ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.1.2005:59
sp. zn. 3 As 1/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce I.
L., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kovářem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5,
proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 12,
zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 73/2004 - 31 ze
dne 20. 10. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. 106/2003-130-SPR/2 ze dne 22. 1. 2004,
kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Drážního úřadu č. j. 3-2117/03-DÚ/Hu
ze dne 26. 9. 2003.
Skutečnosti zjištěné ze správního spisu
2. Dne 1. 9. 2003 Drážní úřad tím, že stěžovateli doručil Oznámení o zahájení správního
řízení a výzvu ke sdělení stanoviska č.j. 3-2117a/03-DÚ/HU ze dne 21. 8. 2003, zahájil
se stěžovatelem správní řízení o zákazu řízení drážních vozidel podle §45 odst. 4 zákona
č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „drážní zákon“).
Jako důvod zahájení řízení je uvedeno, že se stěžovatel nedostavil k nařízenému
přezkoušení odborné způsobilosti k řízení drážních vozidel a nepředložil posudek
o zdravotní způsobilosti k této činnosti.
3. Ve svém stanovisku ze dne 5. 9. 2003 stěžovatel uvedl, že postupoval v souladu se zákony
a že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §45 odst. 4 drážního zákona. Ve stanovisku
dále zpochybnil podklady pro rozhodnutí o nařízení přezkoušení, jakož i správnost
samotného rozhodnutí o nařízení přezkoušení.
4. Dne 26. 9. 2003 pak Drážní úřad vydal své rozhodnutí č. j. 3-2117/03-DÚ/Hu,
kterým stěžovateli zakázal řízení drážních vozidel z důvodů totožných, pro něž bylo
správní řízení zahájeno. Podle odůvodnění správního rozhodnutí se stěžovatel nedostavil
k přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti, čímž tuto způsobilost neprokázal,
a protože ve správním řízení stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti, bylo rozhodnuto
o zákazu řízení drážních vozidel.
5. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítl, že pro zahájení
řízení podle §45 odst. 4 drážního zákona nebyly splněny zákonné podmínky,
totiž negativní výsledek přezkoušení, které se v jeho případě vůbec neuskutečnilo. Dále
stěžovatel poukázal na skutečnost, že pochybnost o jeho odborné a zdravotní způsobilosti
byla vyvrácena výsledkem přezkoušení, které podstoupil v rozsahu úplné odborné
zkoušky pro pracovní činnost strojvedoucího. Zdůraznil, že posudek o jeho zdravotní
způsobilosti je datován k 14. 1. 2003, tj. po mimořádné události, ke které u něj došlo.
6. Ve svém rozhodnutí o odvolání žalovaný shora uvedené námitky odmítl. Tím,
že se stěžovatel nedostavil k přezkoušení, neprokázal svoji odbornou a zdravotní
způsobilost k řízení drážních vozidel. Prvoinstanční orgán nemohl za této situace jinak než
pohlížet na stěžovatele jako na osobu, která není způsobilá k řízení. Stěžovatelem tvrzené
přezkoušení pak bylo pouze interním opatřením dopravce, které nenahrazuje přezkoušení
způsobilosti ve smyslu §45 odst. 4 drážního zákona.
7. Ve správním spise je založen protokol o přezkoušení odborné způsobilosti podle §45
odst. 4 a 5 drážního zákona, které se mělo uskutečnit na podkladě rozhodnutí Drážního
úřadu č.j. 3-3123/02-DÚ/Hu ze dne 8. 4. 2003. Podle tohoto protokolu se stěžovatel
nedostavil k přezkoušení, v důsledku čehož byl hodnocen jako nezpůsobilý k řízení
hnacích vozidel.
8. Podle zjištění Nejvyššího správního soudu ve správním spise naopak chybí jakákoli listina
či jiný důkaz, z nichž by bylo možné dovodit, že Drážní úřad a žalovaný před vydáním
rozhodnutí výslovně upozornil stěžovatele na možnost seznámit se s podklady pro vydání
rozhodnutí.
Rozsudek Městského soudu v Praze
9. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou. Městský soud v Praze však dospěl
k závěru, že tato žaloba byla nedůvodná. Jako neopodstatněnou předně shledal námitku
nesplnění podmínek pro aplikaci §45 odst. 4 drážního zákona. Soud zdůraznil,
že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí vydané v průběhu správního řízení
o omezení nebo zákazu řízení drážního vozidla, nikoli řízení o přezkoušení odborné
a zdravotní způsobilosti osob k řízení. Námitky stěžovatele se podle soudu týkaly
okolností, za nichž bylo správním orgánem nařízeno přezkoušení odborné a zdravotní
způsobilosti. K přijetí rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel je správní orgán
oprávněn s přihlédnutím k výsledkům přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti.
V tomto správním řízení tedy Drážní úřad hodnotí výsledky přezkoušení a posoudí,
zda jsou splněny podmínky pro omezení nebo zákaz řízení; jiné okolnosti zkoumány
nejsou. Zejména však v takovém řízení nelze zkoumat, zda byly splněny podmínky pro to,
aby bylo zkoumání odborné a zdravotní způsobilosti vůbec nařízeno. Vzhledem k tomu,
že tato otázka nebyla předmětem správního řízení, na jehož konci bylo vydáno žalobou
napadené rozhodnutí, nemohl se ani soud zabývat žalobními námitkami zpochybňujícími
splnění podmínek pro nařízení přezkumu této způsobilosti. Soud poukázal na skutečnost,
že ačkoli bylo přezkoumání způsobilosti nařízeno, stěžovatel se k němu nedostavil,
přičemž právě v rámci tohoto přezkoušení mohl uplatnit své námitky proti hodnocení
nehodové události. Městský soud v Praze neshledal důvodnou ani námitku, podle níž
nebyla splněna podmínka pro zahájení správního řízení podle §45 odst. 4 cit. zákona,
neboť takovou podmínkou jsou výsledky přezkoušení, které se v daném případě
neuskutečnilo. Soud totiž uvedl, že osoba, která se k nařízenému přezkoušení nedostavila,
neprokázala způsobilost, a správní orgány postupovaly správně, jestliže v situaci,
kdy se stěžovatel k přezkoušení nedostavil, rozhodly o zahájení řízení o zákazu řízení,
neboť takový postup jim zákon umožňuje. Opačný výklad by podle soudu umožnil
vyhnout se bez nepříznivých následků rozhodnutí o zákazu řízení drážního vozidla tím,
že se řidič k přezkoušení nedostaví. Soud ve shodě se žalovaným dodal, že pro posouzení
existence podmínek pro zahájení řízení o zákazu řízení drážního vozidla není rozhodující,
zda se stěžovatel v minulosti podrobil přezkoušení ze strany Českých drah a s jakým
výsledkem, neboť přezkoušení zdravotní a odborné způsobilosti ze strany Drážního úřadu
nelze nahradit jiným typem přezkoušení prováděným odlišnou institucí. Pokud jde
o námitky stěžovatele ohledně procesních pochybení, ke kterým došlo ze strany správních
orgánů, soud uvedl, že stěžovatel tyto námitky formuloval pouze v obecné rovině,
aniž by předložil konkrétní žalobní body, tedy v čem konkrétně spatřuje porušení
procesních předpisů. Protože je soud rozsahem žalobních bodů vázán, nemohl žalobou
napadené správní rozhodnutí z pohledu uvedených námitek přezkoumat. Ze všech shora
uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), jako nedůvodnou
zamítl.
Kasační stížnost
10. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává existence důvodů podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy nezákonnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky, a §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., konkrétně existence vad řízení
před správním orgánem, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé,
s tím, že Městský soud v Praze měl správní rozhodnutí pro tato důvodně namítaná
pochybení správního orgánu zrušit.
11. Stěžovatel se domnívá, že správní orgán zahájil dvě správní řízení nesprávně. Podle jeho
názoru se jednalo o jedno správní řízení zahájené z důvodu přezkoušení odborné
a zdravotní způsobilosti. Rozhodnutí o nařízení přezkoušení způsobilosti považuje
stěžovatel za předběžné opatření, které podle §70 písm. b) s. ř. s. nepodléhá soudnímu
přezkumu. Soud se tedy měl zabývat i námitkou důvodnosti nařízení přezkoušení
jeho způsobilosti. Dále stěžovatel poukázal na rozdíly obsahu ustanovení §45 odst. 4 a 5
s. ř. s. Zatímco v případě §45 odst. 4 drážního zákona se vyžaduje pouhé zjištění
nedostatků při řízení vozidla, které mohou ohrozit bezpečnost dopravy, v případě §45
odst. 5 drážního zákona se vyžadují důvodné pochybnosti o odborné a zdravotní
způsobilosti. Nedostatky ve smyslu §45 odst. 4 cit. zákona mohou vyplývat i z jiných
skutečností, než z pochybností o způsobilosti, a způsobilost v tomto případě trvá, pokud
není prokázán opak. Důkazní břemeno je podle jeho přesvědčení na straně Drážního úřadu
a z pouhého nedostatku při řízení vozidla nelze vyvozovat závěr o nezpůsobilosti.
Za správný pak nepovažuje výklad soudu, podle něhož tím, že se nedostavil k přezkoušení
své odborné a zdravotní způsobilosti, tuto způsobilost neprokázal, neboť v opačném
případě by §45 odst. 5 drážního zákona byl nadbytečným ustanovením. Je přesvědčen,
že mu nelze přičítat k tíži, že vyhláška č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád
pro zdravotní a odbornou způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy,
neupravuje situaci, kdy se osoba k přezkoušení nedostaví, a tuto mezeru nelze
podle jeho názoru nahradit volnou úvahou správního orgánu.
12. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávně
dospěl k závěru, že v žalobě bylo poukazováno na pochybení procesní povahy
pouze obecným způsobem, v důsledku čehož soud nemohl napadené rozhodnutí
z tohoto hlediska přezkoumat. Má totiž zato, že jeho tvrzení v žalobě byla dostatečně
konkrétní k tomu, aby soud mohl přezkoumat, zda správní řízení proběhlo v souladu
se zákonem, tj. zda nebylo nařízeno ústní jednání, zda si správní orgán opatřil dostatek
podkladů pro své rozhodnutí, či zda mu správní orgán dal možnost seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a k těmto podkladům se vyjádřit. Je toho názoru, že porušení uvedených
procesních ustanovení mělo soud vést ke zrušení napadeného rozhodnutí správního
orgánu.
13. Z uvedených důvodů stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného
14. Žalovaný ve své replice k žalobě vyjádřil svůj nesouhlas s argumenty stěžovatele,
podle nichž by mělo být nařízení přezkoušení předběžným opatřením ve smyslu §70
písm. b) s. ř. s., které nelze přezkoumávat ve správním soudnictví, resp. tyto argumenty
označil za spekulativní. Poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se uvedenou argumentací
snaží zhojit nepříznivé důsledky skutečnosti, že se nedomáhal soudního přezkumu
rozhodnutí o nařízení přezkoušení způsobilosti. Žalovaný rovněž souhlasí se závěrem
Městského soudu v Praze, že předmětem soudem přezkoumávaného správního řízení byl
zákaz řízení drážních vozidel a nikoli nařízení o přezkoušení. Jak dále uvádí, §45 odst. 4
drážního zákona byl z jeho strany použit zcela oprávněně. Zákonem předpokládaná
podmínka nařízení přezkoušení byla splněna, neboť činnost stěžovatele vykazovala
nedostatky ve smyslu cit. ustanovení. V důsledku skutečnosti, že se stěžovatel bez omluvy
nedostavil k přezkoušení své způsobilosti k řízení drážního vozidla a toto přezkoušení
tak neabsolvoval, nezbylo Drážnímu úřadu než aplikovat §19 vyhlášky č. 101/1995 Sb.
a hodnotit stěžovatele stupněm neprospěl. Žalovaný dovozuje, že postup Drážního úřadu
byl souladný s §18 a §19 uvedené vyhlášky, když stěžovatel vzhledem ke své neúčasti
na přezkoušení nedosáhl potřebného bodového hodnocení. Pokud by Drážní úřad
za této situace nerozhodl o zákazu řízení, umožnil by tím stěžovateli, který nesplnil
povinnost uloženou mu pravomocným rozhodnutím správního orgánu, aby se vyhnul
zákazu řízení drážních vozidel a aby tak mohl dále svou činností ohrožovat bezpečnost
drážní dopravy. Žalovaný tak zastává názor, že stěžovatelovo nedostavení se ke zkoušce
znamenalo neprokázání způsobilosti k řízení.
Skutečnosti zjištěné ze soudního spisu
15. Ze žaloby doručené soudu 29. 3. 2004 Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v řízení
před Městským soudem v Praze namítal mj. vady správního řízení. Konkrétně uvedl,
že správní orgán se dopustil celé řady pochybení a porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“),
konkrétně „§21 cit. zákona o ústním jednání, §32 o podkladech pro rozhodnutí, §33
atd.“. Jak stěžovatel v žalobě uvedl, odvolací orgán se těmito pochybeními nezabýval,
čímž měl porušit §59 správního řádu. V rámci jednání soudu, které se uskutečnilo
20. 10. 2004, pak zástupce stěžovatele mimo jiné namítl, že správní řízení proběhlo zcela
formálně, když ve věci nebylo nařízeno ústní jednání a stěžovatel nebyl seznámen
s podklady pro rozhodnutí.
Relevantní právní úprava
16. Podle §45 odst. 4 drážního zákona nařídí drážní správní úřad přezkoušení odborné
a zdravotní způsobilosti osob k řízení v případě, že tyto osoby při řízení vykazují
nedostatky, které mohou ohrozit bezpečnost drážní dopravy. Podle výsledku přezkoušení
může drážní správní úřad rozhodnout o omezení řízení nebo o zákazu řízení. V případě
rozhodnutí o zákazu řízení drážní správní úřad odejme osobě průkaz způsobilosti k řízení.
Posouzení důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
17. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky
soudem. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný postupoval nesprávně,
jestliže vedl podle §45 odst. 4 drážního zákona dvě správní řízení, neboť se domnívá,
že rozhodnutí o nařízení přezkoušení je předběžným opatřením. To je pak vyloučeno
ze soudního přezkumu, proto proti němu stěžovatel nemohl, podle svých slov, soudně
brojit, a proto se měl soud zabývat v řízení o přezkoumání rozhodnutí o zákazu řízení
drážních vozidel také námitkami zpochybňujícími legálnost nařízení přezkoušení
způsobilosti k řízení. Nejvyšší správní soud však této argumentaci nepřisvědčil.
18. Z dikce ustanovení §45 odst. 4 drážního zákona lze dovodit, že uvedený zákon v situaci,
kdy jsou u osob – držitelů průkazu způsobilosti k řízení drážního vozidla – zjištěny
nedostatky při řízení, předpokládá dva postupné kroky. Drážní úřad je totiž povinen
nejprve nařídit přezkoušení odborné a zdravotní způsobilosti tak, jak je uvedeno ve větě
první cit. ustanovení. Na základě výsledků tohoto přezkoušení pak může Drážní úřad
rozhodnout o omezení řízení nebo zákazu řízení tak, jak vyplývá z věty druhé uvedeného
ustanovení. Jak nařízení přezkoušení, tak rozhodnutí o omezení nebo zákazu řízení
se pak uskutečňuje ve správním řízení (§64 drážního zákona).
19. Argumentaci stěžovatele v tom smyslu, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení
je rozhodnutím předběžným, resp. předběžným opatřením, přijmout nelze. Nejvyšší
správní soud totiž dospěl k závěru, že rozhodnutí o nařízení přezkoušení odborné
způsobilosti k řízení drážních vozidel vůbec není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., ačkoliv tento úkon Drážního úřadu nese takové označení. Rozhodnutím Drážního
úřadu o nařízení přezkoušení odborné způsobilosti se totiž nezakládají, nemění, neruší
ani závazně neurčují veřejná subjektivní práva či povinnosti držitele průkazu způsobilosti.
Na uvedené „rozhodnutí“ se tedy vztahuje kompetenční výluka, pokud jde o přezkum
v režimu správního soudnictví, avšak nikoli podle §70 písm. b) s. ř. s., nýbrž podle §70
písm. a) s. ř. s. ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s.
20. Je-li tomu tak, pak stěžovatel mohl pravomocné správní rozhodnutí o nařízení přezkoušení
napadnout odvoláním, což učinil, nikoli samostatnou žalobou ve správním soudnictví.
To však, jak dále dovodil Nejvyšší správní soud, neznamená, že by toto rozhodnutí bylo
možné přezkoumat postupem podle §75 odst. 2 s. ř. s. věty druhé, podle níž byl-li
závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu,
přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jim sám vázán
a neumožňuje-li s. ř. s. žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním
soudnictví. Jiným „podkladovým úkonem“ ve smyslu §75 odst. 2 věta druhá s. ř. s.
v projednávaném případě je totiž až protokol o výsledku zkoušky odborné způsobilosti
vydaný Drážním úřadem, neboť pouze ten byl závazným podkladem pro přezkoumávané
rozhodnutí, když zároveň současná právní úprava správního soudnictví neumožňuje
takový úkon napadnout samostatnou žalobou. Z toho pak lze dovodit, že Městský soud
v Praze měl s odkazem na §75 odst. 2 s. ř. s. povinnost k námitce stěžovatele přezkoumat
zákonnost protokolu o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti. Městský soud v Praze
tak učinil, a to způsobem, který, jak bude uvedeno dále, byl Nejvyšším správním soudem
shledán správným a zákonným.
21. Lze tedy shrnout, že stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí o zákazu řízení drážních
vozidel, čímž vymezil předmět soudního přezkumu, v rámci něhož nebylo možno
přezkoumávat zákonnost předcházejícího rozhodnutí o nařízení přezkoušení způsobilosti
a naopak bylo možno k námitce přezkoumat zákonnost protokolu o výsledku přezkoušení
odborné způsobilosti stěžovatele. Proto Městský soud v Praze postupoval v souladu
se zákonem, jestliže se žalobními námitkami stěžovatele zpochybňujícími splnění
zákonných podmínek pro nařízení přezkoušení způsobilosti podle §45 odst. 4 drážního
zákona nezabýval.
22. Úkolem Městského soudu v Praze bylo přezkoumat splnění zákonných podmínek
pro vydání rozhodnutí o zákazu řízení drážních vozidel. S jeho závěry o naplnění těchto
podmínek v konkrétním případě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Drážní úřad může
skutečně rozhodnout o omezení nebo zákazu řízení pouze na podkladě výsledků prošetření
odborné a zdravotní způsobilosti držitele průkazu způsobilosti. Jestliže byl stěžovatel
řádně předvolán k přezkoušení odborné způsobilosti, proti čemuž se odvolal, a odvolací
orgán správnost a zákonnost rozhodnutí o nařízení prošetření potvrdil a k tomuto
prošetření stanovil nový termín, avšak stěžovatel se k nařízenému prošetření bez omluvy
nedostavil, nezbylo Drážnímu úřadu než vydat posudek, v rámci nějž deklaruje
neprokázání odborné způsobilosti stěžovatelem. Stěžovateli tedy byla dána možnost
prokázat svou odbornou způsobilost, a tím odvrátit nebezpečí nastoupení negativních
důsledků pro výkon svého povolání a bylo jeho povinností se k nařízenému přezkoušení
dostavit. Neučinil-li tak, pak neprokázal svoji způsobilost, resp. svévolně znemožnil
správnímu orgánu tuto odbornost prověřit. V takovém případě je třeba nedostavení se
k prošetření bez jakékoliv omluvy považovat za skutečnost postavenou naroveň
faktickému neprokázání způsobilosti. Na argumentaci Městského soudu v Praze
o nepřijatelnosti opačného výkladu uvedených ustanovení, která by komukoli umožnila
vyhnout se zákazu řízení pouhým nedostavením se k prošetření způsobilosti,
Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje, neboť se s ní v plném rozsahu ztotožňuje.
I z tohoto důvodu byl Nejvyšším správním soudem shledán zákonným závěr Městského
soudu v Praze o tom, že zákonem stanovené podmínky pro zahájení řízení o zákazu řízení
drážního vozidla, resp. pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, byly splněny. Zároveň
je z uvedeného nepochybné, že se Městský soud v Praze zabýval zákonností protokolu
o výsledku přezkoušení odborné způsobilosti postupem podle §75 odst. 2 věty druhé
s. ř. s., a jestliže tento protokol shledal zákonným, Nejvyšší správní soud s takovým
závěrem souhlasí. Městský soud v Praze tedy shora uvedené právní otázky posoudil
správně.
Posouzení důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
23. Stěžovatel dále namítá, že se Městský soud v Praze měl zabývat procesními pochybeními,
jichž se žalovaný a Drážní úřad ve správním řízení dopustily, neboť tato porušení
procesních předpisů ve své žalobě dostatečně specifikoval. Nejvyšší správní soud však
ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel v žalobě v této souvislosti pouze odkázal
na označení ustanovení správního řádu, jejichž porušení se měl žalovaný dopustit, aniž by
jakkoli dále specifikoval, jakým způsobem a v jakém rozsahu k tomuto porušení mělo
dojít. Takovou formulaci však nelze považovat za řádně uplatněný žalobní bod ve smyslu
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť, jak vyplývá z uvedeného ustanovení, ze žalobního
bodu musí být zřejmá nejen právní argumentace, nýbrž zejména skutkové důvody,
na základě nichž stěžovatel nezákonnost správního rozhodnutí dovozuje. Význam řádné
formulace žalobních bodů přitom vyplývá z dispoziční zásady, kterou je řízení o žalobách
ve správním soudnictví ovládáno, podle níž je soud oprávněn, s výjimkou zákonem
stanovených případů, přezkoumat správní rozhodnutí pouze z důvodů namítaných
žalobcem. Soud není povinen, ani oprávněn za žalobce dovozovat konkrétní důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem
Městského soudu v Praze, že námitky stěžovatele o procesních pochybeních žalovaného
byly uplatněny natolik obecně, že tato skutečnost znemožnila přezkum správního
rozhodnutí z pohledu těchto námitek. Jakkoli stěžovatel, resp. jeho právní zástupce
v průběhu jednání uvedl, že správnímu orgánu vytýká konkrétně neuskutečnění ústního
jednání a neposkytnutí možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, nemohl
Městský soud v Praze k tomuto tvrzení přihlédnout, neboť se jednalo o uplatnění nového
žalobního bodu, jež je však po uplynutí lhůty pro podání žaloby vyloučeno (§71 odst. 2
s. ř. s.). V daném případě v době uskutečnění jednání totiž lhůta pro podání žaloby
již uplynula.
24. Nejvyšší správní soud proto pouze pro úplnost uvádí, že správní orgány skutečně
pochybily, jestliže stěžovateli neumožnily seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí
ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu tak, jak to namítl zástupce stěžovatele v rámci
jednání před soudem. Tato vada však nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud po zjištění, že podkladem správních
rozhodnutí v dané věci byl toliko protokol o přezkoušení odborné způsobilosti, a dále
stanovisko stěžovatele a, v případě rozhodnutí žalovaného, též odvolání, tedy dokumenty,
jejichž obsah musel být stěžovateli dobře znám. Pochybení správních orgánů by tedy
ani v případě, že by příslušný žalobní bod byl uplatněn řádně a včas, nebylo důvodem
pro zrušení správního rozhodnutí.
Závěr
25. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl
jako nedůvodnou.
Náklady řízení
26. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch. Ačkoli má úspěšná strana ze zákona proti neúspěšnému účastníkovi
právo na náhradu nákladů řízení, soud může výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů
tomuto účastníku zcela nepřiznává (§60 odst. 7 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
tak v daném případě učinil s ohledem na skutečnost, že žalovaný správní orgán nemusí být
de lege lata v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem a Ministerstvo dopravy
disponuje vlastními odborníky s právním vzděláním, kteří mohou před soudem vystupovat
a kteří by měli být schopni obhájit rozhodnutí vydané v rámci pravomoci svěřené
ministerstvu zákonem. Náklady na advokátní zastoupení proto Nejvyšší správní soud
nepovažuje za náklady účelně vynaložené.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu