ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.25.2004
sp. zn. 3 As 25/2004 – 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
K. K., zastoupené Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem Vsetín, Horní nám. 12, proti
žalovanému Ministerstvu zemědělství, pozemkový úřad Vsetín, se sídlem Vsetín, Horní
nám. 31, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca
379/2003 - 22 ze dne 23. 10. 2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla nadepsané
usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl odmítnut její návrh, označený jako restituční
nároky, jímž stěžovatelka napadala nezákonnost rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu
ve Vsetíně č.j. PÚ 2594-2/93-201 (586/93) ze dne 1. 7. 1996. Správní orgán rozhodl
podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak,
že stěžovatelka není vlastníkem nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí. Krajský soud
v Ostravě návrh stěžovatelky odmítl s odkazem na §68 písm. b) a §46 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Ve svém usnesení uvedl, že v daném případě správní orgán rozhodl o vlastnictví
k nemovitosti, a proto se jedná o právní věc, která vyplývá z občanskoprávních vztahů;
žaloba je proto podle §68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatelka se však může domáhat
ochrany svých práv postupem upraveným v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a za tímto účelem podat žalobu
podle části páté o. s. ř. ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí návrhu,
a to u Okresního soudu ve Vsetíně, přičemž účinky procesních úkonů v dosavadním řízení
u soudu zůstávají zachovány.
Stěžovatelka napadá výrok usnesení krajského soudu, kterým byl její návrh odmítnut,
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Konkrétně
stěžovatelka uvádí důvody, proč by jí, podle jejího názoru, měla být předmětná nemovitost
(hřiště, které na ní bylo vybudováno, není dětmi prakticky využíváno, v blízkosti jsou další
pozemky ve vlastnictví státu, jež by mohly být na výstavbu hřiště použity). Stěžovatelka
uvádí, že restituční zákon, který platí pro všechny stejně, uznává tři druhy vyrovnání: vrácení
majetku, výměnu pozemku a finanční vypořádání. Jí však nebyl předložen žádný způsob
vyrovnání. Pozemek jí byl nezákonně odebrán, resp. byla za něj zaplacena nízká cena,
a zatímco dnešní hodnota tohoto pozemku činí několik desítek tisíc Kč, stát jej dále
nezákonně užívá. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu,
aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Okresní úřad Vsetín - Okresní
pozemkový úřad vydal rozhodnutí podle ust. §9 odst. 4 zákona o půdě, kterým k návrhu
stěžovatelky vyslovil, že stěžovatelka není vlastníkem části nemovitosti původní parcelní
číslo 1002/14, stávající parcelní číslo 1002/16 o výměře 1798 m2 zapsané v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 2, vlastník ČR – Okresní úřad Vsetín, na evidenčním listu
č. 1 – nájemce Městský národní výbor Rožnov pod Radhoštěm, v obci a katastrálním území
Rožnov pod Radhoštěm.
S účinností od 1. ledna 2003 přešel výkon práv a povinností ze závazků České
republiky - okresních úřadů souvisejících s činností okresních pozemkových úřadů
na Ministerstvo zemědělství, které je tak považováno za žalovaného (§69 s. ř. s. a §26 odst. 3
zákona č. 139/2002 Sb., pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších
předpisů).
Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je nedůvodná. Při posouzení věci
vyšel zejména ze současné dikce ustanovení procesních předpisů upravujících působnost
soudů ve správním soudnictví a soudnictví občanskoprávním.
Podle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem
a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon. Podle §68 písm. b) s. ř. s. je žaloba nepřípustná tehdy, jde-li
o rozhodnutí orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního
orgánu. Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud jednající ve správním soudnictví návrh odmítne tehdy,
domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání
rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní
věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho
měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Podle §244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního
samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán
zřízený podle zvláštního právního předpisu (správní orgán) podle zvláštního zákona o sporu
nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž
věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Dle §9 odst. 4 zákona o půdě rozhoduje pozemkový úřad o vlastnictví oprávněné
osoby k nemovitosti, jestliže nedošlo mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k dohodě
o vydání nemovitosti ve smyslu §9 odst. 1 tohoto zákona. Podle napadeného správního
rozhodnutí není stěžovatelka vlastníkem v tomto rozhodnutí specifikované nemovitosti.
Je tedy zřejmé, že v dané věci správní orgán rozhodoval o vlastnickém právu stěžovatelky,
přičemž vlastnické právo lze považovat za jedno ze základních soukromých práv fyzických
i právnických osob. To, že v daném případě řízení, ve kterém se o soukromém právu
rozhoduje, je upraveno veřejnoprávním předpisem, není pro otázku charakteru práva
podstatné; ostatně každý procesní předpis má charakter veřejnoprávního předpisu.
Soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován
ve správním soudnictví do 31. 12. 2002 a než jaký by mu bylo možno poskytnout
podle současné právní úpravy správního soudnictví obsažené v s. ř. s., která je koncipována
speciálně pro ochranu veřejných subjektivních práv a která je založena zásadně na kasačním
principu. Proto také §68 písm. b) s. ř. s. stanoví, že žaloba ve správním soudnictví není
přípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích
zákonné pravomoci správního orgánu. Takové věci jsou totiž od 1. ledna 2003 projednávány
a rozhodovány obecnými soudy podle novelizované části páté o. s. ř. Tato nová právní úprava
splňuje požadavky stanovené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a specifikované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a poskytuje
soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního
rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně rozhodl o věci sám. Pravomoc soudu
v občanskoprávním řízení není tedy v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu
omezena pouze na zrušení napadeného rozhodnutí, jako je tomu ve správním soudnictví,
nýbrž v případě, že soud dospěje k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být
rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne soud ve věci samé rozsudkem sám
a tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v rozsahu dotčeném tímto
rozsudkem. Občanskoprávní soudní řízení vykazuje i další odlišnosti od správního soudnictví:
soud není např. vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem apod. Všechny
odlišnosti mají za cíl zajistit splnění základního požadavku právního státu, aby spory o právo
mezi osobami sobě navzájem nepodřízenými a vzájemně na roveň postavenými (tedy spory
soukromoprávní), rozhodoval nezávislý soud v plném rozsahu, a to i když bylo o soukromém
právu rozhodnuto původně správním orgánem, tj. mocí výkonnou.
V dané věci Nejvyšší správní soud shledal, že Krajský soud v Ostravě jednal zcela
v souladu s novou úpravou správního soudnictví, jestliže návrh stěžovatelky s odkazem
na ust. §68 písm. b) a ust. §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl. Krajský soud tu naopak postupoval
jediným přípustným způsobem. Nutno současně dodat, že ve svém rozhodnutí řádně vysvětlil
důvody svého rozhodnutí a vyložil, že stěžovatelka není zbavena možnosti domáhat
se svého práva podáním žaloby v občanském soudním řízení, přičemž ji řádně poučil
o způsobu, jakým tak má učinit.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění důvodu kasační stížnosti (označeného
sice stěžovatelkou odkazem na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který však byl svou podstatou
důvodem podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.) a kasační stížnost proti napadenému rozsudku
proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení
o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu
nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu