
že krajský soud z výsledků dokazování nevyvodil žádné závěry, které by se odrazily
ve formulaci jeho závazného právního názoru, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto vadu
samu o sobě za natolik závažnou, že by mohla mít vliv na zákonnost napadeného výroku
rozsudku a být důvodem pro jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud však nepřehlédl jinou vadu, u níž musel zvážit, zda nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost výroku pro nesrozumitelnost. K takovéto vadě by byl totiž soud nucen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a z toho důvodu rozsudek zrušit.
Krajský soud zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 11. 2000 z toho důvodu, že pro výpočet výše
částečného invalidního důchodu stěžovatele mělo být užito Smlouvy mezi Českou republikou
a Chorvatskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 22. 11. 1999, která vstoupila
v platnost dne 1. 7. 2000, zatímco správní orgán aplikoval starší Úmluvu mezi
Československou republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslávií o sociálním
pojištění ze dne 22. 5. 1957. Vyhověl tím jednomu z žalobních bodů uplatněných
stěžovatelem a svoje pochybení uznala i ČSSZ. Tento závěr nezpochybňuje ani Nejvyšší
správní soud, nicméně má za to, že chybný výběr právní normy, pod níž je subsumován
zjištěný skutkový stav, je svojí povahou typickou nezákonností, nikoliv vadou řízení,
jak uvedl krajský soud v napadeném výroku svého rozsudku. Tuto vadu však Nejvyšší
správní soud nakonec vyhodnotil jako spíše formální, která nepřezkoumatelnost rozsudku
pro nesrozumitelnost nezakládá, neboť o důvodech zrušení správního rozhodnutí reálně není
pochyb. Důvody kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak ve svém souhrnu
nebyly naplněny.
Poté, co se vypořádal se stížními body i vadou napadeného výroku rozsudku, považuje
Nejvyšší správní soud za vhodné přičinit k věci i poznámku obiter dictum. Krajský soud
ve svém rozsudku kromě výroku o zrušení rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 11. 2000 vyslovil
i nicotnost následného rozhodnutí tohoto správního orgánu ze dne 17. 4. 2001. Důvod
nicotnosti spatřoval v tom, že uvedené rozhodnutí, ač avizovalo změnu předchozího, nebylo
rozhodnutím, jímž by správní orgán vyhověl všem námitkám stěžovatele uvedeným
v opravném prostředku (žalobě) a bylo tedy vydáno nad rámec jeho pravomoci. Nejvyšší
správní soud na tomto místě nemá v úmyslu vyslovovat autoritativní názor na otázku,
zda popsaná vada skutečně způsobuje nicotnost rozhodnutí. Podotýká pouze, že obecně
správní orgán pravomoc vydat tzv. submitující rozhodnutí měl a v určité podobě stále má,
takže se nejedná o nedostatek pravomoci jako takové, ale o vadu konkrétně vydaného
rozhodnutí. Nabízí se proto spíše závěr o jeho nezákonnosti. Co však nemohl Nejvyšší správní
soud přehlédnout a ponechat bez povšimnutí je skutečnost, že výrok o nicotnosti rozhodnutí
ze dne 17. 4. 2001 byl učiněn v řízení o opravném prostředku (žalobě) proti rozhodnutí ze dne
30. 11. 2000, aniž byly zřejmě splněny podmínky řízení. Řízení ve správním soudnictví
je ze své podstaty řízením návrhovým a základní podmínkou řízení je tedy existence návrhu,
jež se nyní označuje za žalobu. V daném případě však stěžovatel svým opravným
prostředkem (žalobou) ze dne 18. 12. 2000 uvedené rozhodnutí nenapadl (ostatně z hlediska
časové souslednosti ani nemohl), to učinil prokazatelně až v dalším podání ze dne 6. 8. 2001,
jež bylo svým obsahem zčásti doplněním původního opravného prostředku (žaloby),
zčásti pak novým opravným prostředkem (žalobou). Tento nový opravný prostředek
směřující proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 17. 4. 2001 tedy měl být projednán v samostatném
řízení, kde by soud posoudil všechny podmínky řízení a zabýval by se i odůvodněnými
pochybnostmi o včasnosti jeho podání. Takovýmto způsobem však krajský soud
nepostupoval. Vzhledem k tomu, že výrok rozsudku krajského soudu, jímž byla vyslovena
nicotnost rozhodnutí ČSSZ ze dne 17. 4. 2001, nenapadl žádný z účastníků kasační stížností,
zůstává uvedený výrok i přes vytýkané vady v platnosti.
Závěrem Nejvyšší správní soud shrnuje, že nezjistil stěžovatelem tvrzené důvody
dle ust. §103 odst.1 písm. d) s. ř. s., ani jiné vady, které by mohly mít vliv na zákonnost
napadeného výroku rozsudku krajského soudu a k nimž by byl zároveň nucen přihlédnout
z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto podle ust. §110 odst.1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst.1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ustanovené zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Haně Homolkové pak přiznal odměnu
za zastupování v celkové výši 650 Kč za dva hlavní úkony právní služby á 250 Kč (§9 odst. 2
a §7 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a dvakrát režijní paušál á 75 Kč ( §13 odst. 3 cit. vyhl.). Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát (§60 odst.4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné ( §53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu