ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.67.2004
sp. zn. 3 Ads 67/2004 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce
PhDr. J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Brno,
Mojžíšova 17, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5,
Křížová 25, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 291/2003, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004 č. j. 8 Ca 291/2003 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2004 č. j. 8 Ca 291/2003 - 23 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2003,
kterým byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil
v jiných státech (dále jen „zákon č. 172/2002 Sb.“).
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl zejména, že předmětem sporu
je otázka, zda otec žalobce byl ke dni svého odvlečení do bývalého Svazu sovětských
socialistických republik (dále i „SSSR“) občanem Československa, neboť to je jednou
z esenciálních podmínek oprávněné osoby podle zákona č. 172/2002 Sb. Mezi žalobcem
a žalovanou dle Městského soudu v Praze není tedy sporu o skutkových otázkách, ale právě
jen o této otázce právní. V projednávané věci je nesporné, že otec žalobce Ing. J. (G.) T. se
narodil v roce 1897 v Baku v tehdejším Rusku a od roku 1923 pobýval na území
Československé republiky, v prosinci roku 1937 podal žádost o udělení československého
státního občanství. Není však žádného dokladu o tom, že mu bylo československé státní
občanství uděleno před 15. 3. 1939, tedy před vznikem tzv. Protektorátu Čechy a Morava.
Z listin předložených žalobcem pak dále vyplývá, že Ing. J. T. žádal v roce 1940 o propůjčení
občanství Protektorátu Čechy a Morava, avšak této žádosti výslovně nebylo vyhověno.
Rovněž tak dle městského soudu není sporu o tom, že Ing. J. T. byl v roce 1945 zatčen orgány
státní moci SSSR a odvlečen, vrátil se v roce 1956. K jednotlivým žalobním námitkám pak
městský soud uvedl, že je nesporné, že v roce 1937, kdy otec žalobce žádal o udělení
československého státního občanství, se na tyto záležitosti vztahovalo ustanovení §3
ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení
o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé
dále jen „ústavní zákon č. 236/1920 Sb.“). Tato norma odkazovala na ustanovení §29
císařského patentu č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský (dále jen „obecný zákoník
občanský“), podle něhož cizinci nabývají (rakouského) státního občanství nastoupením
veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech dovršeným,
leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu neuvalil na sebe žádného trestu
pro zločin. Bez ohledu na to, kdy otci žalobce vzniklo domovské právo a kdy dovršil
desetileté nepřetržité bydliště na území Československé republiky, nelze mít za to,
že by československé státní občanství získal pouhým uplynutím času. Městský soud tady
poukázal na právní názor bývalého Nejvyššího správního soudu, vyjádřený v rozhodnutí
evidovaném pod číslem Boh. A 4538/25 (5879/25). Zde bývalý Nejvyšší správní soud
konstatoval, že ve smyslu dvorského dekretu z roku 1833 č. 2597 sb. z. s. (dále jen „dvorský
dekret z roku 1833“) bylo stanoveno, že státního občanství má desetiletým nepřetržitým
bydlením v zemích, pro které platí obecný zákoník občanský, „nabýti cizinec tehdy,
když se tímto bydlením u zemského úřadu svého posledního bydliště vykázal, přísahu
poddanskou vykonal a o tom osvědčení obdržel a dále, že cizinec nesmí býti k vykonání
přísahy připuštěn dříve než zemský úřad se zplna přesvědčil, že po zmíněné desetiletí na sebe
neuvalil žádného trestu pro zločin, nýbrž také se povždy poctivě a mravně choval, zákonů
a nařízení zákonných úřadů byl poslušen a ani svým chováním ani smyšlením najevo daným
nedal příčiny k podezření nějakému ani k podstatné stížnosti“. Z toho dle městského soudu
vyplývá, že samotné dovršení desetiletého nepřetržitého bydliště ve státě nevede samočinně
ke vzniku státního občanství, ale že je jen jednou z podmínek pro jeho udělení, o němž musí
být příslušným úřadem rozhodnuto. Ačkoliv není sporu o tom, že otec žalobce podal žádost
o udělení československého státního občanství poté, co dovršil deset let nepřetržitého pobytu
na území Československé republiky, není nijak doloženo, že by mu toto občanství bylo
rozhodnutím příslušného orgánu uděleno. Ani sám žalobce nepředložil k prokázání takové
skutečnosti žádný určitý důkaz ani jej nenavrhl. Pokud jde o právní postavení držitele
Nansenova pasu, pak z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, publikované v ČSR
pod č. 79/1935 Sb. z. a n. (dále jen „Úmluva o mezinárodním postavení uprchlíků“)
sice vyplývá, že smluvní státy se zavázaly nevydávat tyto osoby do státu jejich původu,
avšak to není z hlediska aplikace zákona č. 172/2002 Sb. podstatné. Podle ustanovení §2
odst. 1 písm. b) téhož zákona oprávněnou osobou je ten, kdo v době odvlečení byl občanem
Československa. Uprchlík, držitel Nansenova pasu ve smyslu Úmluvy o mezinárodním
postavení uprchlíků, byť i požíval na území Československé republiky konkrétních práv,
státním občanem Československa nebyl. Další námitka žalobce vychází z teze, že o žádosti
Ing. J. T. o udělení československého státního občanství z roku 1937 bylo rozhodnuto
opožděně a že státem způsobené zpoždění vedlo k tomu, že tato žádost pozbyla ke dni
15. 3. 1939 relevance. Městský soud v Praze k tomu konstatoval, že o průběhu rozhodování
o žádosti jmenovaného o udělení občanství není nic bližšího známo, a ani žalobce k tomu nic
nedoložil, a nelze tedy učinit žádný závěr o tom, zda k prodlevě s vyřízením žádosti došlo
z příčin na straně státní moci anebo z důvodů jiných, a konec konců nelze ani určit, zda šlo
skutečně o průtahy, tedy zda tato prodleva byla nedůvodná a odporující platnému právu.
Podle Městského soudu v Praze oprávněné osobě sice nelze klást k tíži to, že v době
svého odvlečení nebyla občanem Československa proto, že Československo bylo okupováno,
ale stejně tak nelze státu vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly,
jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Rovněž za irelevantní je podle názoru soudu
třeba považovat skutečnost, že by Československá republika porušila své mezinárodní
závazky i ústavní principy tím, že umožnila odvlečení otce žalobce do SSSR. I kdyby bylo
možno se žalobcem v této věci souhlasit, nic by to nezměnilo na tom, že ke dni
svého odvlečení do SSSR jeho otec nebyl občanem Československa.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen “s. ř. s.“), kdy namítá, že soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil
právní otázku. Stěžovatel se domnívá, že prokázal, že se v případě jeho otce naplnily všechny
podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. Stěžovatel
si je vědom toho, že není schopen jednoznačným dokumentem prokázat, že jeho otec Ing. J.
T., nar. v B., byl v době svého odvlečení občanem Československa, avšak prokázal, že byl
v roce 1943 zatčen gestapem a vězněn a že byl dne 7. 7. 1945 zatčen na příkaz NKVD a
repatriován do SSSR. Dále stěžovatel prokázal, že byl otec nositelem tzv. Nansenova pasu,
který mu zajišťoval ochranu československého státu, že si požádal o státní občanství, avšak
tato žádost se v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou, v roce
1940 si otec stěžovatele zažádal o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava, tato
žádost byla zamítnuta. Stěžovatel má za to, že prokázal, že jeho otec žil na území
Československa od roku 1923, měl zde rodinu, majetek a vykonával zde podnikatelskou
činnost. Stěžovatel dále namítá, že pokud soud odkazuje na dvorský dekret z roku 1833, který
provádí obecný zákoník občanský, je třeba upozornit, že uvedený dvorský dekret má
charakter pouze podzákonné právní normy, přičemž zákon č. 121/1920 Sb., kterým se
uvozuje ústavní listina Československé republiky (dále jen „ Ústava z roku 1920“) ve svém
§4 odst. 2 stanoví, že podmínky nabývání státního občanství určuje toliko zákon, tedy
nepřipouští použití podzákonných předpisů. Dle stěžovatele se soud měl zabývat
i charakterem statutu uděleného Nansenovým pasem, kdy nositel tohoto pasu měl
mezinárodní úmluvou akceptovanou Československou republikou právo na ochranu
proti vydání do země původu. Tento mezinárodní závazek československého státu měl mít
přednost před zákonem upravujícím odškodnění odvlečeným, a proto jen na jeho základě byl
měl český stát stěžovateli odškodnění za odvlečení přiznat. Městský soud v Praze se s touto
námitku nikterak nevypořádal, pouze zopakoval, že otec stěžovatele v době svého odvlečení
nebyl občanem Československa. Stěžovatel také nesouhlasí s argumentací soudu ohledně
toho, že státu nelze vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly,
jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Otec stěžovatele získal v Československu azyl
před sovětským komunistickým režimem, na základě mezinárodních smluv mu byl zajištěn
standard ochrany práv na úrovni československého občana, a pak ho stát v rozporu
se svými ujištění a závazky vydal sovětské moci. Ačkoli se pak stát zákonem č. 172/2002 Sb.
alespoň zavázal poškozené za svoje protiprávní a nemorální jednání odškodnit, nyní hledá
důvody, proč tak neučinit. Stěžovatel tvrdí, že není možno přičítat k tíži oprávněné osoby,
že nebyla v době odvlečení státním občanem ČR, pokud jí státní občanství nebylo uděleno
proto, že Československo bylo okupováno, tedy nikoli z důvodů na její straně. Z důvodů výše
uvedených je tedy stěžovatel přesvědčen o tom, že byly naplněny všechny podmínky
odškodnění dle zákona č. 172/2002 Sb. a případný restriktivní výklad naplnění podmínky
dle §2 odst. 1 písm. b) téhož zákona by byl v rozporu s principem spravedlnosti a právního
státu i se zákazem diskriminace a s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatel
zdůrazňuje, že umožněním odvlečení jeho otce do Sovětského svazu porušila Československá
republika své mezinárodní závazky i ústavní principy a své povinnosti. I kdyby otec
stěžovatele nebyl československým státním občanem, umožnění odvlečení nositele
Nansenova pasu bylo v rozporu s mezinárodními závazky Československa. Stěžovatel
se domnívá, že při posouzení celé věci je třeba vycházet i z idejí vyjadřujících základní
nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Stát se dle jeho názoru nemůže dovolávat
vůči osobám oprávněným k odškodnění svých vlastních pochybení a porušování lidských
práv, kterých se dopustil, ba dokonce ani objektivních okolností, které poškozený,
který má být odškodněn, nemohl ovlivnit. Pokud jde o samo ustanovení §2 odst. 1 písm. b)
zákona č. 172/2002 Sb. podmiňující poskytnutí odškodnění za to, že stát umožnil odvlečení
osoby požívající jeho ochrany do Sovětského svazu, státním občanstvím odvlečeného,
tato podmínka není zejména u osob, které byly nositelem Nansenova pasu, v souladu
s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními závazky České republiky,
neboť je diskriminující. Stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
Městskému soudu v Praze s tím, aby napadené správní rozhodnutí zrušil a stěžovateli přiznal
náhradu nákladů řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatel se žádostí ze dne 8. 7. 2002 domáhal
vyplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako syn Ing. J. T.
odvlečeného do SSSR v době od 9. 6. 1945 do 24. 8. 1956. Žalovaná tuto žádost zamítla
z důvodu, že otec stěžovatele v době odvlečení nebyl československým státním občanem.
Jednou z podmínek pro přiznání jednorázové peněžní částky dle citovaného zákona
je podmínka státního občanství Československa v době odvlečení, stanovená v §2 odst. 1
písm. b). Podle §4 odst. 2 Ústavy z roku 1920 podmínky nabývání, účinků a zániku státního
občanství Československé republiky určuje zákon. Tímto zákonem byl ústavní zákon
č. 236/1920 Sb. podle jehož §3 dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního
občanství se nemění, zůstávají nadále v platnosti. Nabývání československého státního
občanství se tak v rozhodné době řídilo citovanými ustanovení §29 obecného zákoníku
občanského a dvorským dekretem z roku 1833, jehož aplikaci ústava nevyloučila vzhledem
k tomu, že otázky nabývání státního občanství svěřila zákonu, přičemž nevyloučila možnost
jeho odkazu na podzákonnou právní normu. Ustanovení dvorského dekretu z roku 1833
recipované do právního řádu Československé republiky tak zajišťovalo svobodu občana
při volbě státního občanství a zabraňovalo tomu, aby se cizí stání příslušník nebo osoba
bez státní příslušnosti proti své vůli stal československým státním občanem. Podle čl. 1
Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků se tato úmluva vztahuje na uprchlíky ruské,
arménské apod., jak byli definováni ujednáními z 12. 5. 1926 a 30. 6. 1928 s výhradou změn
nebo přesnějšího určení, jež každá smluvní strana bude moci provést v této definici
při podpisu nebo přistoupení. Z dalších ustanovení Úmluvy vyplývá, že se postavení
těchto uprchlíků, kterým byly vydávány Nansenovy pasy, v otázce jejich práv (s výjimkou
práv politických) blížilo právům státních příslušníků smluvních stran, přičemž na rozdíl
od nich byli v některých oblastech zvýhodnění – nemuseli vykonávat základní vojenskou
službu apod. Z Úmluvy jednoznačně vyplývá, že držitelé Nansenových pasů měli postavení
uprchlíků a nebyli státními příslušníky Československa. K námitce stěžovatele, že ustanovení
§2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. není v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních
práv a svobod a s mezinárodními závazky České republiky považuje žalovaná za nutné uvést,
že Ústavní soud ve svém nálezu č. 279/2001 Sb. vedle dalšího konstatoval, že „je věcí
suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu
budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit
majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předchozím režimu, rozhodl se vyjít z principu
alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci
nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné“. Dle žalované
zákon č. 172/2002 Sb. pro přiznání jednorázové peněžní částky osobám stanoví v §2
podmínky, které musí být současně splněny. Vzhledem k tomu, že otec stěžovatele v době
odvlečení do SSSR nebyl československým občanem, nárok na poskytnutí této částky
stěžovateli nevznikl. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z předloženého správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
Stěžovatel podal dne 8. 7. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona
č. 172/2002 Sb. jako osoba pozůstalá po zemřelé odvlečené osobě (§2 odst. 2 zákona
č. 172/2002 Sb.). V žádosti mimo jiné uvedl, že doklad o československém státním občanství
odvlečené osoby (svého otce) v době odvlečení bude předložen dodatečně.
V přípise Městského národního výboru v Brně zn. Vnitř. 10362/1955-M.
adresovanému Ministerstvu vnitra ze dne 29. 8. 1955 se uvádí, že Ing. J. T. (otec stěžovatele)
podal žádost o udělení čs. státního občanství v prosinci roku 1937, jelikož se tato žádost dne
16. 3. 1939 v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou, podal otec
stěžovatele dne 7. 11. 1940 žádost o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava. Tato
žádost však byla výměrem zemského úřadu v Brně č. 11710-II/2-1941 na pokyn Ministerstva
vnitra zamítnuta. Od té doby o udělení čs. státního občanství u národního výboru v Brně
nežádal. Ve spise je také založeno potvrzení ze dne 18. 11. 1938 Stavovského, matričního a
vojenského referátu městské rady v Brně, že otec stěžovatele podal žádost o udělení čs.
státního občanství, jež byla zdejším úřadem předložena dne 9. 3. 1938 zemskému úřadu
v Brně spolu s ní byly předloženy osobní doklady žadatele, zejména Nansenův pas. Ve spise
je dále založena žádost otce stěžovatele Ing. J. T. o udělení státního občanství adresovaná
Krajskému národnímu výboru Brno a podaná dne 21. 6. 1956; listina o udělení
československého občanství jmenovanému ze dne 17. 9. 1956; zápis o složení
státoobčanského slibu otcem stěžovatele sepsaný dne 13. 10. 1956 Městským národním
výborem v Brně. Ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí vyhotoveného dne 13. 8. 1959
vyplývá, že otec stěžovatele pobýval v SSSR v době od 13. 6. 1945 do 31. 5. 1956.
V evidenčních listech „člena Konfederácie nezákonne zavlečeného do ZSSR v rokoch
1944/45“ vystavených na jméno otce stěžovatele se uvádí, že Ing. J. T. byl do SSSR zavlečen
od června 1945 do 24. srpna 1956.
Žalovaná rozhodnutím č. 410811443/ODO ze dne 15. 4. 2003 žádost stěžovatele
zamítla, neboť shledala, že nebyla splněna jedna z podmínek zákona č. 172/2002 Sb.,
a to podmínka podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (oprávněnou osobou
je fyzická osoba, která byla v době odvlečení občanem Československa), a nárok
na jednorázovou částku stěžovateli nevznikl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §1 zákona č. 172/2002 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České republiky,
kteří jako českoslovenští občané byli odvlečeni do Svazu sovětských socialistických republik
nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech.
Podle ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje
následující podmínky: a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik
nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech,
b) v době odvlečení byla občanem Československa, c) je občanem České republiky, d) nebyla
příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů; e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému
Československu a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o nárocích
z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Pokud osoba splňující
podmínky podle odstavce 1 zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými
osobami dle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/2002 Sb. děti a manžel oprávněné osoby.
Podle ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona mají oprávněné osoby nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky.
V projednávané věci se stěžovatel domáhá poskytnutí jednorázové peněžní částky
z titulu oprávněné osoby dle ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/2002 Sb.,
tedy jako dítě oprávněné osoby dle §2 odst. 1 téhož zákona – svého otce Ing. J. T., který
byl odvlečen do SSSR v červnu roku 1945. Nárok na uvedenou peněžní částku stěžovatel
uplatnil u žalované, která mu jej však výše citovaným rozhodnutím nepřiznala pro nesplnění
jedné ze zákonných podmínek požadovaných pro jeho přiznání. Kasační stížností stěžovatel
namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem,
tedy důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní
otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní
norma, popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo
aplikována. Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda
v případě stěžovatele byly naplněny podmínky zákona č. 172/2002 Sb. pro přiznání nároku
na poskytnutí jednorázové peněžní částky, a to konkrétně, zda byla splněna podmínka státního
občanství Československa oprávněné osoby (otce stěžovatele) v době odvlečení dle §2 odst.
1 písm. b) téhož zákona.
Nejvyšší správní soud se stejně jako žalovaná a Městský soud v Praze domnívá,
že otec stěžovatele v době odvlečení nebyl státním občanem Československa.
Státní občanství je právním statusem, se kterým právní řád spojuje významná práva
a povinnosti a každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat
jeho občanství. Nově vzniklý československý stát přijal recepční zákon č. 11/1918 Sb. z. a n.,
o zřízení samostatného státu československého, v jehož čl. 2 se uvádí, že veškeré dosavadní
zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ústava z roku 1920 v §4 odst. 2
stanovila, že podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československé
republiky určuje zákon, a pro tuto oblast byl přijat ústavní zákon č. 236/1920 Sb., jehož §3
říká, že dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání občanství, pokud tímto zákonem
se nemění, zůstávají nadále v platnosti. Proto nadále platilo ustanovení §29 obecného
zákoníku občanského, které stanovilo, že cizinci nabývají československého státního
občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech
dovršených, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu neuvalil na sebe žádného trestu
pro zločin. Stále také platil dvorský dekret z roku 1833 (žádný právní předpis jeho použití
nevyloučil), podle něhož mělo být desetiletým nepřetržitým pobytem dovršeným v zemích,
pro který je závazný obecný zákoník občanský, nabyto rakouského (československého)
státního občanství teprve tehdy cizincem, jestliže se o tom řádně vykázal u zemského úřadu
svého posledního bydliště, na jeho nařízení u něho samotného nebo u příslušného krajského
úřadu vykonal poddanskou přísahu a o tom obdržel ověřovací listinu.
Výkladem citovaných ustanovení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k získání
státního občanství československého po roce 1918 nepostačovalo pouhé nepřetržité desetileté
pobývání fyzické osoby, která toto občanství neměla, na území Československa, ale bylo
třeba, aby osoba o československé občanství požádala u příslušného úřadu, který o jeho
udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu. Nejvyšší správní soud zde musí konstatovat,
že kdyby se daná ustanovení interpretovala argumentem reductione ad absurdum, dospělo
by se k nesmyslnému závěru, že každý cizinec s nepřetržitým desetiletým bydlištěm na území
Československa automaticky nabyl československé státní občanství, a to i pokud o jeho nabytí
vůbec nestál.
Posouzení uvedených právních ustanovení je rovněž v souladu s judikaturou
prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, podle níž se za splnění podmínek
v občanském zákoníku uvedených nenabývalo státního občanství ipso iure,
nýbrž konstitutivním správním aktem, který byl vázán dalšími podmínkami, a vzhledem
k povaze těchto dalších podmínek nebyl na vydání tohoto aktu právní nárok. Například
rozhodnutí provorepublikového Nejvyššího správního soudu publikované pod čísly
Boh. 2793/23, 2536/23, 2599/23 konstatují, že „dvorský dekret nepřiznává nároku na udělení
československého státního občanství“, a rozhodnutí tohoto Nejvyššího správního soudu
publikované pod číslem Boh. 4538/25 říká, že „ ani §29 obecného zákoníku občanského,
ani dvorský dekret, nezakládá právní nárok na udělení státního občanství, a to ani tehdy, jsou-
li všechny předpoklady splněny“.
Pokud tedy v projednávané věci není žádný správní akt příslušného úřadu o udělení
československého státního občanství otci stěžovatele, není prokázáno, že československé
občanství v době odvlečení do SSSR nabyl. Navíc z písemností založených v předloženém
správním spise plyne, že otec stěžovatele si musel být vědom tehdy platné právní úpravy
nabývání státního občanství a postupoval v souladu s ní, neboť v roce 1937 podal žádost
o udělení československého státního občanství. Nebyl však nalezen a soudu předložen
žádný doklad prokazující, jak o žádosti otce stěžovatele bylo rozhodnuto, případně
proč o ní rozhodnuto nebylo. Z listin založených ve spise dále vyplývá, že otec stěžovatele
požádal v roce 1940 o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava, tato žádost však
byla aktem příslušného úřadu zamítnuta. Skutečnosti, že otec stěžovatele neměl v době
odvlečení československé státní občanství navíc svědčí i fakt, že ve všech soudu předložených
písemnostech z doby bezprostředně před jeho odvlečením se o něm hovoří jako o osobě
bez státní příslušnosti či jako o držiteli Nansenova pasu. Získání státního občanství
československého otcem stěžovatele je jednoznačně prokázáno až po jeho návratu ze SSSR,
a to v září roku 1956.
Co se týče námitky stěžovatele o tom, že jeho otec jako držitel Nansenova pasu
podle Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků by měl být za své odvlečení odškodněn
dle zákona č. 172/2002 Sb. stejně jako osoby, který byly v době odvlečení občany
Československa, Nejvyšší správní soud ji v projednávané věci považuje za zcela irelevantní.
Pouze připomíná (ostatně to již uvedl soud v napadeném rozsudku i žalovaná v podaném
vyjádření), že držitelé Nansenových pasů požívali na území Československé
republiky postavení uprchlíků a nebyli jejími státními občany, a zákon č. 172/2002 Sb.
se na tuto kategorii osob nikterak nevztahuje.
Jak vyplývá ze skutkových a právních zjištění ve věci, není stěžovatel osobou
oprávněnou k poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb.,
neboť nesplňuje podmínky pro přiznání nároku tam stanovené. Nejvyšší správní soud shrnuje,
že zákon č. 172/2002 Sb. striktně vymezuje okruh oprávněných osob a soudu nepřísluší
se od znění zákona odchýlit. Pokud stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky, není možno
nárok na jednorázovou peněžní částku přiznat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným
uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci
úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec její běžné
úřední činnosti. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu