ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.116.2005
sp. zn. 3 Azs 116/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce G. G.,
zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Máchova 58, Lanškroun,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8.
2002, č. j. OAM-7471/VL-04-HA08-2001, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
24 Az 704/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 1. 2005, č. j. 24 Az 704/2003 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto
o neudělení azylu žalobci (dále též „stěžovatel“) z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“);
současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že důvodem odchodu žalobce z vlasti
byly obavy z jednání stoupenců mafie, kteří chtěli znát pobyt jeho tchána. Rodinu žalobce
měly obtěžovat neznámé osoby v civilním oblečení, jež se nelegitimovaly; žalovaný uvedl,
že k naplnění podmínky odůvodněné obavy z jednání těchto osob podřaditelné pod důvod
podle §12 zákona azylu by toto jednání muselo přímo či nepřímo pocházet ze strany státní
moci, což však nebylo žalobcem doloženo. Výpověď žalobce se navíc rozcházela s výpovědí
jeho manželky. Žalovaný uvedl, že činy soukromých osob mohou být považovány
za pronásledování teprve tehdy, pokud je státní orgány vědomě podporují, tolerují či nedokáží
zajistit přiměřenou ochranu. Žalobce však uvedl, že se na státní orgány v zemi původu
neobrátil. Žalovaný shrnul, že žalobce se měl v případě potíží obrátit na státní orgány v zemi
původu, což neučinil a nebylo tedy možné konstatovat, že by státní orgány v zemi původu
žalobci pomoc odmítly či že by nezákonné jednání tolerovaly; proto žalovaný konstatoval,
že žalobce nevyužil dostupných právních prostředků v zemi původu a důvod pro udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu není dán. Jelikož žalobce rovněž netvrdil, že by se
jakkoliv politicky angažoval, dospěl žalovaný k závěru, že není dán ani důvod pro udělení
azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný dále neshledal důvod pro udělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu ani důvod pro udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu a obsáhle se vypořádal se rovněž s rozhodnutím o neexistenci překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2005, č. j. 24 Az 704/2003 - 43,
byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku
soud uvedl, že dospěl ve shodě se žalovaným k závěru, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti,
jež by byly důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, neboť problém
s vyhrožováním ze strany soukromých osob žalobce nijak nekonkretizoval, a v průběhu řízení
o udělení azylu ani netvrdil, že by byl pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod. V průběhu celého správního řízení žalobce neuvedl ani skutečnost, že by jeho tchán
byl pronásledován z politických důvodů, jak tvrdil v doplnění žaloby; toto tvrzení proto soud
shledal účelovým. Soud konstatoval, že žalobce nevyužil možností, jež mu dává právní
řád Arménie k ochraně jeho práv. Soud se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §14
zákona o azylu s tím, že odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaného shledal dostačujícím,
neboť žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádný důvod hodný zvláštního
zřetele. Soud shledal zákonným rovněž rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování podle
§91 zákona o azylu a konstatoval, že žalovaný si opatřil všechny potřebné podklady
pro rozhodnutí, vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nebylo možné dospět k závěru,
že by se věcí nezabýval odpovědně a svědomitě. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že důvod kasační stížnosti spatřuje
v nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že hlavním důvodem
pro udělení azylu bylo vyhrožování násilím jemu a členům jeho rodiny z důvodu
příbuzenského vztahu s tchánem stěžovatele, jenž byl před odchodem ze země původu
politicky pronásledován. Podle stěžovatele bylo povinností žalovaného zjistit úplně a přesně
skutečný stav věci a opatřit si podklady pro rozhodnutí; přitom není správní orgán vázán
jen návrhy účastníků. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že žalovaný tuto svou
povinnost splnil. Soud dále nezohlednil tvrzení stěžovatele o ohrožení na životě a svobodě,
jež mu hrozí v případě návratu do země původu, přičemž jej státní instituce v Arménii
v minulosti nebyly schopny ochránit. Soud se při rozhodování spokojil s tvrzením
žalovaného, že situace v Arménii byla zjištěna ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA
o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Arménii za rok 2000 a 2001, ze směrnice
UNHCR týkající se specifického postavení žadatelů o azyl z Arménie z roku 1997
a z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR o Arménii z roku 1998, avšak ke konkrétním
tvrzením stěžovatele o ohrožení života a svobody v zemi původu nebyly prováděny žádná
šetření ani důkazy. Bylo-li by však tvrzení stěžovatele o vyhrožování násilím v souvislosti
s politickým pronásledováním jeho tchána a o nedostatečné ochraně lidských práv ze strany
arménských státních institucí shledáno pravdivým, byl by dán důvod pro udělení azylu podle
§12 písm. b) zákona o azylu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2005, č. j. 24 Az 704/2003 - 43, byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal soud o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má
za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Žalovaný uvedl, že při rozhodování vycházel především z výpovědí stěžovatele
a z jeho důvodů pro udělení azylu na území České republiky. Stěžovatel však neuvedl žádné
prokazatelné skutečnosti o svém pronásledování v zemi původu a své potíže spojuje
s problémy svého tchána, jenž pracoval na ministerstvu vnitra v Arménii. Problémy
však nenahlásil kompetentním orgánům v zemi původu, proto je nebylo možné považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal
na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu správního
řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor, který
je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě neshledal. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že splnil podmínku
pronásledování nezbytnou pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto námitku neshledal důvodnou, neboť
skutečnosti uváděné žalobcem v průběhu řízení o udělení azylu nebylo možné kvalifikovat
jako pronásledování ani jako odůvodněný strach z pronásledování. V řízení o udělení azylu
žalobci nebylo zjištěno, že by problémy žalobce naplňovaly znaky pronásledování ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu. Navíc stěžovatel uvedl, že se neobrátil se žádostí o pomoc
na žádné státní orgány v zemi původu, ačkoliv tak učinit mohl. Vzhledem k tomu, že se
žalobce v situaci, kdy se cítil být pronásledován, neobrátil se žádostí o pomoc na státní orgány
v zemi původu, nebylo možné, aby účinně z tohoto důvodu žádal o udělení azylu z důvodu
pronásledování, neboť mezinárodněprávní ochrany formou azylu se lze domáhat až v situaci,
kdy ochranu není účinně schopna zajistit domovská země. Jelikož se stěžovatel na státní
orgány v zemi původu neobrátil, nelze dospět k závěru, že by mu pomoc v zemi původu byla
odepřena. Soud prvního stupně i žalovaný tedy správně konstatovaly, že důvod pro udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu nebyl dán. K námitce žalobce, že žalovaný měl
povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že žalovaný nepochybil, neboť v řízení o udělení azylu nebyl povinen hodnotit jiné
skutečnosti než ty, které žalobce uvedl jako důvody, pro které o udělení azylu žádá.
Stěžovatel však v průběhu řízení o udělení azylu uvedl pouze svou obavu ze strany
soukromých osob, které chtěly znát místo pobytu jeho tchána; tvrzení, že tchán stěžovatele
opustil zemi původu z politických důvodů, uvedl stěžovatel až v žalobním řízení. Nejvyšší
správní soud považuje za důležité zdůraznit, že v řízení o udělení azylu je správní orgán
povinen umožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, není však jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. V souzené věci žalovaný hodnotil všechna tvrzení žalobce v průběhu řízení
o udělaní azylu v souvislosti s výše zmíněnými zprávami o zemi původu žalobce a v souladu
s názorem Krajského soudu v Ostravě ani Nejvyšší správní soud žádná pochybení neshledal.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti,
že žalovaný neprováděl k tvrzením žalobce v průběhu řízení o udělení azylu žádná šetření
ani důkazy, neboť žalobce žádné důkazy pro svá tvrzení nepředložil a žalovaný hodnotil
tvrzení žalobce v návaznosti na výše zmíněné informace o zemi původu žalobce, jež si
pro své rozhodnutí opatřil. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se ztotožnil s názorem
žalovaného i krajského soudu, v případě žalobce nebyl dán důvod pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, neboť nebylo prokázáno jeho pronásledování ve smyslu §2 odst. 6
zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že se žalobce v zemi původu na příslušné orgány
se žádostí o pomoc neobrátil, nebylo možné dospět k závěru, že by státní orgány v Arménii
svévolně odmítly žalobci pomoci. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu