ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.114.2005
sp. zn. 3 Azs 114/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce I. C.,
zastoupeného Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou se sídlem Tomáškova 19, Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 6. 2003,
č. j. OAM-370/AŘ-2002, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Az 783/2003, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2004, č. j. 55
Az 783/2003 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl zamítnut
rozklad žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
1. 11. 2001, č. j. OAM-3256/VL-10-OL2-2001, jímž byl zamítnut návrh na zahájení řízení
o udělení azylu (nyní žádost o udělení azylu – pozn. soudu) na území České republiky
jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). V odůvodnění ministr uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce přišel
na území České republiky ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi,
a v řízení nebylo prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nejde.
Žalobce podle sdělení ministra před vstupem na území České republiky pobýval na území
Polska, kde měl reálnou možnost požádat o udělení azylu. Ministr proto shledal rozhodnutí
Ministerstva vnitra v souladu se zákonem.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2004, č. j. 55 Az 783/2003 - 31, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí ministra vnitra. V odůvodnění rozsudku
soud uvedl, že správní orgány postupovaly správně, když návrh žalobce na zahájení řízení
o udělení azylu zamítly jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
neboť žalobce pobýval na území Polska, jež je na základě informací shromážděných
správními orgány považováno ze bezpečnou třetí zemi, a žalobce neuvedl žádné skutečnosti,
pro něž by nebylo možno dovodit neúplně zjištěný skutkový stav ani skutečnosti, které
by zjištění správních orgánů vyvracely. Soud proto shledal rozhodnutí správních orgánů
v souladu se zákonem; uvedl, že se při přezkoumávání rozhodnutí zabýval správností
rozhodnutí jen pouze do rozsahu zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné,
neboť nebyl namístě výrok ohledně udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
odvozovaný od negativního výroku ohledně udělení azylu podle §12 zákona o azylu a rovněž
výrok ohledně §91 zákona o azylu shledal soud v dané situaci nadbytečným. Ze všech
uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl nesprávný výklad pojmu „bezpečná
třetí země“ krajským soudem, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí soudu a důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že je státním
příslušníkem Moldavska, kde mu bylo mafií vyhrožováno fyzickou likvidací, pokud bude
platit daně státu a nebude je odvádět mafii. Poté, co nepovolil nátlaku, mafie mu vypálila
jeho stánek. Jelikož měl obavy, že jej policie nedokáže ochránit, rozhodl se pro emigraci
a je přesvědčen o tom, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatel namítl, že na Ukrajině ani v Polsku nepobýval, pouze těmito zeměmi projížděl,
proto nebylo možné na tuto situaci aplikovat §2 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel Polskem
projížděl bez úmyslu zdržet se zde, neboť sám poměry v Polsku neznal a za bezpečnou zemi
považoval Českou republiku, kam od počátku směřoval. Stěžovatel dále namítl rozpor zákona
s Úmluvou o právním postavení uprchlíků, jež má podle čl. 10 Ústavy aplikační přednost,
a která neobsahuje žádné omezení možnosti žádat o udělení azylu na základě institutu
bezpečné třetí země. Rozhodnutí vydané v rozporu s Ústavou je rozhodnutím nezákonným.
Proto stěžovatel žádá, aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2004, č. j. 55 Az
783/2003 - 31, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatel
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, na vydaná
rozhodnutí a ztotožnil se s rozsudkem krajského soudu. Žalovaný uvedl, že žádost stěžovatele
byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná a proto se nemůže v kasační stížnosti dovolávat
posouzení azylu podle §12 zákona o azylu. Cizinec má podle žalovaného požádat o udělení
azylu již v první zemi, kde má reálnou možnost tento status obdržet, takovou zemí
je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu. I srovnatelné evropské
demokratické země vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před
pronásledováním v zemích původu, nikoliv jako právo vybrat si zemi, kde žadatel toto právo
uplatní. Proto žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnost a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav
aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který je však
nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí
Krajského soudu v Brně neshledal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže
žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo
bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi
považovat nelze. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí správních orgánů i soudu
prvního stupně uvádí, že žalobce se před vstupem na území České republiky zdržoval
na území Polska, přičemž Polsko splňuje podmínky bezpečné třetí země ve smyslu §2 odst. 2
zákona o azylu a stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, jež by správnost těchto závěrů
vyvracely. Námitku stěžovatele, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, soud neshledal důvodnou. Posuzování žádosti o udělení azylu žalovaným se sestává
z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, jež je nutno vidět
v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy byl návrh na zahájení řízení
o udělení azylu stěžovateli zamítnut z důvodu, že přichází z třetí bezpečné země, tedy podle
§16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, není možno správnímu orgánům vytýkat, že se podrobně
nezabývaly případnou existencí důvodu pro udělení azylu, neboť by to bylo nadbytečné.
I kdyby totiž bylo shledáno, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně pronásledován,
nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže by přišel do České republiky
z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány i soud
se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí,
respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu. K námitce
stěžovatele, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s Úmluvou o právním postavení uprchlíků,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato mezinárodní úmluva o institutu tzv. bezpečné třetí
země vůbec nepojednává a zejména upravuje právní postavení osob, jimž byl azyl již udělen.
Proto není možné shledat důvodným namítaný rozpor rozhodnutí správních orgánů i soudu
s touto mezinárodní smlouvou. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
o návrhu nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu