ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.12.2005
sp. zn. 3 Azs 12/2005 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobců
a) A. A., b) nezl. M. K., oba zastoupeni Mgr. Pavlou Ducháčovou, advokátkou se sídlem tř.
ČSA 300, Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě žalobkyně ad a)
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 8. 2003, č. j. OAM-848/AŘ-2002 a o žalobě žalobce
ad b) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2003, č. j. OAM-11565/VL-01-P19-2001,
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 250/2003, o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č.j. 30 Az
250/2003-43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Pavly Ducháčové se u r č u je částkou 1750 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 1. 8. 2003, č. j. OAM-848/AŘ-2002, bylo
potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2001, č. j. OAM-8749/VL-20-OL4-
2001, a rozklad žalobkyně ad a) byl zamítnut. Citovaným rozhodnutím Ministerstva vnitra
bylo rozhodnuto o tom, že se žalobkyni ad a) neuděluje azyl podle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobkyni ad a)
nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. V odůvodnění ministr uvedl, že
žalobkyně neposkytla věrohodné údaje o tom, že vlast opustila z důvodu vyhrožování
neznámých osob manželovi. Tyto skutečnosti žalobkyně ad a) uvedla i v rozkladu a doplnila
svou obavu z následků toho, že její manžel projevoval v zemi původu své politické názory.
Ministr vnitra uvedl, že v případě žalobkyně ad a) nebyly naplněny podmínky pro udělení
azylu, neboť proti výhrůžkám adresovaným jejímu manželovi se manželé nebránili způsoby,
které jim poskytoval arménský právní řád, neobrátili se na policii ani na jiný bezpečnostní
orgán a odjeli do České republiky požádat o udělení azylu. Ministr uvedl, že ochrana formou
azylu může nastoupit až poté, kdy je žadatel o azyl pronásledován ze strany státních orgánů
nebo pokud mu tyto orgány nejsou schopny poskytnout ochranu, což v daném případě
splněno nebylo. Podle ministerstva však v daném případě nebyla splněna podmínka, že by
domovská země nebyla schopná poskytnout žalobkyni ad a) potřebnou ochranu. Ministr
vnitra se ztotožnil i s rozhodnutím žalovaného o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 5. 2003, č. j. OAM-11565/VL-01-P19-2001, bylo
rozhodnuto o tom, že se nezletilému žalobci ad b) neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a 14 zákona o azylu a že není dána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný
v odůvodnění uvedl, že důvodem žádosti o udělení azylu nezletilého žalobce ad b) jsou
problémy jeho otce v souvislosti s výkonem práce v televizi a následná obava jeho matky
o svou bezpečnost a o bezpečnost žalobce ad b). Žalovaný uvedl, že vylučuje pronásledování
žalobce ad b) s ohledem na jeho nízký věk a vzhledem k tomu, že se narodil na území České
republiky a dosud ji neopustil. Žalovaný uvedl, že matka žalobce ad b) neučinila v zemi
původu kroky k zajištění ochrany ze strany tamních státních orgánů, a proto udělení azylu
nepřichází v úvahu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutím podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) žaloby ke Krajskému soudu
v Hradci Králové. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové vydaným při jednání dne 29.
4. 2004, byly žaloba žalobkyně ad a), vedená u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
30 Az 250/2003 a žaloba žalobce ad b) vedená u téhož soudu pod sp. zn. 30 Az 262/2003,
spojeny ke společnému projednání s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 30 Az 262/2003.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004,
č. j. 30 Az 250/2003 - 43, byly zamítnuty žaloby žalobců. V odůvodnění soud uvedl,
že žalobkyně ad a) neuvedla v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru, že by využila jakýkoliv
z prostředků, který právní řád Arménie poskytuje k ochraně práv a svobod jednotlivcům.
Soud uvedl, že institut udělení azylu je výlučně osobním nárokem a váže se toliko na osobu
splňující podmínky podle §12 zákona z azylu. Žalobkyně ad a) neměla problémy v zemi
původu a žalobce ad b) se narodil až na území České republiky. Soud neshledal důvod
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, neboť manželu žalobkyně ad a) dosud nebyl azyl
udělen a proto u žalobců tento důvod není. Soud dále shledal zákonnými rozhodnutí
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a o neexistenci překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Soud uvedl, že žalobkyně ad a) měla možnost vyjádřit se ve smyslu §33
odst. 2 spr. ř. k podkladům pro rozhodnutí, avšak neučinila tak a nenavrhla ani doplnění.
Ze všech uvedených důvodů soud žaloby jako nedůvodné zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatelé uvádějí, že kasační stížnost
podávají podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelé uvádějí, že jsou rodinnými
příslušníky A. K., žalobkyně ad a) je jeho manželkou a žalobce ad b) jeho synem, narodil se
již na území České republiky. Rozhodnutí žalovaného ve věci manžela žalobkyně ad a) bylo
Krajským soudem v Hradci Králové zrušeno a věc vrácena žalovanému k doplnění
dokazování. Žalobkyně ad a) uvedla, že zemi původu opustila společně s manželem z důvodu
jeho pronásledování neznámými osobami, o nichž se lze důvodně domnívat, že jsou ve
spojení s politickým režimem země původu; důvodem byla novinářská činnost manžela
žalobkyně ad a). Lze logicky předpokládat, že se žalobkyně ad a), v té době navíc v jiném
stavu, cítila být také pronásledována. Strach z pronásledování byl v daném případě doložen i
objektivními podmínkami, kdy Zpráva ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv v Arménii za rok 2000 označila výsledky vlády na poli lidských
práv za velmi neuspokojivé. Podle stěžovatelů se správní orgány nezabývaly tím, zda ze
strany státních orgánů nedochází k perzekuci rodinných příslušníků osob uplatňujících
politická práva a svobody; pak by na stěžovatele bylo možné vztáhnout důvody pro udělení
azylu. Konstatováním, že stěžovatelka ad a) sama v zemi původu problémy neměla, správní
orgán své rozhodování zjednodušil. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že podobně je třeba
posuzovat existenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, ani to však správní
orgán neučinil. Z uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č. j. 30 Az 250/2003 - 43, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelé požádali soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutí
i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové byla vydána v souladu s právními předpisy.
I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání
a výpovědi stěžovatelů v průběhu řízení o udělení azylu. Žalovaný namítl, že důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není konkretizován. K doplnění kasační stížnosti
se žalovaný nevyjádřil. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a doporučil přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu pokračujícího řízení o udělení azylu
s manželem stěžovatelky ad a) a otcem stěžovatele ad b).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelé v ní namítají
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelé tento důvod konkretizovali tvrzením,
že se správní orgány nezabývaly potenciální perzekucí rodinných příslušníků osob, jež mohou
být pronásledovány. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány v případě
žalobců nepochybily, neboť v průběhu řízení o udělení azylu stěžovatelka ad a) neuvedla,
že by byla pronásledována z některého z důvodů podle §12 zákona o azylu, veškeré
problémy se týkaly jejího manžela vzhledem k jeho novinářské angažovanosti; žalobkyně
ad a) sama neuvedla, že by se cítila být pronásledována. K pronásledování manžela
žalobkyně ad a) se Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší vyjadřovat, neboť to není
předmětem tohoto soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom,
že v případě žalobkyně ani jejího syna správní orgány nepochybily, když rozhodly
o neudělení azylu, neboť pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebyly splněny
podmínky, nebyl shledán ani důvod hodný zvláštního zřetele a v době rozhodování správních
orgánů zde nebyl ani důvod pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu, neboť napadená
rozhodnutí správní soudy posuzují ke dni jejich vydání, a tehdy nebyly splněny podmínky
pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny. K námitce, že rovněž zprávy o dodržování
lidských práv nevyzněly pro zemi původu stěžovatelů pozitivně, soud konstatuje, že správní
orgán hodnotí tyto informace vždy v návaznosti na konkrétní pronásledování žadatele o azyl,
které však v souzených věcech nebylo shledáno. Nejvyšší správní soud konstatuje, že soud
prvního stupně nepochybil, když žaloby jako nedůvodné zamítl, neboť důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobců žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelům byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka. V případě
ustanovení zástupce účastníku řízení platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 800 Kč za dva
úkony právní služby – spočívající v sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 4. 2005
jménem dvou stěžovatelů a 2 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9
odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1750 Kč. Pokud se týká nepřiznání odměny za převzetí
a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky], soud vzal především zřetel
na to, že se jedná o zastoupení stěžovatelů ustanovenou advokátkou, která je zastupovala
v dané věci již v řízení před krajským soudem, z povahy věci tedy nemohlo dojít
k opětovnému převzetí a přípravě téže věci. Odměna ve výši 1750 Kč bude této advokátce
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu