ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.110.2005
sp. zn. 3 Azs 110/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně: L. H., zastoupená Mgr. Helenou Flekovou, advokátkou se sídlem Praha 1,
Hybernská 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Az 32/2003 - 30
ze dne 24. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) shora nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-3123/VL-07-P11-2000 ze dne 8. 8. 2002. Tímto správním rozhodnutím
nebyl žalobkyni udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na
žalobkyni nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Soud po přezkoumání
uvedených rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek dospěl k závěru o nedůvodnosti
žaloby. Nezjistil totiž, že by správní orgán při hodnocení její žádosti pochybil, neboť
stěžovatelka byla ve věci řádně a konkrétně vyslechnuta, žalovaný její důvody řádně posoudil
a rozebral a odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“).
Stěžovatelka podle soudu sama žádné skutečnosti, jež by byly důvodem pro udělení azylu, ve
správním řízení ani netvrdila. Vzhledem k tomu, že jejímu otci nebyl udělen azyl, nemůže se
dovolávat ani §13 odst. 1 a 2 azylového zákona, když soud navíc podotkl, že stěžovatelka
v době rozhodování správního orgánu již nesplňovala podmínky pro případné použití tohoto
ustanovení. Proto Městský soud v Praze žalobu v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou
zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně napadá rozsudek Městského soudu v Praze
v celém rozsahu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejprve obecným
způsobem namítá nepřesné a neúplné zjištění skutkového stavu věci, čímž mělo dojít
k porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Důkazy, které si správní orgán
opatřil, byly podle ní neúplné, čímž opětovně mělo dojít k porušení §32 odst. 1 a dále §34
odst. 1 správního řádu, a rozhodnutí rovněž podle názoru stěžovatelky nevyplývá
ze zjištěných podkladů, neboť mezi těmito podklady a rozhodnutím není logická vazba.
Vzhledem k tomu, že otec splňuje podmínky pro udělení azylu z politických důvodů, domnívá
se stěžovatelka, že ona splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 azylového zákona, tj.
za účelem sloučení rodiny. Otec byl sympatizantem Běloruské národní fronty (BNF), i když
se její činnosti nemohl kvůli svému podnikání aktivně účastnit. Sympatie však byly známy
běloruským státním orgánům, když otec navíc byl se členy BNF v pravidelném kontaktu. To
podle ní určuje celkový přístup státních orgánů k celé rodině. Podle stěžovatelky byl její otec
pronásledován, přičemž poukazuje zejména na změnu přístupu státních orgánů Běloruska
k jeho osobě poté, co byl zatčen na demonstraci proti prezidentu Lukašenkovi. Stěžovatelka
vyčítá správnímu orgánu, že tyto skutečnosti nezhodnotil, odpovídající tvrzení ve správním
řízení přezkoumal pouze formálně, bez pochopení souvislostí, v důsledku čehož je správní
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se dále ohradila proti závěrům správního orgánu,
podle něhož důvodem pro opuštění vlasti byly ekonomické důvody. Ekonomické potíže,
kterým, jak uznává, skutečně byla její rodina vystavena, však byly důsledkem politické
persekuce, a nikoli prvotní příčinou odchodu z vlasti. Podle stěžovatelky správní orgán nevzal
v úvahu vzájemnou provázanost příčin a důsledků, když provázanost politických
a ekonomických problémů je jednou z reálií totalitních států obecně. Pokud jde o obecnou
situaci v Bělorusku, poukazuje stěžovatelka na nedemokratičnost a despotičnost režimu
prezidenta Lukašenka, skutečnost, že parlamentní volby nejsou ani svobodné, ani spravedlivé,
že bezpečnostní složky vystupují razantně proti politickým oponentům, že dochází
k nezákonnému a politicky motivovanému zatýkání občanů a nevyjasněným zmizením
významných politických oponentů prezidenta. Stěžovatelka rovněž trvá na tom, že jí nemůže
být přičítáno k tíži, že se snažila své problémy na území České republiky vyřešit jinak
než využitím práva azylu. Skutečnost, že si její rodina původně naplánovala odchod
do Kanady, podle ní nikterak nesnižuje rizika, jež jí v zemi původu hrozila. Trvá proto na
tom, že posléze uvedená skutečnost je z hlediska posouzení důvodnosti její žádosti o azyl
irelevantní. Z uvedeného důvodu stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Zároveň stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelkou podán dne 29. 11. 2000 a pohovor k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu na území České republiky byl se stěžovatelkou proveden dne
5. 12. 2001. Pohovor byl proveden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočníka. V návrhu
stěžovatelka uvedla, že v době, kdy vlast opustila spolu se svými rodiči, jí bylo 17 let,
a že dnes považuje Bělorusko za zemi, kde jsou porušována lidská práva. V pohovoru
stěžovatelka uvedla, že její rodiče odešli z Běloruska z důvodu porušování lidských práv.
Její otec jednou přišel s rozbitou tváří. Tehdy jí bylo jejími rodiči řečeno, že mu to způsobili
policisté na demonstraci. Otec měl zřejmě i jiné potíže, neseznamoval ji však s nimi.
Ona sama žádné problémy v zemi původu neměla. V případě návratu do vlasti by jí osobně
zřejmě nic nehrozilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska naplnění důvodu uplatněného v kasační stížnosti, tj. důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §13 azylového zákona se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení
rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12. Rodinným příslušníkem se přitom rozumí manžel azylanta, svobodné dítě
azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta mladšího 18 let.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného jakož i správního spisu
vztahujícího se ke správnímu řízení, jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru,
že uplatněná námitka podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná není. Pokud jde o posouzení
výroku o neudělení azylu podle §12 azylového zákona, to nebylo ze strany stěžovatelky
v kasační stížnosti zpochybněno. Stěžovatelka i ve správním řízení potvrdila, že ona sama
žádné obavy z pronásledování v Bělorusku nemá. Stěžovatelka naopak v kasační stížnosti
uvádí, že její otec splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) azylového zákona,
a proto ona sama splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 téhož zákona. Správní orgán,
jenž přijal rozhodnutí o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny stěžovatelce, měl dle jejího
názoru porušit jí identifikovaná ustanovení správního řádu, a Městský soud v Praze pak
pochybil, jestliže pro tyto vytýkané vady správního řízení rozhodnutí žalovaného nezrušil.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu si však žalovaný zajistil dostatek podkladů pro
rozhodnutí o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny, které řádným způsobem vyhodnotil,
přičemž jím dovozený závěr není v rozporu se zákonem. Správní orgán totiž správně vycházel
primárně z tvrzení stěžovatelky v průběhu správního řízení. K dispozici pak měl i
informacemi z jiných správních řízeních vedených o žádostech ostatních příslušníků rodiny
stěžovatelky, zejména jejího otce. Azyl za účelem sloučení rodiny podle právní úpravy platné
a účinné jak v době vydání správního rozhodnutí, tak v současné době, lze udělit pouze tehdy,
jestliže rodinnému příslušníkovi žadatele o azyl byl již dříve správním rozhodnutím azyl
udělen. Naopak důvodem pro udělení azylu podle §13 azylového zákona není, že azylové
řízení ohledně dotyčného rodinného příslušníka je teprve vedeno, nebo že se žadatelé o azyl
domnívají, že tento rodinný příslušník nepochybně důvody pro udělení azyl splňuje, pokud
není v jeho věci kladně rozhodnuto v tom smyslu, že se mu azyl podle §12 ZA skutečně
uděluje. Jak Nejvyšší správní soud ve svém dřívějším rozhodnutí zdůraznil, udělení azylu
rodinnému příslušníku azylanta podle §13 odst. 1 azylového zákona je možné jen v případě
existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem
žadatele o azyl (srov. judikát Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. 388/2004 Sb.
NSS). Soud v dané věci zjistil, že ve stejný den, jako bylo vydáno žalobou napadeného
rozhodnutí o neudělení azylu stěžovatelce, bylo vydáno rovněž rozhodnutí o neudělení azylu
otci stěžovatelky (rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-3121/VL-07-P11-2000) a rozhodnutí o
neudělení azylu matce stěžovatelky (rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2077/VL-11-P11-2000
ze dne 8. 8. 2002). Již proto nemohl žalovaný o udělení azylu stěžovatelce z tohoto titulu
ani uvažovat. Navíc, jak správně podotkl Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí,
stěžovatelka v době vydání správního rozhodnutí nesplňovala znaky rodinného příslušníka
ve smyslu §13 odst. 2 azylového zákona, neboť nebyla ani manželkou osoby žádající o azyl,
ani svobodným dítětem takové osoby mladším 18 let, a nebyla ani rodičem takové osoby
mladší 18 let. Ostatně, jak bylo možné ověřit ze správního spisu, stěžovatelka
tyto charakteristiky nesplňovala ani v okamžiku podání svého návrhu na zahájení řízení.
Celkově podle zjištění Nejvyššího správního soudu správní řízení netrpělo vadami,
neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, měla oporu
ve spisech, resp. s nimi nebyla v rozporu. Soud rovněž neshledal existenci stěžovatelkou
tvrzených porušení konkrétních ustanovení správního řádu, když skutkový stav věci byl
zjištěn dostatečným způsobem, správní orgán si zajistil přiměřené podklady
pro své rozhodnutí a mezi zjištěnými podklady a rozhodnutím existuje logická souvislost.
Rozhodnutí správního orgánu nebylo shledáno nepřezkoumatelné. Z jeho výroků lze zjistit,
jak žalovaný ve věci rozhodl, jednotlivé výroky nejsou vnitřně rozporné a nepochybně
lze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nebyla shledána
ani nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ta je obecně založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat
o vady skutkových zjištění, o něž správní orgán opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy správní orgán opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Žádné takové skutečnosti
však při přezkoumání správního spisu správního rozhodnutí zjištěny nebyly.
Vzhledem k tomu, že jediným stižním bodem obsaženým v kasační stížnosti bylo
uplatnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve vztahu k výroku správního rozhodnutí
o neudělení azylu podle §13 azylového zákona, bylo bezpředmětné, aby se Nejvyšší správní
soud zabýval dalšími tvrzeními stěžovatelky v kasační stížnosti, směřujícími k prokázání
existence obav jejího otce z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) azylového zákona. Pokud
však stěžovatelka z některých uplatněných tvrzení dovozovala svou vlastní obavu
z pronásledování ve smyslu azylového zákona, pak se navíc jednalo o námitku, k níž nemohl
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s přihlédnout, neboť takové tvrzení bylo
uplatněno až po vydání napadeného rozhodnutí, když nelze přehlédnout, že takové tvrzení
je v ostrém rozporu s tvrzením stěžovatelky v průběhu správního řízení, kde výslovně
prohlásila, že ona sama žádné potíže, resp. obavy z pronásledování v zemi původu nemá.
Soud tedy nepřihlédl k tvrzením stěžovatelky ohledně politické orientace otce a jeho vazby
na opoziční politickou stranu, k námitce irelevance existence časové prodlevy mezi opuštěním
země původu a podáním žádosti o azyl. Řada námitek stěžovatelky pak zjevně vůbec
nesměřuje napadenému správnímu rozhodnutí (např. nesouhlas s tvrzením žalovaného,
že důvodem opuštění země byly ekonomické potíže, které však není ve správním rozhodnutí
vůbec uvedeno).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z řádně uplatněných důvodů
kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který předloží
doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu