ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.111.2005
sp. zn. 3 Azs 111/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: V.
H., zastoupeného Mgr. Helenou Flekovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Hybernská 9, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Az 31/2003 - 35 ze dne 24. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížnosti napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) shora nadepsaný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-3121/VL-07-P11-2000 ze dne 8. 8. 2002. Tímto správním rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 325/1999 Sb.“ nebo „azylový zákon“).
Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle §91
cit. zákona. Soud po přezkoumání uvedeného rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek
dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nezjistil totiž, že by správní orgán při hodnocení
jeho žádosti pochybil, neboť stěžovatel byl řádně a konkrétně vyslechnut, žalovaný
jeho důvody řádně posoudil a rozebral a odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„správní řád“). Soud upozornil, že se stěžovatel nesprávně domnívá, že správní orgán
vycházel ve svém rozhodnutí z toho, že byl členem strany Běloruský národní front (BNF).
Nic takového totiž ze správního rozhodnutí nevyplývá, čemuž pak odpovídá neudělení azylu
podle §12 písm. a) azylového zákona. Soud se plně ztotožnil s hodnocením žalovaného,
že problémy, které stěžovatel ve správním řízení uváděl, nelze považovat za pronásledování
podle azylového zákona, neboť nedosáhly potřebného stupně, charakteru, intenzity
a opakovanosti. Tvrzení stěžovatele ve správním řízení hodnotil soud jako vysoce obecná
a nekonkrétní a poukázal na skutečnost, že stěžovatel si na nelegální či diskriminační jednání
nikde nestěžoval. Stejně si nestěžoval ani na zákrok policie při své náhodné účasti
při demonstraci, ani na nepovolení stavby na svém pozemku. Soud uvedl, že ochrana
institutem azylu může být osobě přiznána pouze tehdy, pokud tato osoba vyčerpala
jí dostupné a objektivně možné prostředky nápravy v zemi jejího původu.
Jestliže se bez závažných důvodů o to ani nepokusila, nemůže se dovolávat toho, že v zemi
svého původu byla pronásledována nebo má odůvodněný strach z pronásledování. Soud
uznal, že situace v Bělorusku není z hlediska obecně přijímaných standardů ochrany lidských
práv a svobod uspokojivá. Na straně druhé však zdůraznil, že ve správním řízení nelze azyl
udělit osobě, která sice z takové země přichází, sama však žádné důvody, které by byly
podřaditelné pod důvody pro udělení azylu, neuvádí. Tak tomu bylo podle soudu v daném
případě. Soud se rovněž ztotožnil se závěrem žalovaného, že účelem žádosti o azyl byla snaha
o legalizaci pobytu stěžovatele v České republice, i proto se jeho výpověď před správním
orgánem jeví jako nevěrohodná. Stěžovatel o azyl požádal až po dvou letech pobytu v České
republice, v žádosti o azyl žádný konkrétní důvod neuvedl a v pohovoru uvedl, že o azyl
požádal proto, že jeho rodina nebyla vpuštěna do Kanady, že zde začal pracovat a poznal
kamarády. Zejména z uvedených důvodů Městský soud v Praze žalobu v souladu s §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce napadá rozsudek Městského soudu v Praze
v celém rozsahu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Obecným způsobem
namítá nepřesné a neúplné zjištění skutkového stavu věci, čímž mělo dojít k porušení §3
odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Důkazy, které si správní orgán opatřil, byly
podle stěžovatele neúplné, čímž opětovně mělo dojít k porušení §32 odst. 1 a dále §34 odst.
1 správního řádu, a rozhodnutí rovněž podle jeho názoru nevyplývá ze zjištěných podkladů,
neboť mezi těmito podklady a rozhodnutím není logická vazba. Stěžovatel uvedl,
že má oprávněné obavy z pronásledování z důvodů politických. Podle stěžovatele
jeho politické problémy zásadním způsobem ovlivnily život celé rodiny. Byl
totiž sympatizantem Běloruské národní fronty (BNF), i když se její činnosti nemohl kvůli
svému podnikání aktivně účastnit. Sympatie však byly známy běloruským státním orgánům,
když stěžovatel navíc byl se členy BNF v pravidelném kontaktu. Poukázal zejména na změnu
přístupu státních orgánů Běloruska k jeho osobě poté, co byl zadržen na demonstraci
proti prezidentu Lukašenkovi. Stěžovatel vytýká správnímu orgánu, že tyto skutečnosti
nezhodnotil, odpovídající tvrzení ve správním řízení přezkoumal pouze formálně,
bez pochopení souvislostí, v důsledku čehož je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Stěžovatel se ohradil proti závěrům správního orgánu, podle něhož důvodem pro opuštění
vlasti byly ekonomické důvody. Ekonomické potíže, kterým, jak uznává, skutečně byla
jeho rodina vystavena, však byly důsledkem politické persekuce, a nikoli prvotní příčinou
odchodu z vlasti. Podle stěžovatele správní orgán nevzal v úvahu vzájemnou provázanost
příčin a důsledků, když provázanost politických a ekonomických problémů je jednou z reálií
totalitních států obecně. Pokud jde o obecnou situaci v Bělorusku, poukázal stěžovatel
na nedemokratičnost a despotičnost režimu prezidenta Lukašenka, skutečnost, že parlamentní
volby nejsou ani svobodné, ani spravedlivé, že bezpečnostní složky vystupují razantně
proti politickým oponentům, že dochází k nezákonnému a politicky motivovanému zatýkání
občanů a nevyjasněným zmizením významných politických oponentů prezidenta. Trvá rovněž
na tom, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že se snažil své problémy na území České
republiky vyřešit jinak než využitím práva azylu. Skutečnost, že si původně naplánoval
odchod do Kanady, podle něj nikterak nesnižuje rizika, jež mu v zemi původu hrozila. Trvá
proto na tom, že posléze uvedená skutečnost je z hlediska posouzení důvodnosti jeho žádosti
o azyl irelevantní.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení
azylu byl stěžovatelem podán dne 29. 11. 2000 a pohovor k důvodům návrhu byl
se stěžovatelem uskutečněn dne 5. 12. 2001. Pohovor byl proveden v ruském jazyce
za přítomnosti tlumočníka. V návrhu stěžovatel uvedl, že svou vlast opustil a žádá o azyl,
protože v Bělorusku pociťoval porušování lidských práv a obával se o budoucnost svých dětí,
kterým nepřeje takový osud, jako měl on sám. Potvrdil, že proti němu nikdy nebylo vedeno
trestní stíhání a on sám ani nikdo jiný z rodiny nebyl členem politické strany nebo politického
hnutí. V rámci pohovoru stěžovatel dodal, že Bělorusko opustil v listopadu roku 1997,
neboť se bál o sebe i o rodinu. V Bělorusku podnikal, byl sympatizantem BNF,
kterou však podporoval pouze pasivně. Ohledně incidentu, jehož byl účastníkem, vypověděl,
že demonstrace za svobodu slova a tisku samotné se neúčastnil, pouze stál na druhé straně
ulice a čekal na autobus. Poté však osoby, které označil jako pracovníky „OMONu“, začaly
shromážděné rozhánět, a to včetně jej. Byl zbit pendrekem, zatčen a odvezen na policii.
Na útočníka, který jej napadl pendrekem, si však nestěžoval, neboť to nemělo smysl.
Přestože byl záhy propuštěn, pociťoval od té doby neustálou kontrolu, a to i v podnikání.
Známý, jenž pracuje na ministerstvu vnitra, jej upozornil, že je na „černé listině“. Zřejmě
proto mu pak začaly problémy. Byl vystaven neustálým kontrolám na tržišti, byly
po něm požadovány doplňkové platby. V důsledku toho přestal vydělávat tolik peněz,
na kolik byl zvyklý. Prodal tedy dům a koupil nový a z rozdílu si zlepšoval život. Když chtěl
nový dům zapsat na katastrálním úřadě, toto bylo odmítnuto s tím, že dům byl o mnoho
dražší, než za kolik byl pořízen. Také mu bylo řečeno, že přes pozemek, kde chtěl stavět, vede
plynovod. Problémy měl na finančním úřadě, neboť policie podle jeho názoru finančnímu
úřadu předložila doklad o jeho účasti na demonstraci. Ani na postup úřadů si však nestěžoval,
opět s tím, že by to nemělo smysl. Projevovala se prý i závist, že i když má pět dětí,
je schopen stavět dům a mít auto. Podnikání mu chtěli ztížit i tím, že mu odebrali řidičský
průkaz, když jej předtím křivě obvinili, že pil. Žádné jiné potíže stěžovatel v Bělorusku
podle svých slov neměl, do Běloruska se však vrátit nechce, neboť tam nic dobrého
na něj ani na jeho děti nečeká.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska naplnění důvodu uplatněného v kasační stížnosti, tj. důvodu podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 zákona č. 325/1999 Sb. se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště. Podle §2 odst. 4 ZA se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného jakož i správního spisu
vztahujícího se ke správnímu řízení, jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru,
že uplatněná námitka podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. důvodná není. Pokud jde o výrok
o neudělení azylu podle §12 ZA, správní orgán si podle zjištění Nejvyššího správního soudu
zajistil dostatek podkladů pro takové rozhodnutí, které řádným způsobem vyhodnotil,
přičemž jím dovozený závěr není v rozporu se zákonem. Žalovaný totiž správně vycházel
primárně z tvrzení stěžovatele v průběhu správního řízení, které konfrontoval obecnými
informacemi o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku, jež čerpal ze zpráv založených
ve správním spise. Podle názoru zdejšího soudu je nepochybné, že stěžovatel ani netvrdil,
že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod v zemi původu (§12
písm. a/ zákona č. 325/1999 Sb.). Stěžovatel naopak v průběhu správního řízení vyjadřoval
své obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) cit. zákona. Je třeba zdůraznit,
že žalovaný měl z pochopitelných důvodů možnost získat informace o těchto událostech
pouze zprostředkovaně, a to z tvrzení samotného stěžovatele. Potom je ovšem třeba
se přiklonit k závěru, že skutečnosti, které byly ve správním řízení zjištěny, resp. jež byly
stěžovatelem vypovězeny, nedávají dostatečný podklad pro závěr o důvodnosti obavy
stěžovatele z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) cit. zákona, a to z následujících důvodů.
Potíže stěžovatele tak, jak byly popsány ve správním řízení, totiž nelze podřadit
pod žádný z důvodů pronásledování uvedených v §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.
Ve výpovědích stěžovatele ani v jiných podkladech nelze zjistit sebemenší náznak důvodnosti
domněnky, že by jeho potíže v Bělorusku byly způsobeny nebo ovlivněny jeho rasou,
náboženstvím, národností nebo příslušností k určité sociální skupině. Okolnosti potíží tak,
jak je stěžovatel ve správním řízení popsal, nesvědčí ani existenci obav z pronásledování,
které by bylo zapříčiněno zastáváním politických názorů. Žalobce ve správním řízení neuvedl,
že by zastával nějaké konkrétní politické názory, resp. politické názory nepohodlné
existujícímu režimu v Bělorusku. Za takové tvrzení nelze považovat prohlášení stěžovatele
o tom, že byl sympatizantem BNF, a to v kontextu ostatních jím poskytnutých informací,
z nichž vyplývá, že se aktivně činnosti této strany nezúčastnil a veřejně tuto stranu
nepodporoval, resp. vůbec se na veřejnosti politicky neprojevoval. I když byl stěžovatel
podle svého vyjádření zbit a předvolán v souvislosti s demonstrací za svobodu slova, stalo
se tak, jak sám ve správním řízení uvedl, omylem, když se do blízkosti této demonstrace
dostal náhodou; tuto událost tedy podle Nejvyššího správního soudu nelze přímo spojovat
s politickými názory stěžovatele. Ani ostatní události, které stěžovatel uvedl ve správním
řízení, nebylo možno samy o sobě považovat za pronásledování z azylově relevantních
důvodů. Přímou souvislost vzniku povinnosti platit zvýšené platby (daně) nebo existence
problémů s katastrálním úřadem se zastáváním politických názorů stěžovatel ani nenaznačil.
Pokud jde o situaci se zabavením řidičského průkazu ze strany policie, ani zde stěžovatel
nenabídl jakékoli tvrzení, z něhož by správní orgán mohl dovodit, že tato událost měla
jakoukoli spojitost s azylově relevantními důvody podle §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb.
Nejvyššímu správnímu soudu je přitom ze své činnosti, resp. z rozhodování o kasační
stížnosti stěžovatelovy manželky (sp. zn. 3 Azs 303/2004) známo, že stěžovatel,
ačkoliv provozoval taxislužbu, neměl k tomuto podnikání potřebné povolení, přičemž posléze
uvedená skutečnost může být pravděpodobnějším vysvětlením zabavení řidičského průkazu.
Lze tedy shrnout, že okolnosti, o kterých stěžovatel ve správním řízení vypověděl, skutečně
nevypovídaly o tom, že by mohl mít oprávněnou obavu z pronásledování ve smyslu,
v jakém je taková obava důvodem pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. Navíc, jak správně uvedl Městský soud v Praze, v situaci, kdy stěžovatel se nepokusil
zajistit si ochranu před diskriminačním nebo jinak poškozujícím jednáním u institucí
k tomu povolaných, nelze v jeho případě hovořit o pronásledování ve smyslu §2 odst. 4
cit. zákona. S argumentací Městského soudu v Praze v tomto ohledu se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje a na tuto argumentaci pro stručnost odkazuje.
V dané situaci ovšem absence tvrzení azylově relevantních skutečností ze strany
žadatele o azyl může být jen ztěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými.
A to přesto, že obecné zprávy o situaci v Bělorusku na poli dodržování a ochrany lidských
práv jednoznačně vypovídají o nedemokratickém a autoritativním režimu, který zásadním
způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.
Nejvyšší správní soud v žádném případě tyto zprávy nezpochybňuje, nehodlá je bagatelizovat
a naopak se kloní k závěru o správnosti tvrzení žalobkyně v kasační stížnosti ohledně
politické situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku. Skutečnost, že v některé zemi
existuje autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská
práva, však neznamená, že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo
nebo zprostředkovaně vystaven. Jinými slovy, situace v Bělorusku, pokud jde o úroveň
dodržování lidských práv a stupeň politické svobody, je významným faktorem svědčícím
ve prospěch důvěryhodnosti tvrzení o konkrétních projevech diskriminace v jednotlivých
případech, které jsou pak azylově relevantními skutečnostmi. Pokud však žadatel o azyl
žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není
(resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach),
nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je výše
uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12
zákona č. 325/1999 Sb. Tak tomu bylo podle zjištění i v daném případě. Ve správním řízení
totiž jednoznačně nevyplynulo, že by se předmětem takových nedemokratických postupů stal
stěžovatel, resp. že by stěžovatel mohl mít oprávněnou obavu, že bude těmto jednáním
vystaven více, než kterýkoli jiný politicky neangažovaný obyvatel Běloruska.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu tak správní řízení netrpělo vadami,
neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, měla oporu
ve spisech, resp. s nimi nebyla v rozporu. Soud rovněž neshledal existenci stěžovatelem
tvrzených porušení konkrétních ustanovení správního řádu, když skutkový stav věci byl
zjištěn dostatečným způsobem, správní orgán si zajistil přiměřené podklady
pro své rozhodnutí a mezi zjištěnými podklady a rozhodnutím existuje logická souvislost.
Rozhodnutí správního orgánu nebylo shledáno nepřezkoumatelné. Z jeho výroků lze zjistit,
jak žalovaný ve věci rozhodl, jednotlivé výroky nejsou vnitřně rozporné a nepochybně
lze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Rozhodnutí tedy není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nebyla shledána
ani nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ta je obecně založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Musí se přitom jednat
o vady skutkových zjištění, o něž správní orgán opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy správní orgán opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Žádné takové skutečnosti
však při přezkoumání správního spisu správního rozhodnutí zjištěny nebyly. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud podotýká, že nemohl přihlédnout k tvrzením stěžovatele obsaženým
v kasační stížnosti ohledně jeho personálních vazeb na opoziční politickou stranu, která měla
být státním orgánům známa a jež měla ovlivňovat vztah státního aparátu k jeho rodině.
Právě pro skutečnost, že tato tvrzení nebyla stěžovatelem uplatněna ve správním řízení,
ačkoliv mu v tom zřejmě nic nebránilo, nemohl Nejvyšší správní soud
k takovým argumentům při přezkumu rozsudku Městského soudu v Praze a potažmo
správního rozhodnutí přihlédnout (§109 odst. 4 s. ř. s.). Ze stejného důvodu nelze ovšem
správnímu orgánu účinně vyčítat, že se s těmito skutečnostmi ve správním řízení nevypořádal.
Pokud jde o další z uplatněných námitek, Nejvyšší správní soud uznává, že časová
prodleva mezi opuštěním země původu a podáním žádosti o azyl není přímým důkazem
neexistence potíží v zemi původu. Nejvyšší správní soud však na druhou stranu poukazuje,
že taková skutečnost, společně s faktem, že žádost o azyl byla podána až v okamžiku,
kdy stěžovatelově rodině hrozilo správní vyhoštění, je nepřímým dokladem intenzity,
s jakou byly tyto potíže subjektivně stěžovatelem vnímány bezprostředně po odchodu
ze země. Pokud se stěžovatel cítil ohrožen z azylově relevantních důvodů, měl hledat ochranu
za použití právního nástroje k tomu určeného, tj. žádosti o udělení azylu, po svém příjezdu.
V případě existence azylově relevantních důvodů by mu tato procedura garantovala lepší
vyhlídky na úspěch, tj. na dlouhodobou, resp. trvalou legalizaci pobytu v České republice,
než obecný postup podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „cizinecký zákon“), jenž je, pokud jde o zhodnocení
důvodů snahy získat povolení k pobytu ze strany konkrétní osoby, obecně neutrální.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti, a proto kasační
stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu