ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.59.2005
sp. zn. 3 Ads 59/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně H. N., zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bartolomějská 87,
Pardubice, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2004, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 54 Cad 49/2004, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 54 Cad 49/2004 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byla zamítnuta žádost
žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek
podle §43 a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalovaná uvedla, že podle posudku
lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Pardubicích ze dne 1. 4. 2004 není žalobkyně
částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 25 % a podle §44 zákona
o důchodovém pojištění je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti
nejméně o 33 %.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne
27. 1. 2005, čj. 54 Cad 49/2004 - 33, zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované. Soud
provedl důkaz posudkem zdravotního stavu žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí
vypracovaným dne 11. 10. 2004 posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
zřízenou podle §4 odst. 2 zákona č. 528/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Posudek byl s ohledem na bolesti kloubů,
které žalobkyně zdůraznila při jednání soudu dne 26. 11. 2004, doplněn doplňujícím
posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Z posudku a jeho doplnění
vzal soud za prokázané, že procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
žalobkyně činila ke dni vydání napadeného rozhodnutí 25 %, přičemž tomuto zdravotnímu
postižení odpovídá zařazení do kapitoly XI, oddílu B, položky 4, písm. b) přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (dále jen „vyhláška“). Ohodnocení na dolní hranici odůvodnila
posudková komise rozsahem postižení základní diagnózou – lehkou stresovou inkontinencí –
s tím, že ostatní zdravotní postižení žalobkyně (polydonózní struma, obezita I. stupně, stav
po operaci a sklerotizaci varixů dolních končetin, vertebrogenní algický syndrom
při degenerativních změnách páteře, počínající degenerativní změny kyčelních a kolenních
kloubů, bolesti trojklanného nervu v anamnéze, recidivující perorální dermatitida) jsou
dlouhodobě stabilizována. Žalobkyně tedy trpěla ke dni vydání napadeného rozhodnutí
poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 25 %, a současně se nejednalo
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který by žalobkyni značně ztěžoval životní
podmínky. Soud zdůraznil, že posudková komise vypracovala posudek a jeho doplnění
na základě zdravotní dokumentace od ošetřujícího lékaře žalobkyně, lékařských nálezů
založených v posudkové dokumentaci příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení
a na základě dalších lékařských nálezů předložených žalobkyní. Vzhledem k tomu,
že takto zjištěný posudek potvrdil doslovně zjištění rozhodující zdravotní příčiny žalobkyně
a její zařazení ve smyslu vyhlášky, neměl soud pochybnosti o správnosti skutkového zjištění.
Soud věc uzavřel tak, že žalobkyně nebyla k datu vydání napadeného rozhodnutí ani částečně
invalidní, a nejednalo se ani o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který by žalobkyni
značně ztěžoval obecné životní podmínky. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatelka namítla nesprávnou
aplikaci kapitoly XI, oddílu B, položky 4 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce, ve spojení s §6
odst. 3 vyhlášky, podle něhož se míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stanoví podle rozhodujícího zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti ostatních
zdravotních postižení. Citované ustanovení přílohy č. 2 k vyhlášce pak stanoví, že lehká
stresová inkontinence představuje 25 % až 35 % míry poklesu soustavné výdělečné činnosti.
Jestliže tedy byla stěžovatelce tato míra stanovena na dolní hranici uvedené v citovaném
ustanovení, je zřejmé, že nebylo přihlédnuto k ostatním zdravotním postižením stěžovatelky,
mj. k artróze kolen a kyčlí, zmrzlým ramenním kloubům, alergii, zvětšení štítné žlázy
a dalším zdravotním postižením. Proto je stěžovatelka přesvědčená o tom, že měla být míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posouzena nikoliv na spodní, nýbrž na horní
hranici stanovené v kapitole XI, oddílu B, položce 4 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce
a z toho vyvozeny odpovídající následky. Stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 27. 1. 2005, čj. 54 Cad 49/2004 - 33,
byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvod odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod podané kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována
nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však
nesprávně vyložena. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti je u ní na horní hranici sazby vymezené v kapitole XI, oddílu B,
položce 4 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce, tedy ve výši 35 %, a nikoliv ve výši 25 %, k čemuž
bylo dospěno v předcházejících řízeních. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vycházel
krajský soud v dané věci ze znaleckého posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí a z jeho doplnění, kde se posudková komise dostačujícím způsobem
vypořádala s charakterem onemocnění žalobkyně spočívajícím v lehké stresové inkontinenci
a zohlednila i všechny její další zdravotní potíže, přičemž dospěla k závěru, že ostatní
zdravotní postižení jsou dlouhodobě příznivě stabilizována. Krajskému soudu pak nelze
vytýkat, že bez příslušných medicínských znalostí nepolemizoval s – i podle názoru
Nejvyššího správního soudu – úplným a přesvědčivým závěrem znaleckého posudku uvedené
posudkové komise, že bylo spolehlivě prokázáno, že žalobkyně k datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované podmínky částečné invalidity ve smyslu §44 zákona
o důchodovém pojištění nesplňovala a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl
stanoven podle kapitoly XI, oddílu B, položky 4 písmeno b) přílohy č. 2 k vyhlášce vzhledem
ke příznivé stabilizaci ostatních diagnóz stěžovatelky (viz rozhodnutí soudu prvního stupně)
a s přihlédnutím k její původní profesi při dolní hranici rozpětí (25 – 35 %) – na 25 %.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že se k problematice stabilizace
zdravotního stavu již vyjádřil v jiné souvislosti např. v rozsudku ze dne 7. 8. 2003,
čj. 3 Ads 7/2003 - 42, kdy uvedl, že „důvodem zániku plné invalidity nemusí být vždy
jen zlepšení zdravotního stavu, ale i stabilizace zdravotního stavu, neboť sama stabilizace
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu spojená s adaptací člověka na situaci vyvolanou
například zdravotním postižením může vést k obnovení pracovní schopnosti ve vymezeném
rozsahu (§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).“
Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v dané věci náhradu nákladů řízení nelze přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu