ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.111.2004
sp. zn. 3 Azs 111/2004 – 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V.
T:, zastoupeného Mgr. Radomírem Bašnárem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. 55 Az 516/2003 - 32 ze dne 13. 1. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností nadepsané usnesení Krajského
soudu v Brně, kterým bylo odmítnuto jeho podání ze dne 29. 1. 2003, jímž se domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2913/VL-11-ZA04-2002 ze dne 6. 1. 2003.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl pr o nesplnění podmínek
uvedených v ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Zároveň žalovaný správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování podle ust. §91 tohoto zákona. Soud usnesením žalobu stěžovatele odmítl
s odkazem na ust. §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Jak je v usnesení uvedeno, podání stěžovatele nemělo některé základní náležitosti žaloby,
a to zejména náležitosti uvedené v ust. §71 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. Soud posoudil podání
stěžovatelky jako pouhé ohlášení nesouhlasu s rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem,
které postrádalo jakékoliv tvrzení nezákonnosti a neobsahovalo žádnou právní argumentaci.
Chyběl rovněž petit žaloby a nebyly označeny konkrétní výroky rozhodnutí, jež bylo
napadeno. V podání dále podle soudu nebyly uvedeny žádné konkrétní skutkové důvody,
pro které považoval stěžovatel napadené rozhodnutí za nezákonné, jimiž by byl soud vázán
ve své přezkumné činnosti. Soud proto v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. vyzval stěžovatele
k odstranění vad podání a stanovil mu k tomu lhůtu. Podání však nebylo v této lhůtě doplněno
a v řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat. Vzhledem k tomu, že podání
stěžovatele ze dne 29. 1. 2003 vykazovalo vady, které bránily meritornímu přezkoumání
žalobou napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů, Krajský soud v Brně jej
podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítá pochybení soudu při doručování
jednotlivých soudních zásilek. Soud podle něj nepostupoval správně, jestliže mu veškeré
zásilky, včetně kasační stížností napadeného usnesení doručoval na adresu B., Ž. 38, kde se
v době, kdy mu byly doručovány, trvale nezdržoval. Stěžovatel dále uvedl, že se v době
doručování kasační stížností napadeného usnesení zdržoval na adrese B., S. 18. Zdůraznil, že
se každý měsíc dostavuje do Pobytového střediska v Zastávce u Brna, kde nahlašuje místo,
kde se trvale zdržuje. Pracovníkům uvedeného pobytového střediska tak v době doručování
zmíněného usnesení musel být znám jeho skutečný trvalý pobyt. Stěžovatel navíc v žalobě
označil adresu, na které si bude přebírat poštu, a to uvedením adresy pobytového střediska, a
tudíž krajský soud měl podle jeho názoru doručovat písemnosti na tuto adresu s tím, že
stěžovatel do tohoto místa pravidelně dochází, a tudíž by se o doručení zásilky dozvěděl.
K prokázání této skutečnosti navrhl stěžovatel několik důkazů, a to důkaz výslechem poštovní
doručovatelky, výslechem pracovníka pobytového střediska, který má v kompetenci evidenci
pobytu stěžovatele, a potvrzením majitele domu na adrese B., S. 18 o tom, že se stěžovatel od
1. 1. 2004 na této adrese trvale zdržuje. Dále stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod
uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Ze žaloby podle jeho názoru vyplývá, že ji podal proto, že řízení před správním orgánem
trpělo vadami, které způsobují nezákonnost, resp. nicotnost správního rozhodnutí a pro které
měl soud toto rozhodnutí zrušit, resp. z úřední povinnosti vyslovit jeho nicotnost. Nedomnívá
se tedy, že by jeho žaloba nesplňovala náležitosti uvedené v ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
je přesvědčen, že se jí měl krajský soud meritorně zabývat, a tím, že se jí odmítl zabývat,
porušil jeho právo domáhat se soudního přezkoumání rozhodnutí vydaného ve správním
řízení. Poukázal rovněž na skutečnost, že Krajský soud v Ostravě se žalobou, jež je obsahově
shodná s jeho vlastní žalobou, meritorně zabýval (rozsudek č. j. 24 Az 1967/2003 - 17 ze dne
24. 2. 2004). Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu,
aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Současně požádal, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. V případě,
kdyby byl vrácen do Gruzínské republiky, nemělo by případné kladné vyřízení jeho kasační
stížnosti žádný pozitivní efekt. Přiznání odkladného účinku se v dané věci nemůže dotknout
práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem, když stěžovatel považuje sám sebe
za osobu bezproblémovou. Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž uvedl, že kasační stížností
napadené usnesení mu bylo doručeno dne 19. 3. 2004, kdy si jej osobně převzal ze soudního
spisu vedeného u Krajského soudu v Brně.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že opravný prostředek proti rozhodnutí
žalovaného má formulářovou podobu a je z něj zřejmé, kdo opravný prostředek podává,
proti jakému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu jej napadá, kdy bylo rozhodnutí
stěžovateli doručeno a ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jejichž porušení ze strany žalovaného
je stěžovatelem namítáno. Dále jsou v podání označeny důkazy, a to napadené správní
rozhodnutí a správní spisy týkající se jeho žádosti o udělení azylu, a navržen výrok
rozhodnutí. V podání však chybí vymezení, z jakých skutkových důvodů považuje stěžovatel
napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud
v Brně svým usnesením č. j. 55 Az 516/2003 - 17 ze dne 21. 5. 2003 vyzval stěžovatele,
aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil a upřesnil své podání ze dne
29. 1. 2003 tak, aby bylo zřejmé označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo
nicotné a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení navrhuje provést. Stěžovatel byl rovněž
poučen, že nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě bude mít za následek odmítnutí řízení
o jeho návrhu ve smyslu ust. §37 odst. 5 věta druhá a třetí s. ř. s. Toto usnesení bylo
stěžovateli nejprve neúspěšně doručováno na adresu Pobytového střediska Zastávka u Brna,
kterou stěžovatel uvedl ve své žalobě, posléze na adresu B., Ž. 38. Podle záznamu držitele
poštovní licence, jež je uveden na zásilce, která se vrátila soudu jako nedoručená, nebyl
stěžovatel zastižen, zásilka byla dne 22. 10. 2003 uložena, toto uložení oznámeno, avšak
zásilka nebyla v úložní době adresátem vyžádána, přičemž důvod vrácení bylo možné ověřit.
Na stejnou adresu bylo posléze doručováno i kasační stížností napadené usnesení soudu. I zde
byl pokus o doručení neúspěšný, neboť adresát nebyl podle záznamu na zásilce v den pokusu
o doručení, tj. 19. 2. 2004, zastižen a uložená zásilka nebyla přes oznámení jejího uložení
adresátem vyžádána. V soudním spise je založena rovněž informace o pobytu stěžovatele,
podaná Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ze dne 15. 6. 2004, která uvádí
přehled dlouhodobého opuštění pobytového střediska ze strany stěžovatele s nahlášenými
i skutečnými příchody a odchody a nahlášenými adresami pobytu. Z ní Nejvyšší správní soud
zjistil, že od 27. 5. 2003 do 22. 11. 2003 měl stěžovatel jako místo skutečného pobytu
nahlášenou adresu B., Ž 38. V období od 20. 1. 2004 do 20. 4. 2004 má stěžovatel jako místo
pobytu evidovánu adresu B., S. 18.
Nejprve se musel Nejvyšší správní soud zabývat otázkou, zda kasační stížnost lze vůbec
meritorně projednat, a to vzhledem ke skutečnosti, že byla krajským soudem předložena
k rozhodnutí spolu s přípisem, že je podle jeho názoru kasační stížností opožděnou. Stěžovatel
naopak namítá, že se v době pokusu o doručení touto stížností napadeného usnesení v místě
pokusu o doručení nezdržoval. Z informací o pobytu stěžovatele, jež jsou založeny v soudním
spise, Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v uvedené době měl hlášen pobyt na adrese
B., S. 18, a nikoliv na adrese B., Ž. 38, kam mu bylo usnesení doručováno. Tato skutečnost
spolu s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti podle Nejvyššího správního soudu vyvrací
informaci obsaženou v záznamu provedeném držitelem poštovní licence na vrácené zásilce a
vyvrací rovněž domněnku zdržování se v místě doručování podle ust. §46 odst. 5 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve
spojení s ust. §64 s. ř. s. Za takových okolností se podle Nejvyššího správního soudu ve
vztahu k napadenému usnesení neuplatní fikce náhradního doručení podle ust. §46 odst. 4 o.
s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., neboť podmínkou její aplikace je právě skutečnost, že se adresát
v místě doručování zásilky zdržuje. Nejvyšší správní soud tedy považuje za den doručení
rozhodnutí krajského soudu 19. 3. 2004, kdy si stěžovatel podle vlastního tvrzení i podle
údajů obsažených v soudním spise usnesení Krajského soudu v Brně převzal; teprve toto
datum je rozhodující pro počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti ve smyslu ust. §106
odst. 2 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla podána stěžovatelem osobně k soudu
dne 26. 3. 2004, byla podána včas, a neexistuje tedy důvod pro její odmítnutí bez meritorního
projednání.
Po vyřešení otázky včasnosti kasační stížnosti přezkoumal Nejvyšší správní soud
napadené usnesení v rozsahu v ní uplatněného důvodu a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Ust. §71 odst. 1 s. ř. s. upravuje zvláštní náležitosti žaloby, které doplňují obecné
náležitosti stanovené v ust. §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. Pod písmenem d) cit. ustanovení je jako
jedna z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace tzv. žalobních bodů, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné. Nejvyšší správní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí,
že význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční,
kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a která znamená, že soud se
při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje
pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce
dovozuje. Ze žalobního bodu ve smyslu ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak musí být patrné
nejen jakou právní argumentaci používá, nýbrž také o jaká skutková tvrzení se opírá. To platí
zejména tehdy, je-li žaloba co do důvodů opřena o porušení těch procesních ustanovení
ve správním řízení, která ukládají správnímu orgánu povinnost spolehlivě zjistit skutečný stav
věci, zabývat se věcí svědomitě a odpovědně, popř. vydat rozhodnutí, jehož odůvodnění
je přesvědčivé. Právě porušení těchto ustanovení správního řádu, in concreto ust. §3 odst. 3
a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3, stěžovatel ve svém podání zejména namítal. Pokud jde
o skutkové důvody, odkázal stěžovatel bez bližší konkretizace na spisový materiál vztahující
se k jeho žádosti o azyl. Za situace, kdy stěžovatel svá tvrzení o porušení procesních
ustanovení nedoplnil konkrétními skutkovými důvody, kterými by svůj závěr doložil, neměla
žaloba všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť v ní nebyly řádně definovány žalobní
body. Pokud není v žalobě uveden řádným způsobem žádný žalobní bod, není v souladu
s dispoziční zásadou možné takové podání ve správním soudnictví projednat a meritorně
o něm rozhodnout, neboť soud není povinen ani oprávněn za žalobce chybějící skutkové
důvody dovozovat. Za dostatečný způsob uvedení žalobních bodů nelze považovat ani odkaz
na skutkové důvody obsažené ve správním spise, neboť v takovém případě by se soud musel
dopustit toho, co mu je zapovězeno: samostatně dovozovat či konkretizovat žalobní body.
Soud se tedy v dané věci nemohl podáním zabývat pro jeho neurčitost. Lze proto uzavřít,
že Krajský soud v Brně postupoval správně, jestliže shledal vady podání stěžovatele, vyzval
jej v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. usnesením k jejich odstranění ve stanovené lhůtě
a poučil jej o následcích nevyhovění výzvě. Usnesení soudu, které obsahovalo uvedenou
výzvu spolu s poučením, bylo soudem stěžovateli neúspěšně doručováno na adresu B., Ž. 38.
Stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem nenamítal, že by se na této adrese v době
pokusu o doručení uvedené výzvy nezdržoval. V kasační stížnosti sice obecně uvedl, že mu
byly doručovány „všechny písemnosti včetně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1.
2004“ na nesprávnou adresu, konkrétní skutková tvrzení uvedl a důkazy nabídl pouze ve
vztahu ke skutečnosti, že se na této adrese nezdržoval v době doručování kasační stížností
napadeného usnesení. V situaci, kdy z informace Správy uprchlických zařízení Ministerstva
vnitra, jež je založena v soudním spise, vyplývá, že stěžovatel měl v době pokus o doručení
zásilky učiněn, uplatní se zákonná vyvratitelná domněnka, že se stěžovatel v místě doručení
zdržoval (§46 odst. 5 o. s. ř.). Uvedená zásilka tedy podle zjištění Nejvyššího správního
soudu byla doručena na základě fikce náhradního doručení ve smyslu ust. §46 odst. 4 o. s. ř.
ve spojení s ust. §64 s. ř. s. Stěžovatel však žalobu o žalobní body formulované ve smyslu
ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve stanovené lhůtě ani později nedoplnil. Bez řádné formulace
žalobních bodů nemohl krajský soud v řízení pokračovat. V takovém případě neměl Krajský
soud v Brně jinou možnost, než postupovat podle ust. §37 odst. 5 věta druhá s. ř. s. a
usnesením řízení o takovém podání odmítnout.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. a proto kasační stížnost proti napadenému usnesení podle ust. §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 5. ledna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu